Článek
Fotím od vysoké školy. Nejčastěji výlety, rodinu a občas nějakou oslavu, když mě někdo požádá. Nikdy jsem se tím neživil a svatbu jsem předtím fotografoval jen jednou, kamarádovi na radnici. Tehdy šlo o dvacet lidí a společný oběd.
Sestřenice Klára moje snímky znala. Když mi zavolala, že se bude vdávat, měl jsem radost. V dětství jsme spolu trávili prázdniny a i později jsme se vídali několikrát za rok. Pozvání nebylo překvapení a rád jsem ho přijal.
Až během dalšího hovoru se zeptala, jestli bych jim nevyfotil obřad. Profesionální fotograf se jim podle ní do rozpočtu nevešel. Řekl jsem, že obřad a společnou fotografii zvládnu a vezmou to ode mě jako svatební dar.
Nejdřív šlo o obřad a jednu společnou fotku
Hned jsem jí vysvětlil, že nejsem svatební fotograf. Nemám zkušenosti s celým dnem a nechci slibovat výsledek, který viděla v nějakém svatebním albu na internetu. Klára mě ujistila, že chtějí hlavně hezkou vzpomínku.
To mi připadalo rozumné. Obřad měl být v sobotu v jedenáct v zahradě malého penzionu, hostina ve vedlejším sále. Nemusel bych mezi místy přejíždět a rodinu jsem znal.
Za několik týdnů se zeptala také na portréty novomanželů. Prý jen na půlhodinku někde u penzionu. Souhlasil jsem a navrhl, abychom si na ně nechali čas po obědě, než začne odpolední program.
Pak přišel dotaz na dort.
Krájet se měl kolem páté a Klára by ráda měla zachycenou i tuhle chvíli. Napsal jsem jí, že to vyfotím. Počítal jsem s tím, že na svatbě stejně zůstanu do večera. V tu chvíli jsem v tom neviděl další velkou práci.
Časy jsem si zapsal, na místo u stolu jsem se neptal
Týden před svatbou mi poslala časy obřadu, oběda a focení. Připsala několik rodinných skupinek, na které nemáme zapomenout. Prošel jsem seznam a upozornil ji, že příbuzné musí někdo svolat, protože všechny sám neuhlídám.
Domluvila na to svědkyni. To mě uklidnilo. Měl jsem pocit, že přípravy bereme oba vážně a že Klára chápe rozdíl mezi příbuzným s fotoaparátem a člověkem najatým na celou svatbu.
Večer před odjezdem jsem si nabil baterie, připravil karty a vyčistil objektiv. Přibalil jsem i druhý fotoaparát, který běžně moc nepoužívám. Nechtěl jsem stát u obřadu a zjistit, že mi něco přestalo fungovat.
Oblek jsem si vzal stejný jako na jiné rodinné svatby. Jel jsem sám, takže nebylo potřeba řešit doprovod ani jeho místo. Zpětně mě napadlo, že právě proto se mě na zasedací pořádek nikdo neptal.
Já se na něj neptal také.
Považoval jsem za samozřejmé, že si po obřadu sednu s ostatními. Pozvánku jsem dostal, účast potvrdil a focení jsme se domluvili až potom.
V deset jsem už fotografoval příjezdy
K penzionu jsem dorazil v deset. Klára se ještě připravovala a její nastávající Martin mě požádal o pár snímků u vstupu. Přijížděli hosté, objímali se a já měl fotoaparát po ruce, takže jsem začal.
Teta se mě ptala na práci. Odpověděl jsem jí mezi dvěma fotografiemi a slíbil, že si popovídáme u oběda. Strýc mě mezitím zavolal k brance, protože přijela babička a chtěl s ní snímek, než se posadí.
Do obřadu jsem tak stihl vyfotit většinu příbuzných. Nebylo mi to proti srsti. Lidé měli dobrou náladu a Klára při příchodu do zahrady vypadala šťastně. Byl jsem rád, že pro ni můžu něco udělat.
Obřad se o čtvrt hodiny opozdil. Pak jsme potřebovali svolat lidi na společnou fotografii a několik menších skupin. Svědkyně opravdu pomáhala, jen část hostů už odešla na pití a museli jsme je vracet.
Když jsem ve čtvrt na jednu ukládal foťák do brašny, měl jsem hlad. Z otevřených dveří sálu bylo slyšet cinkání nádobí. Šel jsem se podívat, kde sedím.
Moje jméno v zasedacím pořádku nebylo
Na tabuli u dveří byly stoly rozepsané podle jmen. Našel jsem rodiče, babičku, tetu i další sestřenice. Svoje jméno jsem nenašel, a tak jsem si seznam prošel ještě jednou, pomaleji.
Požádal jsem svědkyni, aby mi ukázala místo. Podívala se na papír, který držela, a řekla, že fotograf má jídlo v malé místnosti vedle kuchyně. Ať se zeptám obsluhy, ta o mně ví.
Napadlo mě, že si mě jen špatně zařadila.
Vysvětlil jsem jí, že jsem Klářin bratranec. Svědkyně přikývla, ale odpověděla, že takhle jí to nevěsta předala. Pak musela odběhnout kvůli něčemu u hlavního stolu.
Číšnice mi ochotně ukázala vedlejší místnost. Byl tam menší stůl, židle a připravený příbor. Jídlo mi přinese, jakmile začnou vydávat hostinu. Neměla důvod tušit, proč u dveří pořád stojím a nerozhoduji se, jestli vejít.
Poděkoval jsem jí a šel hledat Kláru.
Klára mi ukázala rozpis na celý večer
Zastihl jsem ji na chodbě s Martinem. Zeptal jsem se, proč nemám místo u rodiny. Řekla, že mě dali vedle, abych mohl při jídle průběžně vstávat a fotografovat, aniž bych rušil ostatní u stolu.
Nejdřív jsem si myslel, že mluví jen o přípitku. Jenže Klára vytáhla vytištěný program a ukázala mi další body. Po portrétech soutěž, dort, první tanec, večerní hry a kolem půlnoci ještě společný snímek s prskavkami.
U všech měla poznámku, že to fotím já.
Řekl jsem, že tenhle rozpis vidím poprvé. Klára odpověděla, že mi přece posílala časy. Posílala, ale v té zprávě byl obřad, oběd, portréty a dort. Žádné hry ani půlnoční focení jsme spolu neprobírali.
Martin navrhl, že se někam přidá židle. Souhlasil jsem. Řekl jsem, že udělám portréty i slíbený dort, ale mezi tím bych chtěl být s rodinou. Ostatní program fotografovat nechci.
Klára namítla, že takhle to nemá připravené. Potřebuje, abych byl po ruce a sledoval, co se děje, ne abych fotoaparát odložil. U stolu je navíc těsno a jídlo už se nosí. S Martinovým návrhem nesouhlasila.
Zeptal jsem se, jestli tedy počítá s tím, že budu celý den hlavně fotografovat. Přikývla. Prý předpokládala, že to bylo jasné, když jsem se focení ujal.
U dortu jsem svůj slib vzal zpátky
Požádal jsem ji o chvíli stranou. Nechtěl jsem se dohadovat před lidmi, kteří kolem nás procházeli do sálu. Řekl jsem jí, že domluvené portréty dokončím, ale pak odjedu. Na celý den takhle připravený nejsem.
Klára mi připomněla dort. Měla pravdu. Ten jsem jí slíbil a nemohl jsem tvrdit, že si ho do programu přidala sama. Omluvil jsem se, že tuhle část domluvy měním na místě. Po našem rozhovoru už jsem ale zůstávat nechtěl.
Nevzala to dobře.
Zeptala se, co si teď má počít, když s těmi snímky počítali. Neměl jsem pro ni připravenou pohodlnou náhradu. Obřad byl hotový, portréty jsem slíbil udělat, ale u dortu bude muset požádat někoho jiného.
Klára řekla, že jsem to mohl oznámit dřív. Odpověděl jsem, že dřív jsem zase nevěděl o odděleném obědě ani o focení do půlnoci. Pak jsme chvíli mlčeli. Obsluha mezitím čekala, až se novomanželé vrátí ke stolu.
Nakonec jsme se dohodli na portrétech ve dvě. Necítil jsem se po tom rozhovoru vítězně. Věděl jsem, že jí komplikuji odpoledne. Jen jsem nechtěl slíbit další hodiny práce, aby si nemusela měnit svůj rozpis.
Oběd jsem snědl ve vedlejší místnosti
Číšnice mi přinesla stejné jídlo, jaké měli ostatní. Zeptala se, jestli něco nepotřebuji, a já řekl, že ne. Na ni jsem neměl důvod být nepříjemný. Místo pro mě připravila podle pokynů, které dostala.
Ze sálu jsem slyšel přípitek a smích. Fotoaparát zůstal v zavřené brašně pod stolem. Přistihl jsem se, že čekám, jestli někdo přijde a řekne mi, ať si jdu sednout k nim. Nepřišel nikdo.
Ve dvě jsme šli ven. Klára byla stručná, Martin se snažil mluvit za oba. První snímky působily strnule, a tak jsem je poprosil, ať se chvíli věnují sobě a nekoukají pořád na mě. Nakonec se uvolnili a fotky se povedly.
V půl třetí jsme skončili. Kláře jsem řekl, že jí upravené snímky pošlu do dvou týdnů. Přikývla a vrátila se do sálu. S Martinem jsme si podali ruce a já odjel.
Večer mi teta napsala, kam jsem zmizel. Řekl jsem jí stručně, co se stalo. Nechtěl jsem obvolávat rodinu, ale ani jsem se nechtěl vymlouvat na bolest hlavy. Odpověděla, že si myslela, že ještě někde fotím.
Fotografie jsem odevzdal, spor tím neskončil
Snímky jsem prošel a upravil během dvou týdnů, jak jsem slíbil. Poslal jsem obřad, rodinné skupiny i portréty. To, že jsme se nepohodli, mi nepřipadalo jako důvod nechávat Kláru čekat nebo jí odevzdat něco odbytého.
Poděkovala mi za ně. V další zprávě ale napsala, že ji mrzí můj odchod a u dortu mají jen fotografie z telefonů. Odpověděl jsem, že chápu její zklamání. Slib s dortem jsem změnil já.
Zároveň jsem jí připomněl náš rozhovor před obědem. Byl bych zůstal u původního rozsahu, kdyby přijala, že zbytek dne strávím jako host. Klára napsala, že mě nechtěla ponížit a chtěla si pouze zjednodušit organizaci.
Tomu jsem věřil. Neznamenalo to ale, že jsme se na jejím rozpisu dohodli.
Dál jsme si o tom nepsali. Na rodinných návštěvách jsme spolu mluvili, ale nějakou dobu jen o věcech, u kterých nehrozilo, že se vrátíme ke svatbě.
Na další oslavu jsem přijel bez brašny
Za čtyři měsíce slavila teta kulaté narozeniny. Fotoaparát jsem nechal doma. Nikdo mě o focení nežádal a já neměl chuť strávit večer tím, že budu zase vstávat od nedojedeného jídla.
Když jsem přišel, Klára už seděla uvnitř. Pozdravila mě, ukázala na židli vedle sebe a řekla, že mi tam drží místo. Posadil jsem se. O svatbě jsme nemluvili a nebral jsem tu větu jako dodatečnou omluvu za všechno.
Po obědě mě požádala, jestli ji s babičkou vyfotím jejím telefonem. Udělal jsem dva snímky, telefon jí vrátil a znovu se posadil. Klára poděkovala a babička pokračovala ve vyprávění, u kterého jsem předtím seděl.
Samotné focení mi nevadilo ani tentokrát. Za pár minut jsem byl zpátky u stolu a věděl jsem, že tam se mnou ostatní počítají.
