Článek
S Alenou jsme manželé třicet let. Vychovali jsme dvě děti a nikdy jsme nemuseli řešit, jestli někdo z nás věří v Boha. Do kostela jsme chodili na koncerty nebo se podívat o dovolené. Loni začala Alena doprovázet sousedku na nedělní bohoslužby a postupně tam chodila i sama. Nejdřív jsem to bral jako její novou společnost. Pak mi řekla, že už tam nechodí jen kvůli lidem. Překvapilo mě to, ale nechtěl jsem jí kazit něco, z čeho měla radost. Až když se začala modlit u našeho stolu, zjistil jsem, že mi to vadí.
V neděli mi to nevadilo
Dřív jsme v neděli dopoledne společně nakupovali. Teď chodím sám a Alena přichází rovnou na oběd. Někdy se zdrží s ostatními na kávě, ale vždycky mi řekne předem. Tohle zvládám bez potíží. Taky mám svůj čtvrteční kulečník a nechci, aby mi při každém odchodu připomínala, že kdysi jsme ten večer trávili spolu.
Jenže u jídla jsme bývali vždycky oba. Jednou jsem už nabíral polévku, když si Alena sepjala ruce a požádala mě, ať chvilku počkám. Odložil jsem lžíci a nevěděl, kam se dívat. Ona měla zavřené oči, já sledoval talíř. Trvalo to krátce, přesto jsem byl celý nesvůj. Když skončila, zeptala se, jestli mi má podat chleba, jako by se nic nestalo. Od té doby před prvním soustem čekám. Zpočátku jsem dával ruce stejně jako ona, ale připadal jsem si nepoctivě.
Vnuk se zeptal za mě
Alena se mě jednou zeptala, proč jsem při večeři tak zamlklý. Řekl jsem, že nejsem zvyklý na modlení. „Vždyť ty se modlit nemusíš,“ odpověděla. Jenže když jsem příště začal jíst hned, zarazilo mě cinkání vlastní lžíce v tom jejím tichu. Přestal jsem a ona si toho snad ani nevšimla. Nechci ji vyrušovat, ale zároveň mě štve, že u obyčejné večeře přemýšlím nad každým pohybem. Jako bych byl někde na návštěvě a neznal tamní zvyky.
Předminulou sobotu u nás obědval sedmiletý vnuk. Alena se před jídlem pomodlila a on ji chvíli pozoroval. Potom se zeptal, proč děda nic neříká. „Děda to má jinak. Nemusí se modlit se mnou,“ vysvětlila mu klidně. Vnuk se spokojil s odpovědí a požádal mě o šťávu. Byl jsem rád, že ze mě neudělala špatný příklad ani mě nenutila něco předvádět. Současně mě ale zabolelo, jak snadno vyslovila, že to máme každý jinak. Já bych to před ním nejradši vůbec neotevíral.
Nechci, aby přestala kvůli mně
Večer jsem jí přiznal, že mi její odpověď nebyla příjemná. „A co jsem mu měla říct?“ zeptala se. Nenapadlo mě nic rozumného. Nemůže mu přece říkat, že to máme stejně, když mě právě viděl mlčet. Nabídla, že se bude modlit, než přinese jídlo na stůl. Chtěl jsem souhlasit, ale připadal bych si jako někdo, kdo ji posílá s její vírou do vedlejší místnosti. Řekl jsem tedy, že to není potřeba. Alena už potom nevěděla, co vlastně žádám.
Teď u stolu počkám, ruce nechávám volně vedle talíře. Ona se pak normálně zeptá na práci nebo začne vyprávět, co potřebujeme opravit. Nic z toho nezmizelo a já si někdy říkám, že z několika tichých vteřin dělám zbytečný problém. Dřív jsem prostě předpokládal, že se v takových věcech shodujeme, aniž jsme o nich pořádně mluvili. Teď se bojím zeptat třeba na to, jestli by si přála, abych někdy šel do kostela s ní. Nevím, jestli bych hůř snášel její ano, nebo to, že už ode mě nic takového nečeká.
