Článek
Poznala jsem ho, až když promluvil.
„Martina?“
Stál vedle stolku v kavárně, držel mokrou bundu a usmíval se. Na fotografii měl cyklistickou helmu, na chodbě našeho domu jsem ho zahlédla jen párkrát. Ale ten hlas jsem znala. Naposledy mi skrz zavřené dveře sdělil, že pokud potřebuji před sedmou stěhovat nábytek, může mi doporučit firmu.
„Vy jste ten klavír,“ řekla jsem.
Úsměv mu zmizel. Jakmile jsem začala mluvit, naklonil hlavu.
„A vy ten tělocvik. Já vás znám hlavně po hlase.“
Chvíli jsme stáli proti sobě. Tři týdny jsme si psali. Věděl, že po rozvodu žiju sama a že nerada chodím na večírky, kde mě představují jako volnou kamarádku. Já věděla, že je rozvedený, pracuje v hotelu a má slabost pro staré komedie. Číslo bytu jsme neprobírali.
„Tak to asi nemá cenu,“ řekl Pavel.
„Asi ne.“
Za jeho zády se otevřely dveře a dovnitř vběhla žena s deštníkem obráceným naruby. Déšť bubnoval do výlohy. Podívala jsem se na svůj světlý kabát přehozený přes židli.
Pavel zachytil můj pohled. „Kafe už máte?“
„Objednané.“
„Tak počkám, než přestane.“
Sedl si naproti, opatrně, jako by židle také mohla vydávat hluk. Číšnice mu přinesla jídelní lístek. Bylo půl páté a já si ještě před chvílí dělala starosti, jestli na první schůzce nevypadá hladově objednat si dort.
„Mohl byste aspoň dohrát celou skladbu,“ řekla jsem. „Pořád těch stejných šest taktů.“
Zvedl oči. „Kdybych je uměl, nemusím je cvičit.“
„To mě nenapadlo.“
„Mně zase nenapadlo, že v sousedním bytě každé ráno přistává vrtulník.“
Přitiskla jsem rty k sobě. Měla jsem na něj být naštvaná, ale představa sebe v legínách pod vrtulí byla bohužel přesná.
„Je to cvičení podle videa.“
Přikývl a začal si rovnat složený ubrousek. Chvíli jsme oba hleděli do stolu. Potom jsem se rozesmála. Pavel zvedl hlavu a přidal se.
Číšnice se mezi námi protáhla s kávou. Bez bundy a věčné tašky přes rameno vypadal jinak. Měl hezké ruce. To zjištění mě rozladilo.
Přestěhoval se vedle mě před půldruhým rokem. První měsíce jsem klavír snášela, dokonce mi připadal příjemný. Potom začal cvičit večer právě ve chvíli, kdy jsem si sedala s knihou. Bouchla jsem do zdi. Ztichl. Další den začal znovu.
„Ten lístek ve výtahu byl váš?“ zeptal se.
„Který?“
„Ten o lidech, kteří si pletou panelák s koncertní síní.“
Zamíchala jsem kávu, přestože jsem si do ní nic nedala.
„Ano.“
„Já na něj připsal, že koncerty bývají delší.“
„Já vím. Poznala jsem písmo z té stížnosti na dupání, co jste mi hodil do schránky.“
Pavel položil lžičku. „Tohle nám docela jde.“
„Co?“
„Dělat ze sebe blbce před celým domem.“
Znovu jsem se zasmála, ale tentokrát už mi bylo i trapně. Vzpomněla jsem si, jak jsem jeden večer pustila televizi hlasitěji jen proto, aby neměl klid ani on. Klavír tehdy utichl a já si připadala vítězně. Knihu jsem stejně nečetla.
„Někdy se vracím až po půlnoci,“ řekl. „Pak mě v šest dvacet vzbudíte. Nechtěl jsem vám zakazovat pohyb.“
„A já nechci, abyste prodal klavír.“
„To je dobře. Nikdo by mi za něj moc nedal.“
Venku pořád pršelo. Káva vychladla, ale ani jeden jsme se nezvedali. Vyprávěl mi, že se učí skladbu, kterou si vybral úplně nad své schopnosti. Já přiznala, že ve videu bývá i varianta bez skákání. Jen mi připadala pro lidi, kteří to vzdali.
„Takže já se trápím kvůli vašemu charakteru,“ řekl.
„A já kvůli vašemu nadání.“
Tentokrát se při smíchu naklonil blíž. Zůstala jsem sedět stejně. Jeho koleno se pod stolem dotklo mého a ani jeden jsme ho hned neodsunuli.
Když déšť polevil, vyšli jsme spolu. Nemuseli jsme si vysvětlovat, kterým směrem jdeme. Pod úzkým podloubím mě nechal projít první a lehce mi položil dlaň na záda. Přes kabát jsem ten dotek cítila ještě u našeho vchodu.
Ve výtahu jsme mlčeli. Bylo to jiné mlčení než u prvního stolu.
„Mám doma víno,“ řekl ve třetím patře.
Chtěla jsem souhlasit. Právě proto jsem se opřela o zavřené dveře svého bytu a nechala klíče v dlani.
„Dneska ne.“
Ustoupil o krok. „Dobře.“
„Ale ráda tě uvidím znovu. A ještě než někam půjdeme, potřebuju se domluvit na tom klavíru.“
Podíval se na společnou zeď. „Jo. To bychom měli.“
„Šlo by končit v osm večer?“
„Šlo. A ráno do osmi bez vrtulníku?“
„Platí. Před osmou budu cvičit bez skákání. I o víkendu.“
Domluvili jsme si sobotní procházku a rozloučili se bez polibku. Doma jsem sundala kabát a zapnula lampu u křesla. Za zdí začal klavír. Stejný obtížný kousek, pořád dokola. Tentokrát jsem si všimla i několika tónů, které mu konečně vyšly.
V osm přestal. Otevřela jsem knihu a do telefonu si na ráno uložila jiné cvičení.
