Článek
První večer bez cigarety si Simona oloupala dvě mandarinky. Seděla na kraji pohovky, slupky skládala do misky a dívala se na soutěž, kterou jsme jindy ani nezapínali. Když přišla reklama, vstal jsem a kývl směrem k balkonu. Zavrtěla hlavou. „Dneska ne.“ Zase jsem si sedl. Bral jsem to jako samozřejmost, stejně jako její prosbu, abych cestou z práce nekupoval cigarety, ani kdyby mi později napsala. Nikdy jsem nekouřil a měl jsem radost, že se k tomu odhodlala sama.
Na balkon jsme spolu chodili skoro dvacet let. Dvě úzké židle se vešly vedle sebe, ale museli jsme si dávat pozor na lokty. Simona kouřila, já se opíral o zábradlí nebo si nesl hrnek. Když byly děti malé, nechávali jsme dveře pootevřené, abychom je slyšeli. Později jsme ven utíkali před jejich hudbou. Teď už oba synové bydleli jinde a nikdo nás nerušil. Přesto právě tam žena vyprávěla o práci a já přiznával věci, které jsem u večeře odbyl mávnutím ruky. Stačilo, aby vzala krabičku ze zásuvky. Nemuseli jsme si nic domlouvat.
Doma jsme se nějak míjeli
Během prvního týdne jsem si všiml, že nevím, jak dopadl její spor s kolegyní o dovolenou. Zeptal jsem se při vykládání myčky. Simona odpovídala z koupelny, přes tekoucí vodu jsem zachytil jen jméno vedoucí. Potom zazvonil telefon a už jsme se k tomu nevrátili. Jindy jsem jí začal vyprávět, že se nám v práci vrátila celá dodávka kvůli špatným rozměrům. Zvedla ke mně oči od křížovky, jenže já řekl, že to je dlouhé, a šel se osprchovat. Čekal jsem na nějakou vhodnější chvíli, jako by měla přijít sama v obvyklou hodinu.
„Nemohli bychom si jít sednout ven bez toho kouření?“ navrhl jsem v sobotu. Simona zavřela časopis. „Já tam teď nechci.“ Vysvětloval jsem, že na balkoně přece není nic závadného a že už ani nemáme popelník. „Pro tebe ne,“ odpověděla. V jejím hlase bylo něco ostrého, co jsem si vyložil jako podráždění ze všech změn posledních dní. Nechal jsem ji být, ale večer jsem se přistihl, že schválně odcházím do ložnice dřív. Přišlo mi, že jsem přišel o kus našeho společného času a ani nemůžu říct, že mě to mrzí, abych jí nebral radost.
Čaj na tom nic nezměnil
Následující úterý bylo po dešti a mezi domy svítilo zapadající slunce. Uvařil jsem dva čaje a odnesl je na stolek mezi židlemi. Pak jsem se zeptal, jestli nechce na chvíli ven. Simona se podívala přes moje rameno na připravené hrnky. „Jen na pět minut,“ řekla. Sedl jsem si a začal o té vrácené dodávce. Chtěl jsem jí konečně popsat, jak jsem celý den počítal, kdo chybu přehlédl, a večer zjistil vlastní podpis na objednávce. Usmála se, ale vzápětí přejela prsty po prázdném místě na stolku. Dřív tam stával popelník. Najednou jsem ho viděl taky.
Upila čaje, postavila hrnek a zasunula ruce pod stehna. Potom je zase vytáhla. „Promiň, já půjdu dovnitř.“ Řekl jsem, že jsme sotva začali mluvit. Zůstala stát u dveří. „Já tě poslouchám. Jen přitom celou dobu myslím na to, že bych si zapálila.“ Chtěl jsem namítnout, že si nemusí, ale zarazil jsem se. Tohle přece věděla i beze mě. Odnesla si čaj a já zůstal s nedokončenou větou o objednávce. Seděl jsem ještě chvíli venku. Ze sousedního balkonu bylo slyšet cinknutí lžičky a zavření dveří. Svůj čaj jsem nakonec dopil vestoje, protože samotnému se mi tam zůstávat nechtělo.
Jinudy než obvykle
Uvnitř jsem ji našel u kuchyňské linky. „Nechci tě tam tahat,“ řekl jsem. „Jen mi chybí, jak jsme si povídali.“ Simona chvíli otáčela hrnkem. „Mně taky. Ale nemusíš čekat, až bude večer.“ Připomněla mi sobotní snídani, kdy mi něco říkala a já dočítal zprávy na mobilu. Pamatoval jsem si ji, dokonce i titulek, který jsem tehdy otevřel. Co mi říkala ona, jsem si nevybavil. Navrhl jsem, že bychom se mohli po večeři projít kolem bloku. „Dneska bez velkého výletu,“ řekla. „Jsem unavená.“ Zvedla se pro boty a já si ještě odskočil do ložnice pro bundu.
Vyšli jsme v bundách, které jsme měli po ruce. U kontejnerů jsem se automaticky vydal doprava, Simona doleva, a museli jsme se na sebe počkat. Šli jsme podél zaparkovaných aut a skoro nemluvili. Párkrát jsem se nadechl, ale otázka, jak se měla, mi připadala podivně slavnostní na někoho, s kým žiju tak dlouho. U večerky se Simona podívala do výlohy a přidala do kroku. Za rohem jsem se zeptal na dovolenou. „Vedoucí chce, ať si to vyřešíme mezi sebou. Zítra s ní zase promluvím,“ odpověděla. Přešli jsme ulici a obešli školní hřiště. Před domem se zeptala, jestli už chci dovnitř. Byl jsem trochu promrzlý a nedokázal jsem poznat, jestli by sama ještě šla. „Ještě kousek můžeme,“ řekl jsem. Zabočili jsme do další ulice, kde už jsem se v kalužích musel držet za ní.
