Článek
Matěj byl právě třetí den u něj.
Petr měl dítě, jeho nohy a obchod s botami deset minut autem.
Přesto se potřeboval zeptat mě.
Na papíře máme všechno půl na půl
Střídavou péči máme skoro dva roky.
Pondělí po škole si Matěje předáváme.
Týden u mě, týden u Petra.
Ze začátku jsem z toho měla strach hlavně kvůli synovi. Dva pokojíčky, dva kartáčky, dvoje bačkory a věci, které jsou samozřejmě vždycky v tom druhém bytě.
Matěj si zvykl rychleji než my.
U táty má větší pokoj.
U mě lepší palačinky.
A podle něj je to spravedlivé.
Petr je dobrý táta.
Chodí s Matějem na fotbal, umí mu opravit kolo, bere ho pod stan a dokáže hodinu stavět lego, aniž by každých deset minut kontroloval telefon.
Když je syn u něj, opravdu se o něj stará.
Jenže všechno kolem Matěje nějak zůstalo u mě.
Nejdřív jsem si toho nevšímala.
Třídní schůzky jsem řešila už před rozvodem.
K zubaři jsem ho objednávala já.
Věděla jsem, kdy se platí škola v přírodě, kdy končí permanentka na plavání a že v penálu dochází lepidlo.
Tak jsem pokračovala.
„Ve středu má zubaře v 15:30.“
„OK.“
„Do pátku se platí výlet.“
„Kolik?“
„450.“
„Pošlu.“
„Potřebuje nové přezůvky.“
„Koupíš?“
A já koupila.
Vždyť jsem stejně byla v obchodě.
„Ty nevíš, kdy…?“
Postupně mě nezačala štvát jedna velká věc.
Štvaly mě stovky malých.
„Nevíš, kdy mají focení?“
„Kde má kartičku pojišťovny?“
„Kdy jde na alergologii?“
„Jak se jmenuje ta učitelka angličtiny?“
„Co mu dáváš na tu suchou kůži?“
Nejhorší bylo, že jsem skoro vždycky znala odpověď.
Jednou mi Petr zavolal v půl osmé ráno.
Stála jsem v koupelně, v jedné ruce řasenku.
„Prosím tě, nemají dneska něco přinést do školy?“
„Nevím.“
„Matěj říká nějakou krabici.“
Pak jsem si vzpomněla.
„Krabici od bot.“
„Nemáš nějakou?“
Otevřela jsem skříň.
Jedna tam byla.
Dokonce správně velká.
Už jsem ji vytahovala, když mi došlo, že Petr bydlí deset kilometrů ode mě.
„Najdi nějakou u sebe.“
„Já žádnou nemám.“
„Tak se stavte cestou v obchodě a zeptejte se.“
„Nemusíš být hned protivná.“
Položila jsem krabici zpátky.
„Nejsem protivná.“
„Tak co ti je?“
Nevěděla jsem, jak mu v půl osmé ráno vysvětlit, že mi není nic kvůli jedné krabici.
Tak jsem řekla:
„Nic.“
„Vždyť ho máme půl na půl“
Prasklo to o pár týdnů později.
Kvůli zimním botám.
Petr napsal:
„Jakou má Matěj velikost?“
Odpověděla jsem:
„Změř mu nohu.“
Za chvíli:
„Ty to nevíš?“
Věděla jsem, že naposledy měl třicet čtyřky.
Ale děti rostou.
Nenapsala jsem nic.
Telefon zazvonil.
„Jsi naštvaná?“ zeptal se.
„Ne.“
„Tak proč mi nemůžeš normálně říct velikost bot?“
Seděla jsem u kuchyňského stolu. Vedle notebooku ležel lístek na zaplacení školy v přírodě.
„Petře, kdy jde Matěj k zubaři?“
„Cože?“
„Kdy jde příště k zubaři?“
„Nevím. Ty to máš někde napsaný.“
„Kdy má preventivní prohlídku?“
„Nevím.“
„Kdy se platí lyžák?“
„Kam tím míříš?“
„Jak se jmenuje pediatrička?“
„Děláš si srandu?“
„Ne.“
Chvíli bylo ticho.
„Co mi chceš říct? Že se o něj nestarám?“
„Ne.“
Protože to bych lhala.
„Když má horečku u tebe, zůstaneš s ním doma. Děláš úkoly. Vozíš ho na fotbal. Jsi jeho táta.“
„Tak co je problém?“
Podívala jsem se na lístek vedle notebooku.
„Ty máš Matěje týden. Já mám jeho kalendář pořád.“
Petr si povzdechl.
„To přeháníš.“
„Možná.“
„Vždyť ho máme půl na půl.“
„Čas jo.“
To už neodpověděl.
Zkusila jsem přestat dělat věci automaticky
Nechtěla jsem nic sabotovat.
Matěj nemohl za to, že jsme si s Petrem špatně rozdělili povinnosti.
Jen jsem přestala být rychlejší než on.
Přišel e-mail z fotbalového klubu, že děti potřebují potvrzení od lékaře.
Normálně bych zavolala pediatričce.
Tentokrát jsem přeposlala zprávu Petrovi.
„Fotbal máš na starosti ty. Zařiď prosím.“
Za deset minut:
„Nemůžeš tam zavolat? Ty víš, kam.“
Dívala jsem se na zprávu.
„Číslo je na webu.“
Neodpověděl.
Večer volal.
„Ona chce, abych tam s ním přišel.“
„Tak tam s ním přijď.“
„Mají termín ve středu dopoledne.“
„Tak si to zařiď.“
„To mám kvůli tomu rušit práci?“
Málem jsem se rozesmála.
„Petře, jak myslíš, že vznikala všechna ta potvrzení doteď?“
Ticho.
„Dobře.“
Tentokrát řekl jen tohle.
Za týden potřeboval Matěj nový dres.
Petr ho koupil.
Pak řešil zubaře.
Tam už mi zavolal jen jednou.
„Kde ordinují?“
„Najdi si to.“
„Ty jsi hrozná.“
„Jo.“
Tentokrát jsem se smála.
Půl na půl není jen počet nocí
Nezměnilo se všechno.
Školu pořád řeším víc já.
Petr zase převzal fotbal, zubaře a oblečení.
U doktorky už zná jméno.
A minulý týden mi dokonce napsal:
„Matějovi končí v listopadu kartička pojišťovny.“
Chvíli jsem koukala na telefon.
Pak jsem odepsala:
„Jo.“
Měla jsem chuť přidat, že už jsem o novou požádala.
Nepřidala jsem.
Za pár minut přišla další zpráva.
„Vyřídím.“
Matěj přišel v pondělí od táty v nových zimních botách.
„Ukaž.“
„Mami.“
„Jen jestli ti nejsou malé.“
Protočil oči, ale obul si je.
Rezerva akorát.
„Táta mi měřil nohu na papíře,“ řekl.
„Fakt?“
„Jo. První papír vyhodil, protože měřil od špatný čáry.“
Zasmála jsem se.
Večer jsem vybalovala Matějův batoh.
V přední kapse byla kartička od zubaře.
Další kontrola za šest měsíců.
Datum napsané modrou propiskou.
Petr mi o něm nic nenapsal.
Automaticky jsem sáhla po telefonu.
Pak jsem se zastavila.
Kartičku jsem vrátila do batohu.
Telefon zůstal ležet na stole.
