Článek
Bydlíme v prvním patře nad průtahem. Když projede náklaďák, skleničky v kredenci zazvoní. Náš osmiletý Matěj zesiluje televizi ještě dřív, než auto zahlédne. V létě zavírám okna během večeře, přestože máme v kuchyni horko.
Nejhorší bývala cesta do školy. Přechod je za zatáčkou. Jednou nám dodávka zastavila, ale z druhé strany se blížil kamion. Zůstali jsme na chodníku. Dcera mi pak ukázala otisky prstů na zápěstí.
Petici jsem podepsala v sobotu na náměstí. Na mapě jsem našla naši ulici a představila si, že jednou otevřu okno při telefonování.
Zuzanin dům jsem poznala také. Čára vedla přes pole za její zahradou. Napadlo mě, že má pořád větší odstup než my. Tím jsem pro sebe věc uzavřela.
Znaly jsme se od učiliště. Když byly děti malé, zůstávala u nich, abych se mohla osprchovat. Já jí po rozvodu pomáhala vymalovat ložnici.
V sále kulturního domu
Na setkání přišla s deskami plnými poznámek. Ptala se na hluk u domů na okraji a na přístup k polím. Pak řekla, že s touhle variantou nesouhlasí.
Vstala jsem.
„Kdo má dneska klid, tomu se snadno protestuje. Tohle je pohodlné sobectví.“
Neřekla jsem její jméno. Dívala jsem se ale přímo na ni a několik lidí se otočilo. Zuzana zavřela desky.
„Jano, ta auta přece nezmizí. Jen budou jezdit u někoho jiného.“
Chtěla jsem odpovědět, že u nás jezdí dávno. Moderátor už předal mikrofon dál. Po skončení Zuzana odešla bočními dveřmi.
Další týden neposlala zprávu k narozeninám dcery. Přestala jsem jí schovávat časopis, který jsme si předávaly. Před pekárnou jsem radši zabočila k drogerii.
Doma jsem tvrdila, že jí záleží jen na zahradě. Ona společné známé řekla, že bych poslala dopravu komukoli pod okna. Když mi to známá vyřídila, celé odpoledne jsem si chystala odpovědi na rozhovor, který se nekonal.
Dvě návštěvy
Ozvala se kvůli hrnci, který mi půjčila na oslavu. Napsala, že si pro něj v úterý přijde. Nachystala jsem ho ke dveřím.
Dorazila, když jsem s dětmi šla od školy. Matěj se před přechodem pustil mé ruky. Sáhla jsem po jeho bundě a stáhla ho zpátky. Kolem projel náklaďák. Zuzana čekala na protější straně s prázdnou taškou.
Nahoru šla s námi. Nabídla jsem kávu. Otázku na dceru musela zopakovat, protože projela dvě nákladní auta za sebou. Zavřela jsem okno. O obchvatu jsme začaly mluvit, až když děti odešly do pokoje.
„Já věděla, že je tu provoz,“ řekla. „Ale ty pořád vstáváš a něco zavíráš.“
Už jsem měla připravené: Tak vidíš. Místo toho jsem otáčela hrnek na podšálku.
„Neměla jsem o tobě takhle mluvit. Před všema.“
„Ani potom,“ řekla.
Přikývla jsem. Čekala jsem, že zmíní, co sama říkala známé. Nezmínila. Při odchodu jsem jí podala hrnec. Do tašky se nevešel, nesla ho za obě ucha.
Za týden mi napsala, že v sobotu bude doma. Nejdřív jsem odepsala, že nevím. Pak jsem se zeptala, v kolik můžu přijít.
Našla jsem ji za domem uklízet skládací židle. Byl konec září. Z ulice zaznělo auto, vzadu soused zavíral kurník.
U plotu ukázala přes pole místo plánované trasy. Nedokázala jsem si představit, jak hlasitá by silnice byla. Nemohla jsem jí slíbit, že ji skoro neuslyší.
Po rozvodu dům málem prodala. Přibrala si směny v domově pro seniory a nechala opravit střechu. Na zahradě jsme v létě sedávaly obě. Teď jsem si všimla lavičky, na které po nočních snídala.
„Nejsem proti tomu, aby se doprava řešila,“ řekla. „Ale tuhle trasu podpořit nemůžu.“
Namítla jsem, že jiná může zasáhnout další lidi a všechno se zase protáhne.
„To přece nevíš.“
Nevěděla jsem. Uvnitř krájela chleba a já držela talíř. Chvíli jsme mluvily o její práci. Při odjezdu se zeptala, jestli příště vezmu děti. Řekla jsem, že se jich zeptám.
Doma jsem znovu rozložila mapu. Tentokrát jsem nezačala u naší ulice. Podepsala bych petici i po návštěvě u jejího plotu? Leták zůstal na stole dva dny.
Nakonec jsem podpis ponechala. Nevěděla jsem, jestli je trasa nejlepší. Pořád jsem ale chtěla, aby se připravovala dál, kvůli úlevě, kterou jsem od ní čekala u nás. Zuzaně jsem to později řekla po telefonu. Chvíli mlčela a pak jen odpověděla, že ona bude dál proti.
Každá na jiné straně
Na dalším veřejném setkání jsem požádala o slovo. Měla jsem napsané tři věty, abych zase nezačala vysvětlováním, jak těžké je bydlet u průtahu.
Řekla jsem, že označit Zuzaniny námitky za sobectví bylo osobní a nespravedlivé. Pak jsem dodala, že navrženou trasu dál podporuji a podpis nestáhnu.
Někdo vzadu zamručel, že tedy neví, co vlastně chci. Zuzana se otočila. Později znovu vystoupila proti variantě a já ji poslouchala až do konce. Nebyla mírnější než předtím.
Ani v listopadu nebylo o trase rozhodnuto. U našeho domu duněla auta a Zuzana chodila na schůzky odpůrců. Občas mi vadila i oznámení, která sdílela. Přestala jsem však pod každým hledat vzkaz určený mně.
Jednu neděli přinesla dětem jablka. Upekly jsme závin. Zuzana se mě zeptala, jestli chci vidět připomínky, které chystá poslat. Řekla jsem, že dnes radši ne. Chvíli bylo ticho. Pak si sundala svetr a pomohla dceři oloupat poslední dva plody.
Když odcházela, navrhla sobotní procházku. Domluvily jsme si čas. Pak jsme u dveří počkaly, než přejede kamion, abychom na sebe slyšely.
