Článek
V malé firmě, která dodává vybavení koupelen, pracuji pátým rokem. Vyřizuji objednávky, chystám podklady pro faktury a dohledávám, proč zákazníkovi přišla baterie v jiném provedení. V kanceláři jsme tři, vedle je sklad a vpředu malá vzorkovna.
Práci mám ráda. Znám zákazníky i kolegy. Šéf Pavel umí být protivný, když se něco pokazí, ale také mě bez řečí pustil k nemocné mámě a nikdy nezpochybňoval, že svou práci zvládám.
Obědy jsem dlouho jedla u svého stolu. V kuchyňce máme mikrovlnku, dřez a místo, kde se dá stát s hrnkem. Sednout si tam není kam. Jít každý den do restaurace se mi nechtělo, tak jsem si ohřála jídlo z domova, zavřela pracovní okna a četla si něco na internetu.
S kolegy jsme se na pauze střídali. Jeden zůstával dostupný pro zákazníky, ostatní si mohli oddechnout. Jen u mě se časem přestalo rozlišovat, jestli zrovna pracuji, nebo mám vedle klávesnice oběd.
Jen mi to prosím otevři
Pavel jezdil dopoledne na schůzky a do kanceláře se často vracel kolem poledne. Sundal bundu, položil klíče na svůj stůl a cestou ke kávovaru si vzpomněl, co potřebuje vyřídit.
„Hanko, jen mi prosím otevři tu objednávku od Malého.“
Zpočátku jsem v tom neviděla problém. Kliknout na objednávku mi zabralo pár vteřin. Pavel se podíval na cenu, něco si poznamenal a šel dál. Já dojedla.
Později chtěl také ověřit dostupnost, změnit množství a poslat zákazníkovi opravené potvrzení. Když už jsem měla objednávku otevřenou, bylo prý nejjednodušší udělat to rovnou.
Jednou jsem držela v ruce vidličku tak dlouho, až se mě kolega Ondra zeptal, jestli si chci těstoviny prohlížet, nebo jíst. Zasmála jsem se a položila ji. Pavel zrovna čekal, až dohledám, kolik kusů máme na skladě.
Oběd čekal déle než zákazník
Nechodil za mnou každý den. Přesto jsem při zvuku jeho kroků automaticky posouvala krabičku stranou. Jednou přišel s telefonem u ucha a ukázal na displej, abych rychle našla jednu fakturu.
Pokud na druhém konci čekal zákazník, vyhověla jsem. Jenže telefonát skončil a Pavel chtěl ještě upravit poznámku, dohledat dopravu a zjistit, kdo to s odběratelem řešil minule.
Z půlhodinové pauzy jsem patnáct minut pracovala. Dojídala jsem pak nad otevřeným e-mailem, protože ve skladu čekali na podklady.
Jednou jsem si šla kuře ohřát podruhé. V mikrovlnce už stál Ondrův oběd a já čekala ve dveřích kuchyňky se studenou krabičkou. Tehdy mě poprvé napadlo, že si nosím vlastní jídlo hlavně proto, aby mě šéf snadno našel.
Řekla jsem mu to normálně
Nechtěla jsem kvůli tomu svolávat poradu. Když za mnou další den přišel s tabulkou, ukázala jsem na oběd a řekla, že se na ni podívám za dvacet minut.
„Jasně, dojez,“ odpověděl.
Tabulku mi ale nechal na stole a začal vysvětlovat, které řádky mám porovnat. Seděla jsem s vidličkou v ruce a snažila se zapamatovat dvě čísla objednávek.
Zastavila jsem ho. Řekla jsem, že právě takhle moje obědy poslední dobou vypadají. Začne to jednou drobností a skončí tím, že půl pauzy něco vyřizuji. Potřebovala bych se v klidu najíst a potom se zase věnovat práci.
Pavel se zatvářil překvapeně. Prý si myslel, že mi to nevadí, když stejně sedím u počítače. Odpověděla jsem, že mi to vadit začalo.
„Tak mi vždycky řekni, že jíš. Já tě neruším naschvál,“ uzavřel to.
Pár dní se ptal, jestli už mám po obědě. Pak přinesl podklady ke kontrole „až dojíš“, ale zůstal vedle mé židle a vysvětloval jednu nesrovnalost. Nechtěla jsem ho znovu přerušovat. Zase jsem poslouchala a jídlo nechávala stát.
Poprvé jsem si vzala bundu
Napadlo mě chodit ven. Za rohem byla pekárna, o ulici dál park a obyčejná jídelna. Nemusela jsem si denně kupovat menu. Mohla jsem si na lavičce sníst chleba z domova.
První pondělí jsem se domluvila s kolegyní Lenkou, že bude mít oběd po mně. Ve dvanáct jsem zavřela počítač a vzala si bundu.
Pavel mě potkal u dveří. Zeptal se, kam jdu. Řekla jsem, že na oběd a ve dvanáct třicet budu zpátky.
„Já jsem s tebou chtěl něco probrat.“
Zeptala jsem se, jestli to může počkat. Řekl, že ano, jen má podklady z ranní schůzky. Nabídla jsem, ať mi je nechá na stole.
Ještě na chodníku jsem měla chuť se vrátit. Bylo mi nepříjemné, že jsem ho nechala stát s deskami v ruce, přestože jsme se právě domluvili, že podklady počkají.
Venku jsem pořád kontrolovala čas
V pekárně jsem si koupila housku se šunkou a čaj. Sedla jsem si k oknu a několikrát se podívala na hodinky. Připadala jsem si trochu jako školačka, která odešla z vyučování.
Po deseti minutách mi přišla zpráva od Pavla. Potřeboval vědět, kde je přehled nedodaných objednávek. Odepsala jsem mu název sdílené složky.
Hned přišel další dotaz. Jestli mu můžu ověřit jednu položku.
Už jsem otevírala odpověď, že se vrátím dřív. Pak jsem telefon položila vedle hrnku a napsala až za chvíli: „Podívám se po půl jedné.“
Pavel poslal palec nahoru. Nic dalšího se nestalo.
Vrátila jsem se ve dvanáct dvacet osm. Přehled měl otevřený a položku jsme dohledali za tři minuty. Celou cestu jsem se bála výčitky. Pavel už mezitím řešil něco jiného.
Prý se vyhýbám kolektivu
Další dny jsem odcházela znovu. Jednou do jídelny, podruhé jen na lavičku. Bylo září, teplo a mně vyhovovalo, že během oběda nevidím tiskárnu ani rozdělané objednávky.
Ve čtvrtek se mě Pavel zeptal, jestli se v kanceláři něco stalo.
Nechápala jsem, co tím myslí.
„Dřív jsi tady normálně byla s námi. Teď vezmeš bundu a zmizíš. Jestli máš problém s Lenkou nebo s Ondrou, tak mi to řekni.“
S oběma jsem vycházela dobře. S Lenkou jsme předchozí den vybíraly dárek kolegovi ze skladu.
Řekla jsem, že chodím ven kvůli pauze, ne kvůli nim.
Pavel namítl, že jsme malá firma a občas si právě u oběda něco řekneme. Nechtěl by prý, aby se tu každý zavřel do svého světa.
Na naše obědy jsem se dívala trochu jinak. Lenka si při jídle četla, Ondra měl sluchátka a Pavel přicházel s poznámkami od zákazníků. Společně jsme obvykle řešili, co má kdo ještě udělat.
Jedna cena mohla počkat
Následující úterý jsem odcházela, když mě Pavel zavolal zpátky. Potřeboval novou cenu pro jednoho zákazníka. Dodavatel ji měl v katalogu, ale nám se počítala ještě sleva a doprava.
„Uděláš mi to teď? Ať to mám z krku.“
Zeptala jsem se, do kdy zákazník nabídku potřebuje.
„Slíbil jsem mu ji dneska do dvou.“
Bylo pět minut po dvanácté. Řekla jsem, že budu zpátky v půl jedné a připravím ji jako první. Pavel se podíval na hodiny a pak na bundu, kterou jsem držela.
„Ty si to poslední dobou nějak hlídáš.“
Odpověděla jsem, že ano. Držela jsem bundu a čekala, co řekne dál. Přikývl a položil katalog na můj stůl.
Nabídku jsem mu poslala ve dvanáct padesát dva. Zákazník ji odsouhlasil až druhý den ráno.
Ani kolegům nechybělo mé prázdné místo
Na Pavlovu poznámku o kolektivu jsem se zeptala Lenky. Chtěla jsem vědět, jestli moje odchody nevypadají nějak uraženě.
Řekla, že si první den myslela, že jdu na poštu. Pak jí došlo, že jsem změnila obědy. Nic víc v tom nehledala.
Ondra se přidal, že by šel někdy taky, jen nechce každý den kupovat jídlo. Když jsem mu řekla o lavičkách v parku, vytáhl další den z tašky dva rohlíky a šli jsme spolu. Mluvil hlavně o autě, které měl už třetí týden v servisu.
Lenka někdy chodila s námi. Jindy zůstala v kanceláři, protože chtěla dočíst knihu. Střídání pauz jsme dál dodržovali. Nikomu z kolegů moje prázdná židle nevadila.
Jeden nepříjemný rozhovor ještě zbýval
Po dvou týdnech mi Pavel mezi čtyřma očima řekl, že má pocit, že se mnou musí všechno složitě plánovat. Dřív mi mohl říct, co potřebuje, a teď čeká, až se vrátím.
To už mě mrzelo. Před obědem i po něm jsem seděla pár metrů od něj. Teď jsem si připadala jako zaměstnanec, který se někde schovává.
Připomněla jsem mu náš první rozhovor a tabulku, kterou mi vysvětloval během oběda. Nechodím ven proto, abych mu zkomplikovala práci. U stolu se mi pauzu nedařilo udržet, ani když jsem mu řekla, že ji mám.
Pavel chvíli mlčel. Pak řekl, že si nechce kvůli každé drobnosti psát poznámky, aby na ni nezapomněl.
„Já si je taky musím psát, když mi to řeknete mezi dveřmi,“ odpověděla jsem. „Klidně mi pošlete mail. Po obědě to udělám.“
Neomluvil se. Řekl jen, ať mu tedy vždycky oznámím, kdy se vrátím. To jsem dělala od začátku, ale neměla jsem chuť mu to připomínat. Domluvili jsme se a šla jsem dokončit objednávky.
Bundu už si beru bez vysvětlování
Pavel mi ještě párkrát začal zadávat práci při odchodu. Zeptala jsem se na termín a většinou ji nechal na mém stole.
Jednou jsem pauzu posunula, protože před dveřmi stál řidič s poškozenou paletou a potřebovali jsme to společně vyfotit a sepsat. Pak jsem šla ven později. Byla to konkrétní situace, kterou bylo potřeba dokončit, a nikdo mi při dojídání nekladl další otázky.
Když začalo pršet, vrátila jsem se s krabičkou do kanceláře. Pavel nakoukl, viděl jídlo a řekl, že mi poslal podklady mailem. Odpověděla jsem, že se na ně po pauze podívám.
Odešel. Já dojedla a potom otevřela zprávu. Nebylo potřeba nic dalšího domlouvat.
Ven chodím pořád ráda. Někdy se projdu s kolegy, někdy sedím sama a jím něco, co by doma nikdo za pořádný oběd nepovažoval. Telefon nechávám v kapse a hlídám si čas návratu.
V práci se mnou Pavel dál probírá ceny, reklamace i objednávky. Jen už k tomu nemusím držet v ruce vidličku.
