Článek
Anička chodí do třetí třídy a se svou paní učitelkou má moc hezký vztah. Já proti ní také nemůžu říct jediné špatné slovo. Je milá, děti ji mají rády a během roku nám několikrát vyšla vstříc.
Proto jsem samozřejmě souhlasila, když se v naší rodičovské WhatsApp skupině začal řešit dárek na konec školního roku.
Představovala jsem si kytici, čokoládu nebo třeba poukaz do knihkupectví.
Jenže ostatní rodiče měli větší plány.
Z malé pozornosti byl pobyt pro dva
„Co jí letos dát něco opravdu hezkého?“ napsala Lucie, která u nás organizuje většinu společných věcí.
Poslala poukaz na wellness pobyt.
Další maminka navrhla ještě večeři pro dva. Někdo chtěl přidat kosmetiku a samozřejmě pořádnou kytici.
Nápady přibývaly a já jen sledovala, jak roste částka.
Nakonec přišla zpráva: „Tak jsme se dostali na 800 Kč za dítě. Pokud jste pro, pošlete prosím do pátku.“
Máme dvě děti a červen je u nás každý rok finančně šílený. Škola v přírodě, tábor, doplatky za kroužky, dárky pro trenéry. Za pár týdnů jedeme na dovolenou.
Nejde o to, že bych osm stovek neměla.
Prostě mi to za dárek učitelce připadalo moc.
Napsala jsem tedy, že bych byla raději pro něco skromnějšího.
„Já bych paní učitelce těch osm stovek určitě dopřála,“ odpověděla jedna maminka.
Někdo její zprávu označil srdíčkem.
Další napsala: „Vždyť je to jednou za rok.“
A pak přišlo klasické: „Samozřejmě je to dobrovolné.“
Právě u té věty jsem se musela zasmát.
Dobrovolné to bylo hlavně na papíře
Manžel mi radil, ať peníze prostě pošlu.
„Kvůli osmi stovkám se teď budeš hádat s dvaceti ženskými?“ zeptal se.
„Já se nehádám.“
„Tak proč mi o tom vyprávíš už půl hodiny?“
V tom měl bohužel pravdu.
Peníze jsem ale neposlala.
Další den se ve skupině ještě řešilo, jestli se na poukaz složí dost lidí. Jedna maminka nabídla, že případný rozdíl doplatí. Jiná napsala, že by byla škoda dárek kvůli několika lidem zmenšovat.
Nevím, zda tím myslela mě. Ale samozřejmě jsem si to tak vyložila.
Pak přišla Anička ze školy.
„Mami, ty nechceš dát paní učitelce dárek?“
Zarazila jsem se.
„Ale chci. Proč se ptáš?“
„Eliška říkala, že její mamka říkala, že někdo nechce zaplatit.“
Najednou mě celá záležitost přestala bavit.
Nechtěla jsem, aby děti řešily, kdo z jejich rodičů poslal osm stovek a kdo ne.
Večer jsem proto do skupiny napsala, že bych byla ráda, kdyby peníze zůstaly záležitostí mezi dospělými.
Tentokrát už skoro nikdo nereagoval.
Jen jedna maminka napsala: „Souhlas.“
Koupily jsme vlastní dárek
S Aničkou jsme nakonec zašly do květinářství. Vybrala malou orchidej a doma paní učitelce nakreslila přání.
„Můžu tam napsat, že je nejlepší učitelka?“ zeptala se.
„Samozřejmě.“
Poslední den školy jí dárek předala sama.
Paní učitelka měla radost a Aničku objala. Vedle na stole už měla obrovskou kytici a společný poukaz od třídy.
Nikdo mě před školou nekonfrontoval. Nikdo mi neřekl, že jsem lakomá. Vlastně se nestalo vůbec nic dramatického.
Jen když se ostatní maminky bavily o tom, jakou měla paní učitelka z poukazu radost, stála jsem trochu stranou. Možná jsem si to jen namlouvala, ale připadala jsem si mezi nimi nepříjemně.
Manžel se mě večer zeptal, jestli jsem ráda, že jsem těch osm stovek neposlala.
A já vlastně nevěděla.
Pořád si myslím, že dárek za skoro dvacet tisíc korun je pro učitelku přehnaný. Zároveň si říkám, jestli mi opravdu stálo za to řešit to několik dní a pokazit si vztahy s ostatními rodiči.
Příští rok možná těch osm stovek prostě pošlu.
A pak budu naštvaná zase sama na sebe.
