Článek
Táta zemřel ve čtvrtek ráno. Milena mi zavolala krátce po šesté. Slyšela jsem, jak hledá brýle, přestože telefonovat mohla i bez nich. Potřebovala nám asi něco přečíst. Nakonec jen řekla, že už se neprobudil.
Radka přijela první a nabídla se, že zařídí pohřeb. Milena souhlasila. Poslední měsíce spala málo a v den tátovy smrti nedokázala najít ani jeho občanský průkaz.
Byla jsem ráda, že sestra všechno převzala. Já vybírala fotografii.
Máma už ho viděla
Na mou zprávu Radka neodpověděla. Zavolala jsem jí.
„Nezapomněla jsem,“ řekla.
Připomněla jsem jí, že Milena s tátou bydlela skoro dvacet let.
„A máma s ním byla třicet. Nebudu jí teď ubližovat ještě tímhle.“
Táta od mámy odešel kvůli Mileně. O tom jsme se nikdy nehádaly. Pamatovala jsem si, jak máma po jeho odchodu přestala vařit a nechávala rozsvíceno v předsíni, dokud jsme se obě nevrátily domů.
Radka tehdy jezdila za tátou jen málokdy. Později se vídali častěji, ale Milenu u sestry doma nikdy nepozval nikdo.
Já k nim chodila i s dětmi. Máma věděla, že navštěvujeme tátu. Na Milenu se neptala.
„Parte už jsem jí ukázala,“ dodala Radka. „Teď ho měnit nebudu.“
Taška u dveří
Milena nám měla připravit tátovo oblečení pro pohřební službu. Když jsem přijela, stála v předsíni taška. Na stole ležely brýle, televizní ovladač a miska s oloupaným jablkem.
„To jsem mu udělala večer,“ řekla, když si všimla, kam se dívám.
Chtěla jsem jí ukázat parte, ale telefon jsem nechala v kabelce. Zeptala jsem se raději, jestli něco potřebuje.
Podala mi účet za květiny. Radka je objednala a Milena měla zaplatit polovinu. Zeptala se, zda má peníze poslat sestře, nebo rovnou květinářství.
Nevěděla jsem.
Když jsem odcházela, zastavila mě u dveří.
„A mám na tom obřadu sedět s vámi?“
Řekla jsem, že samozřejmě. Potom mi došlo, že jsem se Radky nezeptala ani na to.
Nešlo mi to říct jednoduše
Večer jsem sestře zavolala znovu. Tentokrát jsem neříkala, že na Milenu zapomněla.
„Chci, abychom ji tam dopsaly.“
Radka se zeptala, jestli jsem zapomněla zase já. Na mámu. Na to, jak jsme tehdy balily tátovy věci.
„Nezapomněla.“
„Tak proč ji hájíš?“
Nechtěla jsem začít vypočítávat, kolik vyšetření s tátou absolvovala a kolik nocí u něj seděla. Máma se o něj kdysi starala také. Připadalo mi odporné rozhodovat podle toho, která toho udělala víc.
Řekla jsem jen, že Milena v tom bytě zůstala sama. Zítra bude muset uklidit jeho brýle a večer usne vedle prázdného místa.
Radka dlouho mlčela.
„To máma musela taky.“
Měla pravdu. Tentokrát jsem jí neměla co namítnout.
Koho jsme se nezeptaly
Druhý den jsem Mileně návrh ukázala. Přečetla ho celý, včetně adresy obřadní síně.
„Radka mě tam nechce?“ zeptala se.
Vysvětlovala jsem jí, že sestra myslí na mámu. Čím déle jsem mluvila, tím méně to něco vysvětlovalo.
Nakonec jsem se zeptala, jestli chce být na parte uvedená.
„Já bych chtěla, abyste věděly, že mi taky umřel,“ řekla.
Radce jsem potom napsala, že objednávku musíme ještě změnit. Souhlasila, ale odmítla nové parte odnést mámě. Prý jí mám sama vysvětlit, proč mi na tom tolik záleží.
Vyzvedla jsem výtisky v pondělí. Milenino jméno stálo pod našimi, mámino zůstalo na svém místě.
Jeden jsem dala do kabelky a jela za mámou. Když otevřela, zeptala se, jestli už jsou hotová.
Přikývla jsem. Podala jsem jí ho přední stranou nahoru.
