Článek
„Ty se vlastně nechceš válet sama,“ řekla Marie do telefonu.
Vysvětlovala jsem jí, že Irena dostala horečku. Pobyt pro dvě osoby jsme měly zaplacený a odjíždět se mělo za dva dny.
„Já bych jela.“
Marii bylo devětašedesát. Jejího syna jsem si vzala ve šestadvaceti a před dvěma lety jsme se rozvedli.
Od té doby mi přála k narozeninám. Já jí posílala fotografie Adama, který si sám vzpomněl většinou až po připomenutí.
„Nemusíš odpovědět hned,“ dodala.
Zavolala jsem jí večer. V pátek jsme se sešly na nádraží.
Neznámá žena s kufrem
Marie poslala Ireně peníze za její část pobytu. Měla s sebou malý kufr a knížku, kterou jsem si všimla, že drží obálkou k sobě.
V pokoji jsme se domlouvaly, kdo bude spát u okna.
Dřív u nás bez ptaní vytahovala hrnce. Teď se zeptala, jestli může dát boty pod věšák.
„Samozřejmě.“
Obě jsme byly tak zdvořilé, až mě z toho začínala bolet hlava.
Při vybalování položila knížku na postel. Na obálce byla žena v rozepnuté košili.
„To čtete?“
„A proč ne?“
Nevěděla jsem. Jen jsem si ji dosud představovala s křížovkami.
Zakázané téma
U večeře jsme dlouho vybíraly jídlo.
„O Karlovi mluvit nemusíme,“ řekla Marie, když číšník odešel.
„Dobře.“
Pak jsem se zeptala na její sousedku a ona na mou práci. Postupně jsme přestaly hlídat každou větu.
Vyprávěla jsem jí o nové vedoucí. Marie se smála a vzpomněla si na svou někdejší šéfovou.
Potom řekla:
„Karel si teď taky v práci užije. Vždycky se snažil všechno zvládnout a pak…“
Zmlkla.
Sáhla jsem po sklenici. Tu větu jsem znala. Slyšela jsem ji i tehdy, když jsem vysvětlovala, proč chci odejít.
Zase kvůli Adamovi
„Já vím, že měl hodně práce,“ řekla jsem. „Ale doma jsme byli taky.“
Marie se narovnala.
„Já ho přece neomlouvám.“
Chvíli jsme jedly. Potom jsem položila příbor.
„Když jsem ti řekla o rozvodu, odpověděla jsi, že mám myslet na Adama.“
„Bála jsem se, co to s ním udělá.“
„Já taky. Proto jsem odešla.“
Marie se podívala k vedlejšímu stolu. Chtěla jsem dodat další vysvětlení, všechny ty večery a hádky. Už jsem je ale jednou vyprávěla.
„Tohle jsme asi měly probrat jinde,“ řekla.
Přikývla jsem. Jídlo mi mezitím vystydlo.
Ráno jsme nikam neutekly
V pokoji jsme si popřály dobrou noc. Četla jsem si, aniž bych věděla co.
Ráno Marie oznámila, že jde na snídani, a zeptala se, jestli půjdu také.
Šla jsem.
Přinesla mi ubrousek, protože jsem svůj nechala u příborů.
„Neměla jsem ti tehdy říkat, že kvůli němu musíš zůstat,“ řekla.
„Nemusíme se shodnout na všem.“
Přikývla.
„On je pořád můj syn.“
„Já vím.“
Nalila si čaj. Tentokrát už nezačala vysvětlovat, co pro nás Karel dělal.
Každá po svém
Dopoledne jsme šly do bazénu. Marie plavala od kraje ke kraji, zatímco já seděla u trysek.
Když připlavala, ukázala jsem jí místo vedle sebe.
„Tady je to příjemné.“
Zkusila si sednout. Hned zase vstala.
„To mě lechtá na místě, kde mě ještě nikdy nic nelechtalo.“
Odplavala. Dívala jsem se za ní a smála se.
Odpoledne si objednala masáž. Já se šla projít. Naše společné dovolené kdysi znamenaly, že se ženy nějak dohodnou a ostatní počkají, co zařídíme.
Tady jsme měly každá jen svůj klíč od pokoje.
Ještě jednu kapitolu
Večer jsem se vrátila a našla Marii v posteli s knížkou.
„Jdeme na večeři?“
Podívala se na hodiny.
„Za deset minut. Já potřebuju vědět, jestli za ním půjde.“
Posadila jsem se a otevřela svou knihu.
Když tu svou zavřela, zeptala jsem se, jak to dopadlo.
„Šla. Já bych se na něj vykašlala.“
Rozesmála jsem se. Marie se usmála také a začala hledat brýle, které měla na hlavě.
Na neděli nemusím
Při čekání na vlak jsem vytáhla z tašky leták. U hotelové recepce nabízeli podzimní prohlídky zahrady, kam jsem se už dlouho chtěla podívat.
„Tohle by se ti líbilo,“ řekla jsem.
Marie si nasadila brýle.
„Mně by se líbilo, kdybychom tam nemusely v šest ráno.“
Našla jsem sobotní termín s pozdějším začátkem.
Chvíli jsme nad letákem seděly. Potom se zeptala, jestli mi ta sobota vyhovuje. V neděli prý Karel přijede na oběd.
„V sobotu můžu.“
Marie vytáhla kalendář a zapsala si moje jméno. Pak mi podala tužku.
„Napiš mi tam ještě tu zahradu. Já bych pak nevěděla, co jsme si domluvily.“
