Článek
Seděla pod balkonem našeho paneláku, těsně u zdi. Málem jsem ji přehlédla. Když jsem odemykala vchod, ozvalo se zamňoukání. Kočka vstala a udělala za mnou dva kroky.
Doma jsem jí rozprostřela starý ručník. Zůstala na něm stát, zatímco z kožichu odkapávala voda. Neměla obojek. V lednici jsem našla jen šunku, a tak jsem znovu obula mokré boty a šla do večerky pro kapsičku.
Od rozvodu jsem bydlela sama. Dceři jsem volala v neděli, přes týden jsme si posílaly zprávy. Večer jsem nechávala hrát rádio i při sprchování. Ten první den jsem ho nezapnula; poslouchala jsem, jestli kočka v předsíni jí.
Soused Pavel mi půjčil přepravku. Druhý den jsem zašla k veterináři. Čip nenašel. Nález jsem oznámila na městském úřadě a domluvila se, že kočka zatím zůstane u mě. Zapsali si můj telefon, místo nálezu a požádali o fotografii. Dala jsem ji také do místní skupiny a vylepila oznámení u večerky.
Pavel se cestou z práce zastavoval na našem patře a ptal se, jestli už se někdo přihlásil. Předtím jsme si šest let říkali hlavně dobrý den. Teď jsem se dozvěděla, že pracuje v tiskárně a v neděli jezdí za matkou do Kolína.
Místo vedle židle
Oslovovala jsem ji prostě „kočko“. Odmítala jsem jí dát jméno, ale koupila jsem jí misku a odsunula z parapetu květináče. Ráno čekala u koupelny. Když jsem si sedla k večeři, vyskočila na vedlejší židli a složila přední tlapky pod sebe.
Každý večer jsem procházela oznámení o ztracených zvířatech v okolí. Jednou jsem telefonovala paní, která hledala podobnou mourovatou kočku. Její měla bílou náprsenku, tahle jen světlou skvrnku pod bradou. Po hovoru jsem si sedla na zem a hladila ji déle než obvykle.
Ve třetím týdnu jsem cestou domů myslela na nákup krmení dřív než na vlastní večeři. Pavel mi pomohl odnést pytel steliva. Na chodbě jsme pak probírali výtah, který zase vynechával druhé patro.
Majitelka zavolala v úterý. Oznámení jí ukázala kolegyně, která v našem domě navštěvovala otce. Jmenovala se Radka a bydlela za tramvajovou tratí. Kočka jí utekla při stěhování otevřenými dveřmi. Hledala ji kolem starého i nového bydliště.
Poslala mi fotografie z několika let. Kotě v krabici od bot, dospělá kočka na opěradle pohovky. Stejný tmavý proužek přes levé oko. Radka se zeptala, zda má na zadní tlapce drobnou lysinku po starém poranění. Měla.
„Jmenuje se Bětka,“ řekla. Potom chvíli nemluvila a já slyšela, jak se snaží popadnout dech.
Domluvily jsme se na středu po práci. Nabídla jsem, že ji přivezu. Radka neměla auto a mně připadalo snazší kočku odnést, než sledovat, jak si ji někdo bere z mého bytu.
Za cizími dveřmi
Večer jsem umyla misku, ačkoli v ní zůstalo trochu krmení. Pak jsem ji znovu naplnila. Kočka kolem prošla bez zájmu a uvelebila se na mém svetru.
Pavel mě potkal u schránek. Když jsem mu řekla, že se majitelka našla, usmál se.
„Tak to dopadlo dobře.“
Čekala jsem poznámku o tom, že mi bude smutno. Přikývla jsem a začala třídit letáky, které jsem jindy rovnou vyhazovala.
Druhý den jsem přibalila načaté krmení. Připravovala jsem si vysvětlování: kdy jí, kde spí, jak nesnáší zavřené dveře. Radka s ní přitom žila šest let.
Otevřela mi v ponožkách, s očima oteklýma od pláče. V předsíni měla stěhovací krabice. Nabídla mi kávu, ale obě jsme hleděly na přepravku.
Jakmile jsem odklopila dvířka, Bětka vyšla, očichala roh krabice a zamířila do pokoje. Vyskočila na nízké křeslo u okna. Na opěradle byla přehozená vybledlá osuška.
Radka si k ní klekla. Kočka jí přitiskla čelo k bradě tak samozřejmě, až jsem sklopila oči. Potom se na osušce dvakrát otočila a lehla si. Křeslo jsem poznala z fotografie, jen tehdy stálo v jiném bytě.
Tašku s krmením jsem pořád držela v ruce. Najednou jsem nevěděla, kam ji položit.
Radka mi děkovala a chtěla zaplatit veterináře i všechno ostatní. Vzala jsem si peníze za prohlídku; účet jsem měla schovaný. Za krmení jsem nechtěla nic. Nabídla mi, že pošle fotku. Souhlasila jsem a místo připravených rad jí jen ukázala kapsičky v tašce.
Po návratu
Doma jsem otevřela dveře bytu jen na úzkou mezeru a podívala se k nohám, jestli mi kočka neproklouzne ven. Pak jsem je otevřela dokořán. V kuchyni jsem položila prázdnou přepravku. Vedlejší židle byla zasunutá pod stolem.
Na úřad jsem napsala, že se majitelka našla a Bětku už má doma. Misku jsem dala do spodní skříňky. Několik dnů jsem ji při hledání cedníku přesouvala zleva doprava.
Fotografie od Radky přišla v sobotu: Bětka spala na křesle s hlavou přes okraj. Poděkovala jsem. Další jsem si zatím nevyžádala.
Přepravku jsem vrátila Pavlovi v neděli. Pozval mě na čaj a já tentokrát vešla. Zůstala jsem skoro hodinu. Při odchodu jsem mu nabídla misku; slíbil ji odvézt do útulku, odkud kdysi měli kocoura.
Pár dnů jsme se nepotkali. Jednou jsem zaslechla výtah a šla ke dveřím, ale nakonec jsem nevykoukla. Ve čtvrtek jsem Pavlovi napsala, jestli by se mnou v sobotu nešel na procházku. Odpověděl až večer. Měl odpolední směnu a ptal se, zda může přijít v devět.
V sobotu zazvonil o deset minut dřív. Ještě jsem snídala. Přisunula jsem mu druhou židli a sáhla do skříňky pro talíř.
