Článek
Táta nikdy nebyl na velké oslavy.
Když mu bylo šedesát, pozval nás na oběd do restaurace. Když měl pětašedesát, udělali s mámou doma chlebíčky, koupili dva sudy piva a tím to pro něj skončilo.
Čím je starší, tím méně chápe, proč by měl člověk utrácet desítky tisíc za jeden den jen proto, že má kulaté narozeniny.
Moje sestra Lenka je přesný opak.
Má ráda, když se věci pořádně naplánují.
Rodinné dárky vybírá většinou ona. Na Vánoce vytvoří tabulku, kde je napsáno, kdo co koupí. Když má někdo narozeniny, zamluví restauraci. Když jedeme někam společně, ví tři týdny dopředu, kde budeme parkovat.
Mně to vlastně vyhovuje.
Já jsem člověk, který je schopný týden před dovolenou zjistit, že má propadlý cestovní pas.
Když tedy někdy začátkem ledna Lenka napsala do rodinné skupiny, že bychom mohli tátovy sedmdesátiny oslavit trochu jinak, nikoho to nepřekvapilo.
„Co kdybychom ho místo klasické oslavy vzali na celý víkend někam do Krkonoš?“
Táta má hory rád.
S mámou tam jezdili skoro každý rok, dokud je nezačala víc zlobit kolena. Žádné dlouhé túry už nezvládnou, ale projít se po městě, sednout si někam na kafe a podívat se na kopce jim pořád dělá radost.
Nápad se mi líbil.
„Za mě super,“ napsal jsem.
Moje žena Eva souhlasila také.
Mělo jet asi třináct lidí. Rodiče, já s Evou a našimi dvěma dětmi, Lenka s manželem a dcerou a ještě náš mladší bratr Pavel s přítelkyní. Přidat se měla i tátova sestra.
Nebyla to úplně malá skupina.
Lenka se zeptala, jestli má něco najít.
Odepsal jsem:
„Jo, zařiď to. Ty stejně vždycky najdeš něco lepšího než my.“
Dnes už vím, že přesně tuhle větu bych napsal trochu jinak.
Asi bych za ni přidal:
„Jen nám nejdřív pošli cenu.“
Jenže tehdy mě to vůbec nenapadlo.
Měl jsem nějak automaticky v hlavě, že pojedeme do normálního penzionu.
Dvě noci v Krkonoších.
Pokoj pro naši rodinu, nějaká snídaně, možná večeře.
Tipoval jsem šest nebo sedm tisíc.
Možná osm.
Rozhodně jsem nad tím nepřemýšlel déle než několik sekund.
Lenka se asi za týden ozvala, že něco našla ve Špindlerově Mlýně.
Poslala odkaz.
Podíval jsem se na fotky. Pěkný hotel. Bazén, wellness, restaurace, dětský koutek.
Eva se na něj podívala se mnou.
„To vypadá hezky.“
„Jo.“
A tím naše kontrola skončila.
Na cenu jsem se nepodíval.
To byla moje druhá chyba.
Ve skupině se začalo řešit hlavně to, jestli může teta Alena v daném termínu, jestli Pavel dostane volno a jestli by nebylo lepší jet o týden později.
Nakonec jsme termín našli.
Lenka napsala:
„Tak já to rezervuju.“
Dal jsem jí palec nahoru.
Další tři týdny jsme to vůbec neřešili.
Pak mi jedno úterý přišla od Lenky soukromá zpráva.
„Pošlu ti číslo účtu na hory, jo? Za vás to vychází 13 800.“
Nejdřív jsem si myslel, že do toho započítala i dárek pro tátu.
Zeptal jsem se.
„Ne, to je jen hotel.“
Přečetl jsem si to ještě jednou.
Třináct tisíc osm set korun za dvě noci.
„To myslíš vážně?“
Lenka mi okamžitě zavolala.
„Co je?“
„Třináct osm za víkend?“
„No.“
„Za dvě noci?“
„Martine, vždyť jsi ten hotel viděl.“
Viděl.
To byla pravda.
Jen jsem se nepodíval na ceník.
Lenka mi začala vysvětlovat, že v ceně máme snídani i večeři, vstup do wellness a rodinný pokoj. Děti jsou levnější než dospělí a navíc se jí podařilo získat nějakou skupinovou nabídku.
Celý pobyt měl stát něco přes sedmdesát tisíc.
Rodiče samozřejmě platit neměli.
Byl to jejich dárek.
Jejich podíl jsme si tedy měli rozdělit mezi sebe.
Najednou jsem pochopil, jak se dostala k téměř čtrnácti tisícům za naši rodinu.
„Ale to jsme se přece nebavili, že dáme za víkend čtrnáct tisíc.“
„O ceně jsme se nebavili vůbec.“
To mě na chvíli zastavilo.
Protože měla pravdu.
„No právě.“
„Tak proč jsi mi napsal, ať to zařídím?“
„Protože jsem netušil, že vybereš hotel za sedmdesát tisíc.“
Lenka se urazila.
Podle ní to nebyl žádný nesmyslně drahý hotel. Byl únorový termín v Krkonoších, dva víkendové večery, polopenze, wellness a několik pokojů.
Navíc jsou tátovi sedmdesátiny.
„Kolikrát mu ještě budeme slavit sedmdesát?“ zeptala se.
To je otázka, na kterou se dost špatně odpovídá.
Řekl jsem, že nejde o to, jestli si táta zaslouží oslavu.
Jde o to, že bych rád věděl, kolik mám zaplatit, ještě předtím, než někdo rezervaci udělá.
„Ale tys to odsouhlasil.“
„Odsouhlasil jsem víkend.“
„Odsouhlasil jsi hotel.“
„Poslal jsem palec na fotky.“
„Martine, já neumím číst myšlenky.“
Začínal jsem být naštvaný.
Ale zároveň jsem věděl, že nejsem úplně bez viny.
Odkaz jsem dostal.
Nikdo přede mnou cenu netajil.
Kdybych na něj klikl a strávil tam o dvě minuty víc, pravděpodobně bych zjistil, kolik pokoj stojí.
Jen jsem si prostě nepřipouštěl, že by Lenka objednala něco tak drahého bez toho, aby nám cenu nejdřív napsala.
A Lenka si zase nepřipouštěla, že člověk, který jí několikrát napsal „super“ a „rezervuj“, možná netuší, co vlastně odsouhlasil.
Řekl jsem jí, že jí zavolám večer.
Pak jsem to řekl Evě.
Čekal jsem, že bude stejně naštvaná jako já.
Nebyla.
„Odkaz nám poslala,“ řekla.
„Takže je podle tebe normální dát čtrnáct tisíc za dva dny?“
„To jsem neřekla.“
„Tak co říkáš?“
„Že jsme se taky mohli zeptat.“
To mě nepotěšilo.
Na druhou stranu jsem věděl, že má pravdu.
Čtrnáct tisíc bychom zaplatit mohli.
Nešlo o to, že bychom je neměli.
Máme hypotéku, dvě děti a samozřejmě řešíme, za co peníze utrácíme, ale jedna taková částka by nás finančně nepoložila.
Jen mi připadala absurdně vysoká za víkend, který jsem si představoval úplně jinak.
A hlavně jsem neměl rád pocit, že už nemám možnost říct ne.
Večer jsem otevřel rodinnou skupinu.
Pavel tam mezitím napsal:
„Hele Leni, kolik že to stojí?“
O dvě minuty později:
„Ty vole.“
Aspoň jsem věděl, že nejsem jediný.
Pavel s přítelkyní měli zaplatit něco přes osm tisíc.
Pro ně to byla ještě větší částka než pro nás. Nedávno se stěhovali a pořád kupovali vybavení do bytu.
Lenka se začala bránit.
Napsala, že nám všechno poslala dopředu, hotel jsme odsouhlasili a rezervaci udělala až potom.
Pavel odpověděl:
„Já odsouhlasil termín.“
Během deseti minut jsme se hádali všichni tři.
Pak do skupiny napsala máma.
„Prosím vás, co se děje?“
Lenka jí zřejmě nechtěla říkat, že se hádáme kvůli oslavě pro tátu.
Já taky ne.
Pavel to vyřešil po svém.
„Nic, jen organizační věci.“
Máma poslala smajlík.
A my jsme se přesunuli do skupiny bez rodičů, kterou máme na dárky.
Tam to bylo horší.
Pavel rovnou napsal, že osm tisíc za dvě noci dávat nebude.
Lenka mu připomněla, že rezervace už je potvrzená.
„Tak ji zruš.“
„Je tam storno.“
„Kolik?“
Lenka dlouho neodpovídala.
Nakonec napsala, že část rezervace už zaplatila jako nevratnou zálohu.
To byl okamžik, kdy jsem se opravdu naštval.
„Takže nejenom že jsi to objednala, ale ještě jsi za nás všechny zaplatila nevratnou zálohu?“
Lenka odpověděla, že ne za nás.
Zaplatila ji ze svého.
„A co jsem podle vás měla dělat? Hotel nám nebude tři týdny držet šest pokojů, než se každý rozhoupe.“
Pak napsala ještě jednu větu.
„Chtěla jsem prostě jednou udělat tátovi něco hezkého.“
A najednou mi jí bylo trochu líto.
Lenka kolem toho strávila několik večerů.
Volala do hotelů, řešila pokoje, termíny a jídlo pro tátu, který má dietu. Zjišťovala, jestli může pes tety Aleny na pokoj. Domlouvala pozdější odjezd v neděli, aby rodiče nemuseli ráno spěchat.
My ostatní jsme nedělali skoro nic.
Jen jsme psali, že to je super.
A potom, když nám přišla částka, jsme se na ni sesypali.
Jenže ani to neměnilo nic na tom, že čtrnáct tisíc je čtrnáct tisíc.
Nakonec jsme si zavolali.
Tentokrát už bez nadávání.
Lenka řekla, že ji vůbec nenapadlo, že je ta částka problém. S manželem jezdí podobně několikrát do roka a cena jí za hotel s polopenzí nepřišla mimořádná.
Pavel jí odpověděl:
„No jo, ale to je právě ono. Tobě nepřišla.“
Každý máme totiž úplně jinou představu o tom, co je drahé.
Pro Lenku je normální dát za víkend deset tisíc a ušetřit zase někde jinde.
Pavel by spal klidně v penzionu bez televize, pokud bude čistý a bude tam snídaně.
Já jsem někde mezi nimi.
Nakonec jsme zjistili, že hotel dokáže rezervaci trochu změnit.
Nemuseli jsme ji celou rušit.
Zrušili jsme jeden dražší rodinný pokoj a vzali dva menší. Vyhodili jsme jeden společný wellness balíček, který Lenka automaticky přidala, a rodičům jsme nechali lepší pokoj.
Cena klesla.
Ne dramaticky, ale naše rodina nakonec platila něco přes deset tisíc.
Pořád víc, než jsem chtěl.
Ale přijal jsem to.
Část viny byla totiž opravdu moje.
Když někdo pošle odkaz na hotel a já mu napíšu, že je super a ať ho rezervuje, těžko potom můžu tvrdit, že jsem s ničím nesouhlasil.
Současně si ale pořád myslím, že existuje rozdíl mezi:
„Líbí se mi ten hotel.“
a
„Souhlasím, že za něj zaplatím čtrnáct tisíc.“
Víkend nakonec dopadl výborně.
Táta nic z celé hádky nevěděl.
Seděl večer s mámou v hotelové restauraci, měl před sebou pivo a vypadal spokojeněji, než bych čekal.
Dokonce několikrát řekl, že jsme se zbláznili a že jsme kvůli němu nemuseli dělat takovou parádu.
Lenka se pokaždé jen usmála.
Ani jeden jsme mu neřekli, jak blízko byla jeho „paráda“ k rodinné válce.
Po návratu jsme už celou věc moc neřešili.
Pavel si z Lenky párkrát udělal legraci, že příští rodinný výlet organizuje on a všichni budeme spát v chatce za čtyři stovky.
Lenka mu řekla, že s ním nikam nejede.
Tím to skončilo.
Alespoň jsem si to myslel.
Před měsícem máma navrhla, že bychom mohli na podzim všichni společně někam na jednu noc.
Lenka během večera našla penzion na jižní Moravě.
Poslala odkaz do skupiny.
Pod něj napsala:
„Za Martina s Evou a dětmi 5 600. Za Pavla 3 200. Cena včetně snídaně. Můžu rezervovat?“
Pavel odpověděl:
„ANO. Takhle přesně.“
Musel jsem se smát.
Lenka k tomu poslala prostředníček.
Myslím, že dnes už se na tom smějeme všichni.
Přesto dodnes nevím, kdo měl tehdy větší pravdu.
Lenka nám skutečně nic nezatajila. Hotel poslala dopředu a my jí prakticky řekli, ať ho rezervuje.
My jsme zase souhlasili s rodinným víkendem, aniž by nám došlo, že tím zároveň dáváme někomu právo rozhodnout, kolik za něj utratíme.
Možná jsme všichni udělali jen jednu malou chybu.
Lenka se nezeptala, kolik jsme ochotní zaplatit.
A my jsme si mysleli, že se ptát nemusíme.
