Článek
Bylo obyčejné úterní dopoledne. Na městském hřbitově někdo hrabal listí a od hlavní brány se ozýval zvuk vozíku s nářadím. Oldřich pracoval na hřbitově přes dvacet let. Věděl, u kterých hrobů se po dešti drží voda, komu se viklá obruba i která paní potřebuje pomoct s plnou konví.
Znal také muže, který si konev většinou půjčoval až před zavíráním.
Přicházel s malou taškou, pozdravil a zamířil k hrobu u zadní zdi. Nikdy nezůstal dlouho. Vytrhal plevel, zalil květiny a někdy si sedl na lavičku. Oldřichovi při vracení konve připomínal, že kohoutek zase špatně těsní.
Oldřich odpovídal, že o tom ví.
Občas spolu prohodili pár vět. O počasí, o tom, že se brzy začne stmívat, nebo o lavičce, kterou chtělo město vyměnit. Muž měl vždycky nějakou drobnou připomínku. Oldřich si jednou pomyslel, že snad chodí hlavně kontrolovat, co ještě není opravené.
Pak ho několik týdnů neviděl.
Nevěnoval tomu pozornost. Návštěvníci přestávali chodit z mnoha důvodů. Odjeli za dětmi, onemocněli nebo už nezvládali cestu. Oldřich někdy zjistil proč, většinou ne.
To úterý měli uložit urnu do stejného hrobu u zadní zdi. Příbuzná zařídila vše potřebné předem. Na dohodnutou hodinu však nikdo nepřišel. Chvíli čekali a potom kolega zavolal, zda mají pokračovat bez rodiny.
Mohli.
Oldřich si při kontrole údajů znovu přečetl jméno. Už předtím ho zahlédl v podkladech, ale nic mu neřeklo. Teprve když kolega dodal, že zemřelý sem chodíval za manželkou, vybavil si muže s taškou a konví.
Stanislav Doležal.
Pamatoval si, že mu to jméno kdysi řekl. Oldřich ho zapomněl. Dál ho zdravil jen pozdravem a muž se na to nikdy neptal.
Teď už nepřijde.
Kolega se zeptal, jestli ho znal. Oldřich odpověděl, že trochu. Uvědomil si, jak málo to znamená. Nevěděl, kde bydlel, co dělal ani zda měl děti. Věděl jen, kterou konev si bral a že neměl rád rozviklanou lavičku.
„Tak to uděláme?“ zeptal se kolega.
Oldřich se podíval na urnu. Obyčejně v tuhle chvíli ustoupil stranou. Rodina měla vlastní slova, někdy modlitbu a někdy jen ticho. On čekal, až někdo přikývne.
Tentokrát nebylo na koho se podívat.
Požádal kolegu, aby nespěchali. Potom si sundal pracovní rukavice. Nebyl si jistý, co má říct. Nenapadalo ho nic, co by si mohl dovolit tvrdit o životě člověka, kterého téměř neznal.
Nakonec nahlas vyslovil jeho jméno.
Stanislav Doležal.
Připadalo mu nezvyklé stát na hřbitově a mluvit, když před ním nikdo není. Kolega ale zůstal vedle něj. Oldřich dodal, že pan Doležal chodíval za svou ženou a staral se o její hrob. Potom se odmlčel.
Tohle o něm věděl.
Urnu uložili pomalu. Oldřich upravil zeminu a kolega sebral nářadí. Žádný proslov následovat neměl. Když odcházeli, Oldřich se ještě ohlédl k lavičce, na které muž sedával.
Po práci u ní zkusil opěradlo a našel povolený spoj. Přinesl z dílny klíč a dotáhl ho. Dřív by si opravu zapsal a počkal, až na ni přijde řada. Dnes ji dokončil hned.
Večer se ho manželka zeptala, proč přišel pozdě.
Řekl jí o panu Doležalovi. Ona čekala, jestli bude pokračovat. Oldřich začal vyprávět o konvi a pak zmlkl. Přišlo mu zvláštní, že ze všech let, kdy se potkávali, má právě tuhle vzpomínku.
Manželka se zeptala, proč nikdo nepřišel.
Nevěděl.
Napadla ho spousta možností. Žádnou však nemohl potvrdit. Neměl důvod myslet si, že ho nikdo neměl rád. Jen u toho hrobu dnes nikdo nebyl.
Následující týden přišla starší žena, která si nechávala plnit konev. Oldřich jí ji jako obvykle naplnil. Pak se místo návratu k práci zeptal, jak se má.
Žena odpověděla, že dobře. Oldřich přikývl. Už se chtěl otočit, když dodala, že vlastně jen koleno trochu zlobí. Čeká na vyšetření a bojí se, že se sem v zimě nedostane.
Oldřich položil konev na zem.
Zeptal se, kdy má jít k lékaři. Žena mu začala vysvětlovat termín, cestu autobusem i to, že dcera tentokrát nemůže. Poslouchal. Z dílny na něj zavolal kolega, jestli už má hotovo. Odpověděl, že hned přijde.
Paní odešla k hrobu. Oldřich se vrátil k rozdělané práci. Nezapamatoval si všechno, co říkala. Termín vyšetření ale ano.
Když přišla příště, zeptal se, jak dopadlo.
Zastavila se před ním s prázdnou konví. Nejdřív řekla, že už si ani nepamatuje, že mu o tom vyprávěla. Potom položila tašku na lavičku a začala vysvětlovat, co se dozvěděla.
Oldřich jí naplnil konev. Když pro ni natáhla ruku, řekl, že ji dnes odnese on.
K hrobu šli společně. Žena cestou pokračovala ve vyprávění.
