Článek
Byt jsem zdědila po rodičích. S Pavlem v něm žijeme patnáct let, paní Havelková o patro výš skoro čtyřicet. Když byla dcera malá, vyzvedávala ji občas ze školky. Nechtěla za to peníze, jen abychom jí cestou z nákupu vzali něco těžšího.
Po operaci kyčle začala chodit ven méně. Tašky jsme jí nosili nahoru, ale na kontroly musela sama. Jednou jsem ji potkala sedět na schodech mezi druhým a třetím patrem.
„Já si jen odpočinu,“ řekla dřív, než jsem se stačila zeptat.
Domluvili jsme se předem
O výtahu se v domě mluvilo několik let. Tentokrát měl výbor nabídku, návrh financování i datum schůze. Počítalo se s počátečním příspěvkem a dalšími splátkami. Nebyly to malé peníze.
Pavel se ptal, jestli si kvůli výtahu máme půjčovat. Připomněl, že nás čeká oprava koupelny a že nemáme neomezenou rezervu.
Seděli jsme nad podklady dva večery. Nakonec jsem řekla, že výtah podpořím. Koupelnu můžeme odložit. Jednou se nám může hodit také.
Na schůzi jsem ale nemohla přijít. Doprovázela jsem maminku na vyšetření do jiného města. Dala jsem Pavlovi plnou moc a ještě ráno mu připomněla naši domluvu.
„Vím,“ odpověděl.
Po návratu mi řekl, že návrh neprošel. Zeptala jsem se, jestli těsně. Pokrčil rameny a šel dát vařit vodu.
U našeho bytu bylo napsáno proti
Zápis přišel e-mailem o dva dny později. Nejdřív jsem hledala, co se bude dít dál. Potom jsem si všimla přehledu hlasování.
U našeho bytu stálo „proti“.
Zavolala jsem na Pavla do kuchyně. Přečetl si řádek a řekl, že to není chyba. Na schůzi prý ostatní připomněli riziko dalších výdajů a možnost, že se práce prodraží.
„To jsme přece probírali doma.“
„Doma jsme poslouchali hlavně tebe.“
Zeptala jsem se, proč mi nezavolal. Telefon jsem měla u sebe a vyšetření už tou dobou skončilo.
Prý to nechtěl řešit před celým domem. Navíc byl přesvědčený, že až si o tom znovu promluvíme, uznám jeho důvody.
Marmeláda od paní Havelkové stála na lince. Pavel se podíval, na co ukazuji.
„Tak jí řekni, že jsme si to rozmysleli.“
Já jsem si to nerozmyslela
Za sousedkou jsem šla následující den. Nechtěla jsem čekat, až si zápis přečte sama.
Otevřela v pantoflích a hned mi nabízela kávu. Zůstala jsem v předsíni a vysvětlila jí, že Pavel hlasoval proti, přestože jsme se dohodli jinak.
Chvíli se dívala na moje ruce. Držela jsem v nich její sklenici.
„Tu si nech,“ řekla. „Tu jsem ti nedávala za hlas.“
Bylo mi ještě hůř. Začala jsem jí slibovat, že se pokusím něco udělat. Zastavila mě.
„Ivanko, vy sama ten výtah nepostavíte.“
Potom se zeptala, jestli bych jí v pátek mohla přivézt nákup. Přikývla jsem. Byla jsem ráda, že po mně chce něco, co dokážu splnit.
Tentokrát přijdu sama
Pavel večer namítl, že jsem před sousedkou udělala z něj jediného viníka. Připomněl, že proti hlasovali i jiní a že peníze bychom platili společně.
Souhlasila jsem s obojím. Zeptala jsem se ho ale, co čekal, že budu říkat lidem, kterým jsem před schůzí oznámila něco jiného.
Na to neodpověděl.
Další týdny jsme znovu počítali výdaje. Tentokrát jsem neříkala jen to, že koupelna počká. Odložila jsem také pobyt s kamarádkou, na který jsem si spořila zvlášť. Pavel řekl, že mě k tomu nikdo nenutí.
Nenutil. Jen jsem chtěla vědět, jestli výtah podporuji i ve chvíli, kdy něco odložím sama.
Výbor nakonec rozeslal upravené podklady a pozvánku na další schůzi. Zapsala jsem si termín a v práci si domluvila dřívější odchod.
Pavel se zeptal, jestli má jít také.
Podala jsem mu podklady. „Jestli chceš.“
Před schůzí jsme seděli u stolu a každý četl svůj výtisk. Když mi zazvonil telefon, Pavel položil prst na místo, kde skončil.
Byla to paní Havelková. Potřebovala změnit páteční nákup. Vzala jsem si tužku a napsala si, co jí mám přivézt.
