Článek
„Není to utažené moc?“ zeptal se v sobotu ráno před penzionem.
Klečel u mojí boty a ukazoval na tkaničku. Připadala jsem si jako dítě před školkou. Přitom mi jen chtěl pomoct.
„Umím se obout,“ řekla jsem ostřeji, než jsem zamýšlela.
Zvedl ruce a ustoupil. „Tak jo. Jdeme?“
Chodili jsme spolu čtyři měsíce. Věděla jsem, jakou má rád kávu a že si při řízení pobrukuje i písničky, které nesnáší. On věděl, že chodím na výstavy a nerada telefonuju. O horách jsme spolu mluvili hodně. Přesněji řečeno mluvil Petr a já říkala, že to zní krásně.
Fotografie z hřebenů byly krásné doopravdy. Na žádné nebylo vidět, kolik hodin se k nim musí jít.
Když mi týden před odjezdem ukázal trasu, přikývla jsem. Nabídl i kratší variantu, ale já se podívala na jeho prst položený u vrcholu a řekla, že přece něco vydržím. Usmál se a rezervoval pokoj na dvě noci.
První půlhodinu jsme šli mezi chalupami. U jedné se pásly ovce a já se zastavila tak dlouho, až Petr vytáhl telefon a jednu mi vyfotil. Potom začal les a cesta stoupala.
Svlékla jsem bundu. Za chvíli i mikinu. Petr si ji nabídl vzít do batohu, ale odmítla jsem. Už tak šel pomaleji než obvykle, to jsem poznala podle toho, jak se po několika krocích otáčel.
„Dobrý?“
„Jasně.“
Za další zatáčkou se zeptal znovu.
„Kdyby nebylo, tak ti to řeknu.“
Zastavil se a počkal, až dojdu k němu. Dýchala jsem ústy a dělala, že si prohlížím kořeny.
„Já jen nechci přepálit začátek.“
„Tak se pořád neptej.“
Přestal. Po deseti minutách mi jeho mlčení začalo vadit také.
Vytáhla jsem láhev a voda mi stekla po bradě do výstřihu. Petr hleděl mezi stromy. Chtěla jsem, aby mě objal, jenže kdyby se přiblížil, nejspíš bych mu řekla, že je mi horko.
Na lavičce u dřevěného přístřešku jsme snědli rohlíky. Měl je zabalené každý zvlášť, můj bez rajčete, protože si pamatoval, že mi vadí rozmáčené pečivo. Zrovna tenhle drobný důkaz pozornosti mě málem rozplakal.
„Jak daleko ještě?“ zeptala jsem se.
Ukázal mi mapu. K rozcestí kousek, potom další stoupání. Čísla jsem slyšela, ale nedokázala jsem si pod nimi představit nic kromě dalších kroků.
„Mohli jsme vzít tu kratší,“ řekl.
„To mi nemusíš připomínat.“
Složil papír a dojedl. Tentokrát už jsem věděla, že jsem ho ranila.
U rozcestníku byla mýtina. Nad stromy se ukázal hřbet kopce a na něm drobná stavba, ke které jsme mířili. Sedla jsem si na pařez, ačkoli byl mokrý.
Petr si dřepl vedle mě.
„Vrátíme se. Dole si dáme oběd.“
Řekl to normálně, bez povzdechu. Jen se potom ještě jednou podíval vzhůru. Ráno mi vyprávěl, že tu byl naposledy s tátou a že se sem několik let chystá. Tehdy jsem poslouchala hlavně to, jestli na mě bude nahoře čekat.
„Ty tam chceš,“ řekla jsem.
„Nemusíme tam být dneska.“
Už si sundával batoh, aby mi do něj dal mikinu. Sáhla jsem po ní dřív než on.
„Já se vrátím. Ty pokračuj.“
Narovnal se. „To říkáš, abych hádal, že nemám?“
Před chvílí bych nejspíš přesně tohle udělala: poslala ho dál a potom mu vyčetla, že mě nechal samotnou.
„Ne. Vážně. Zpátky cestu znám.“
Prošli jsme si ji na mapě. Stejná značka až k chalupám, kolem ovcí a dolů k penzionu. Domluvili jsme se, že napíšu, až dojdu, a on se ozve před sestupem.
Než odešel, políbil mě na zpocené čelo. Tentokrát jsem neuhnula.
Dolů jsem šla pomalu. Po pár minutách jsem se přestala ohlížet. Zastavila jsem se u potoka, ne abych popadla dech, ale protože jsem chtěla chvíli poslouchat vodu. U ovcí jsem vytáhla telefon a vyfotila je sama. Do penzionu jsem dorazila před polednem a napsala Petrovi. Jeho zpráva přišla později, když jsem po obědě ležela na posteli: Už jdu dolů.
Večer položil na stůl dva jídelní lístky. Vlasy měl ještě vlhké po sprše. Ukázal mi jednu fotografii z vrcholu a pak telefon odložil.
„Bylo to hezký?“ zeptala jsem se.
„Jo. Bylo.“
Čekala jsem dodatek o tom, že beze mě méně. Žádný nepřišel. Chvíli to píchalo, ale neřekla jsem nic, za co by se musel omlouvat.
„Já ty dlouhé túry ráda nemám,“ řekla jsem. „Nejen dneska. Nikdy jsem je neměla ráda. Chtěla jsem, abys měl radost, že můžeš jezdit se mnou.“
„Měl jsem. Ale myslel jsem, že chceš taky.“
„Příště se mě zeptej ještě jednou, když začnu vykládat, co všechno vydržím.“
Zavrtěl hlavou. „Radši mi to řekni rovnou.“
Přikývla jsem. Další výšlap si ještě u večeře domluvil s bratrem. Já si v telefonu našla pondělní autobus k nádraží a spoj domů. Potom jsem se na recepci zeptala, jestli můžu zůstat o noc déle. Měla jsem v pondělí volno a v neděli jsem chtěla do malé galerie ve vesnici. Petr musel domů už dopoledne.
Před odjezdem jsme se rozloučili u auta. Domluvili jsme si na úterý kino a Petr odjel. Vrátila jsem se nahoru a přitáhla křeslo k oknu. Ještě než dole zavřeli bránu, vyzula jsem si nové boty.
