Článek
S Milanem jsme spolu dvaatřicet let. Mně je sedmapadesát, jemu šedesát. Před jeho nemocí jsme neměli žádný dokonalý vztah. Hádali jsme se o peníze, o víkendech každý chtěl něco jiného a někdy jsme spolu celý večer prohodili jen pár vět.
Přesto jsme si byli blízko. Milan mě při vaření objal zezadu a já ho odháněla, protože mi překážel. Když jsme šli spát, občas jsem mu strčila studené ruce pod tričko. Nadával, ale neutekl.
Pak mu zjistili rakovinu prostaty. Najednou mi připadalo směšné, že jsme se týden předtím pohádali kvůli nové televizi. V hlavě jsem měla jen termíny, výsledky a strach z toho, co bude dál.
Po operaci jsem ho přivezla domů a měla radost z každé maličkosti. Že snědl polévku. Že jsme došli na konec ulice. Že se zase rozčiloval nad zprávami. O tom, co mezi námi chybí, jsem nepřemýšlela. Všechno ostatní mohlo počkat.
Postupně jsem přestala čekat i já
První týdny potřeboval pomoc, byl unavený a některé následky operace mu byly nepříjemné. Snažila jsem se tvářit věcně, aby se přede mnou nestyděl.
Jenže ten věcný tón se mnou zůstal i později. Ptala jsem se, jestli si vzal léky, jestli mu není zima a kdy má další kontrolu. Když si sedl vedle mě na gauč, automaticky jsem mu podala polštář.
Lékař ho upozornil, že po odstranění prostaty může mít potíže s erekcí. Milan o tom doma řekl dvě věty a potom změnil téma. Já se neptala. Myslela jsem, že mu tím dávám prostor.
Večer jsem se převlékala v koupelně. Dřív jsem to dělala v ložnici, zatímco si četl. Teď jsem nechtěla, aby se cítil špatně, kdyby se na mě podíval a vzpomněl si na to, co nejde.
Když mě jednou pohladil po boku, přidržela jsem mu ruku a zeptala se, jestli už není unavený. Odpověděl, že trochu ano. Zhasla jsem.
Ráno jsem si řekla, že jsem udělala správně.
Slušnost nám vydržela celé měsíce
Asi půl roku po operaci Milan zase chodil do práce na kratší úvazek. Jezdil sám na nákup a jednou mi připomněl, že umí i vysát, přestože prodělal operaci.
Smáli jsme se tomu. Jinak jsme spolu byli opatrní.
Když jsme se líbali, já polibek ukončila dřív. Měla jsem strach, že bych v něm vzbudila chuť na něco, co by mu pak připomnělo jeho potíže. Někdy jsem po něm opravdu toužila. Hned jsem se ale zastyděla. On řešil zdraví a já myslela na sex.
Kamarádka se mě zeptala, jak se nám daří. Vyprávěla jsem jí o výsledcích kontroly a o tom, že už chodíme na delší procházky. Řekla, že to musí být úleva.
Byla. Jen jsem nevěděla, komu smím říct, že mi zároveň chybí manžel.
Přišlo mi nevděčné trápit se něčím takovým, když sedí živý vedle mě.
Nechtěl ode mě další deku
Jednou večer jsme koukali na film. Milan mi položil ruku na stehno. Usmála jsem se na něj a natáhla se pro deku, kterou jsme měli přes opěradlo.
„Nechceš přikrýt?“ zeptala jsem se.
Ruku stáhl.
„Nechci přikrýt.“
Zarazila jsem se. Myslela jsem, že ho něco bolí.
„Tak co je?“
Chvíli sledoval televizi. Potom sáhl po ovladači a ztlumil zvuk.
„Ty mě pořád jen opatruješ.“
Začala jsem mu vysvětlovat, že se přece snažím, aby mu bylo dobře. Připomněla jsem, co všechno jsem zařizovala a kolikrát jsem s ním jela na kontrolu. Během několika vět jsem ze své péče udělala seznam, proti kterému neměl co namítat.
„Já vím,“ řekl. „Ale už dlouho nevím, jestli mě ještě chceš.“
Rozplakala jsem se. Přisedl blíž a chtěl mě obejmout. Zase byl v pozici člověka, který musí utěšovat mě. Tentokrát jsem ho požádala, ať chvíli počká.
Řekla jsem mu, že ho chci. Jen se bojím, že mu ublížím, když to ukážu.
„Mně připadalo, že už se na mě nemůžeš ani dívat.“
Vzpomněla jsem si na všechny večery, kdy jsem zavírala dveře koupelny, abych se převlékla. Nikdy jsem mu neřekla proč. Jen jsem čekala, že pozná, co tím myslím.
Každý jsme chránili toho druhého
Ten večer jsme spolu nevyřešili všechno. Milan přiznal, že se někdy doteku vyhýbá také. Bál se, že od něj budu čekat pokračování, a on mě zklame.
„Ale když ses ke mně otočila zády, tak jsem si říkal, že už ani nemusím nic zkoušet.“
Řekla jsem, že přece může poznat, že ho mám ráda.
„To jo. Ale máš ráda taky naši kočku.“
Neusmál se. Nevěděla jsem, jestli to vůbec myslel jako vtip.
Zeptala jsem se, co mu nejvíc chybí. Neřekl sex. Řekl, že by chtěl, abych ho někdy políbila tak, že nebude mít pocit, že odškrtávám další věc, kterou potřeboval.
Mně chybělo, že mě při vaření obejme. Chtěla jsem zase cítit, že stojí blízko proto, že chce, ne protože mu něco podávám.
O jedné kontrole jsme mluvili předem
Na další návštěvu urologa jsem šla s ním. Tentokrát jsme se ale předem domluvili, že chci být uvnitř jen tehdy, pokud mu to bude příjemné. Některé věci chtěl probrat sám.
Po cestě mi řekl, že se na své potíže zeptá podrobněji. Měl sepsané otázky a poprvé mi je ukázal. Nečetla jsem je nahlas. Jen jsem se zeptala, jestli tam má i to, čeho se bojí.
V čekárně jsem zůstala sedět. Když vyšel, nezačala jsem hned zjišťovat, co mu doporučili. Došli jsme k autu a on sám začal vyprávět. Mluvil o možnostech pomoci, o další návštěvě a o tom, že se pořád nedokáže zbavit studu.
U auta se mě zeptal, jestli mi může ukázat informace, které dostal. Sedli jsme si dovnitř a četli je společně. Když něčemu nerozuměl, nesnažila jsem se hned najít odpověď. Připsal si další otázku na příště.
První pokus jsme málem zkazili
O pár dní později jsem si oblékla noční košili, kterou jsem měla schovanou vzadu ve skříni. Milan se usmál. Pak se podíval na hodiny.
„Zítra vstáváš brzo.“
Řekla jsem, že to vím. Posadila jsem se vedle něj a chvíli jsme se líbali. Byla jsem nervózní, jako bychom spolu nikdy nebyli.
Potom jsem se ho zeptala, jestli je v pořádku. Přikývl. Za chvíli jsem se zeptala znovu.
„Radko, můžeš se mě chvíli neptat, jak mi je?“
Ztuhla jsem. Hned toho litoval a začal vysvětlovat, že nemyslel nic špatně. Já měla chuť se převléct, uklidit košili a říct, že to zkusíme jindy.
Místo toho jsem mu přiznala, že se bojím také. Tentokrát hlavně toho, že udělám něco špatně a on se zase stáhne.
Řekl, že mi dá vědět, když bude chtít přestat. Slíbila jsem, že to udělám také, a přestala sledovat každou změnu v jeho obličeji. Později si chtěl jen lehnout vedle mě. Natáhla jsem ruku přes jeho bok a nechala ji tam.
Někdy se pořád přistihnu
Od té doby uplynuly tři měsíce. Milanovy potíže nezmizely a máme dny, kdy se o nich mluvit nechce ani jednomu. Někdy ho nechám být. Jindy se zeptám, jestli chce být sám, nebo jestli mám zůstat.
Minulý pátek jsem šla spát dřív a Milan se hned zeptal, jestli mi něco udělal. Řekla jsem, že jsem jen unavená. Ráno jsme se k tomu vrátili. Přiznal, že mě málem nechal samotnou i u snídaně.
Minulý týden jsem stála v kuchyni a krájela cibuli. Milan přišel za mnou a položil mi ruce na boky. Napadlo mě zeptat se, jestli ho nebolí záda.
Nezeptala jsem se.
Chvíli jsme tak stáli. Potom jsem mu řekla, že mi opravdu překáží, protože potřebuju dodělat večeři.
Políbil mě pod ucho a ustoupil. Tentokrát jsem ho ještě na okamžik přitáhla zpátky.
