Článek
Ve firmě jsem pracovala skoro dvacet let.
Znala jsem lidi, systémy i všechny zvláštní postupy, které nikde nebyly napsané.
Když někdo nevěděl, co dělat, často přišel za mnou.
Pak si mě jedno odpoledne zavolal šéf.
Seděla tam ještě paní z personálního.
Řekli mi, že se oddělení slučuje a moje pozice zanikne.
Pamatuji si hlavně jednu větu.
„Není to kvůli vašemu výkonu.“
Přikyvovala jsem a ptala se na odstupné.
Doma jsem si otevřela účet a počítala, jak dlouho vydržíme.
To mi připadalo jako největší problém.
Alespoň první dny.
V pondělí jsem vstala jako vždycky
Manžel odešel před sedmou.
Já vstala s ním.
Udělala jsem si kávu, osprchovala se a otevřela skříň.
Automaticky jsem sáhla po kalhotách, které jsem nosila do práce.
Pak jsem se zastavila.
Nemusela jsem se oblékat.
Nemusela jsem nikam jet.
Nemusela jsem být v osm u počítače.
Sedla jsem si v županu do kuchyně.
Bylo 7:23.
Přesně si ten čas pamatuji.
Pustila jsem pračku.
Uklidila nádobí.
Vynesla koš.
V půl deváté jsem měla hotovo.
A přede mnou byl celý den.
Telefon najednou nezvonil
V práci mě někdy rozčilovalo, že mi lidé volali kvůli každé maličkosti.
„Prosím tě, kde je ten soubor?“
„Pamatuješ, jak jsme to řešili loni?“
„Můžeš se na něco podívat?“
Často jsem si říkala, že bych chtěla jeden jediný den, kdy po mně nebude nikdo nic chtít.
Teď jsem takových dní měla kolik jsem chtěla.
A vůbec se mi to nelíbilo.
Telefon ležel na stole.
Nikdo nevolal.
Děti byly v práci.
Manžel také.
Kamarádky měly svoje povinnosti.
Já žádné.
Začala jsem manželovi během dne posílat zprávy kvůli úplným hloupostem.
Co chce k večeři.
Jestli koupí pečivo.
Kdy přijde.
Jednou mi odepsal až za dvě hodiny.
Zjistila jsem, že mě to skoro urazilo.
V tu chvíli mi došlo, jak moc čekám, až mě zase někdo bude potřebovat.
Firma fungovala dál
Po třech týdnech jsem šla na kávu s bývalou kolegyní.
Vyprávěla mi, co se v práci děje.
Kdo převzal moje úkoly.
Co pokazili.
Co už opravili.
Kdo se zase s kým pohádal.
Čekala jsem, že řekne, jak je beze mě všechno strašné.
Neřekla.
Firma normálně fungovala.
Samozřejmě že fungovala.
Jen mě překvapilo, jak moc mě to zabolelo.
Dvacet let jsem si stěžovala, že mám práce moc.
A když ji najednou někdo zvládal beze mě, připadala jsem si zbytečná.
Nejtěžší bylo přestat čekat
Další pondělí jsem zase vstala s manželem.
Tentokrát jsem ale nezůstala v županu.
Oblékla jsem se a šla ven.
Jen na procházku.
Nic velkého.
Koupila jsem si kávu a obešla park.
Když jsem se vrátila, bylo něco po deváté.
Telefon pořád mlčel.
Tentokrát mi to vadilo o něco méně.
Pořád posílám životopisy.
Pořád nevím, kdy budu mít novou práci.
A pořád mám dny, kdy se mi po tom starém životě stýská víc, než bych čekala.
Ale přestala jsem ráno sedět v kuchyni a čekat, až se někdo ozve.
Dvacet let jsem byla zvyklá, že můj den začíná tím, co ode mě potřebují ostatní.
Teď se pomalu učím zjistit, co s ním chci dělat já.
