Článek
Sušička nám přestala fungovat začátkem léta. Manžel chtěl rovnou vybrat novou, ale já navrhla, že nejdřív zjistíme cenu opravy. Do té doby jsme mohli používat společnou sušárnu v přízemí našeho domu.
Byla to velká místnost se dvěma okny, několika řadami šňůr a omyvatelnou podlahou. Žádný sklad nepotřebných věcí. Zkrátka prostor, který byl připravený přesně na to, co jsem potřebovala.
Dřív jsme tam věšeli hlavně povlečení. Pak jsme si pořídili sušičku a do přízemí jsem několik let nosila jen občas vyprané deky. Pamatovala jsem si, že vedle dveří visí sešit, do kterého se zapisují termíny.
V sešitě bylo jediné příjmení
Sešla jsem dolů s tím, že si zabеру středu. Na stránce pro aktuální týden ale bylo od pondělí do neděle napsáno Vacková. Jednou propiskou, přes všechny řádky, s dlouhou závorkou po straně.
Paní Vacková bydlela o patro níž. Zdravily jsme se, občas jsme prohodily pár slov u schránek. Věděla jsem, že má ráda pořádek. Jednou jsem ji viděla zametat před vchodem, přestože ten den neměla službu.
Podívala jsem se dovnitř. Na šňůře visela dvě prostěradla a několik ručníků. Řekla jsem si, že třeba pere postupně pro celou rodinu a zbytek týdne už zůstane místnost plná.
Nahoru jsem se vrátila bez zápisu.
Manžel rozložil sušák v ložnici a já nechala povlečení na další týden. Pár dní jsme to takhle zvládnout mohli.
Příští týden byl obsazený také
V neděli jsem šla zapsat pondělí. Vacková už měla vyplněný i další týden. Tentokrát v místnosti neviselo nic, jen na parapetu ležel zapomenutý kolíček.
Zazvonila jsem u ní a zeptala se, jestli by mi nenechala středu. Vysvětlila jsem jí poruchu sušičky a řekla, že potřebuji usušit jednu pračku povlečení.
Odpověděla, že ještě neví, kdy bude prát. Čeká podle počasí. Když je hezky, věší na svůj balkon, když má pršet, potřebuje sušárnu. Proto si raději zapisuje celý týden.
Navrhla jsem, že bychom se domluvily na konkrétním dni. Ona by si vybrala jiný a obě bychom měly jistotu. Jenže paní Vacková prý nechce mít praní naplánované na středu, když se jí nakonec bude hodit čtvrtek.
Já si měla přijít říct, až opravdu vyperu.
S mokrým prádlem jsem čekat nechtěla
Zkusila jsem jí vysvětlit, že právě proto chodím předem. Nechtěla jsem stát u jejích dveří s košem mokrého povlečení a zjišťovat, jestli se jí zrovna nezměnil program.
Paní Vacková namítla, že zatím se tam všichni vešli. Když někdo slušně požádá, ona mu obvykle vyhoví. Řekla to docela klidně, jako by nabízela rozumné a dlouhodobě osvědčené řešení.
Mně na tom vadilo to slovo obvykle.
Nechtěla jsem se pokaždé ucházet o její svolení. Sešit měl přece sloužit k tomu, abychom se nemuseli obcházet po bytech. Pokud ale obsahoval na celé stránce jediné příjmení, moc mi nepomáhal.
Nakonec mi středu přenechala. Do sešitu jsem se podepsala mezi její zápisy a povlečení usušila. Myslela jsem, že si příště už každá zapíšeme jen to, co skutečně využijeme.
Místnost zůstávala prázdná
Další týden se dlouhá závorka objevila znovu. Ve čtvrtek jsem šla přes přízemí na dvůr a všimla si, že je sušárna prázdná. V sobotu, když manžel nesl dolů nářadí, tam nebylo prádlo také.
Ze dvora bylo vidět sousedčin balkon s pověšenými ručníky. Nevěděla jsem, co všechno v tom týdnu prala, ale začínala jsem pochybovat, že by potřebovala místnost na sedm dnů.
Když jsme se potkaly na chodbě, zeptala jsem se jí, které dny tam vlastně sušila. Sama mi řekla, že v úterý a v pátek. Vždy po obědě, většinu prádla odnesla večer, silnější ručníky až ráno.
Zbytek týdne měla pro jistotu.
Neschovávala to a nepovažovala to za nic zvláštního. Předpověď se přece mění. Kdyby začalo pršet, potřebovala by přesunout prádlo z balkonu. A nikomu nebere místo, když tam nikdo jiný nechodí.
Podle sousedky byl problém v mé sušičce
Řekla jsem jí, že tam někdo nechodí možná právě proto, že je pořád obsazeno. Paní Vacková se zatvářila dotčeně. Ona prý sušárnu využívá celé roky a dosud si nikdo nestěžoval.
Připomněla také, že po sobě vytírá a větrá. To byla pravda. Nikdy jsem tam po ní nenašla kapesníky na zemi ani louži pod šňůrami. Neměla jsem důvod její péči zpochybňovat.
Jenže čistá podlaha mi nevyřešila středeční praní.
Paní Vacková se pak zeptala, kdy už budeme mít opravenou sušičku. Odpověděla jsem, že to zatím nevím. Technik nás měl teprve navštívit. Navrhla, abychom do té doby nějak vydržely a pak se všechno vrátí do původního stavu.
Tehdy mi došlo, že mě bere jako dočasnou komplikaci. Ne jako dalšího člověka, který může společnou místnost normálně používat.
U schránek se přidaly další dvě ženy
O několik dní později jsem u schránek potkala sousedku z posledního patra. Nesla domů nový skládací sušák a já poznamenala, že jsme si také znovu vyzkoušeli, kolik místa zabere v ložnici.
Když jsem zmínila sešit, hned věděla, o čem mluvím. Do sušárny už nechodí. Jednou se s paní Vackovou domlouvala na dvou pračkách a připadalo jí jednodušší sušit doma než opakovaně zvonit.
Přidala se k nám žena odnaproti. Ta se prý chodí podívat až večer. Když je místnost prázdná, někdy tam prádlo pověsí i přes cizí rezervaci. Ráno ho ale raději rychle odnese, aby nevznikla hádka.
To mě překvapilo víc než samotná závorka v sešitě.
Já jsem se řídila zápisem, druhá se chodila ptát a třetí ho potichu ignorovala. Každá jsme si poradila jinak, ale žádné z nás ten způsob nevyhovoval.
Sešit jsme otevřeli před ostatními
Na příštím domovním setkání jsem požádala o pár minut kvůli sušárně. Nechtěla jsem řešit, kdo kdy vypral víc. Navrhla jsem, abychom si domluvili, jak dlouho může jeden zápis platit.
Paní Vacková zopakovala, že místnost bývá prázdná a o prádlo se tam nikdo nepral. Přinesli jsme tedy sešit od dveří a položili ho na stůl. Na několika stránkách byly její celotýdenní rezervace.
Sousedka z posledního patra řekla, proč se přestala zapisovat. Další žena přiznala večerní věšení navzdory rezervaci. Ozval se také pán, který chtěl občas usušit velké přehozy, ale při pohledu na sešit si je zase odnesl do bytu.
Paní Vacková jim připomněla, že se jí mohli zeptat.
Pan Doležal, který naše setkání obvykle svolával a vedl, odpověděl, že právě to by rád změnil. Každý by měl mít možnost zapsat si volný den, aniž musí nejdřív požádat jiného souseda.
Zkusili jsme rezervaci na jeden den
Nakonec jsme se shodli na měsíčním pokusu. Jeden zápis znamenal dobu od osmi ráno do osmi následujícího dne. Dopředu si každý zabral jeden termín. Další mohl přidat den předem, pokud zůstával volný.
Když někdo prádlo usušil dřív, měl zbytek rezervace přeškrtnout a nechat místnost ostatním. Nepřidávali jsme žádné pokuty ani člověka, který by chodil kontrolovat šňůry. Chtěli jsme zjistit, jestli prostší domluva vůbec pomůže.
Paní Vacková upozornila, že silné věci nemusí být za den suché. To jsem uznala. Pokud by se to stalo, měli jsme se ozvat tomu, kdo přichází po nás. Jednotlivou komplikaci jsme uměli vyřešit i bez rezervovaného týdne.
Do nového sešitu jsme pravidla napsali hned na první stránku.
Paní Vacková si je přečetla a zeptala se, zda se tedy má večer dívat, jestli bude nazítří volno. Pan Doležal potvrdil, že pokud už má jeden termín zamluvený dopředu, další si takhle může přidat stejně jako ostatní.
Na první sobotu jsem se nevešla já
První týden fungoval bez problémů. V úterý jsem usušila povlečení a ve středu tam visely košile z posledního patra. Paní Vacková si vzala pátek a prádlo odnesla ještě večer.
Pak jsem chtěla vyprat potahy z postelí. Počítala jsem se sobotou, jenže než jsem sešla dolů s propiskou, měla ji zapsanou sousedka odnaproti. Potřebovala vyprat věci dětem po návratu z tábora.
Nebudu tvrdit, že mě to potěšilo.
Doma už jsem měla potahy stažené a připravené u pračky. Na chvíli mě napadlo jít se zeptat, jestli by si praní neposunula. Pak jsem se podívala do sešitu znovu a zapsala neděli.
Potahy zůstaly o den déle v koši. Nikomu se nic nestalo a v neděli jsem měla místnost opravdu pro sebe. Poprvé jsem si nové pravidlo vyzkoušela i z méně pohodlné strany.
Po měsíci už se střídala různá příjmení
Když jsme pokus vyhodnocovali, v sešitě bylo šest různých příjmení. Někteří lidé si zapsali jediný den, jiní sušárnu používali pravidelně. Pořád zůstávaly i volné termíny.
Jednou se skutečně stalo, že silná deka do rána neuschla. Její majitel se domluvil s další sousedkou a přesunul ji na krajní šňůru. Ostatní prostor zůstal volný. Nemuseli jsme kvůli tomu přepisovat celou dohodu.
Paní Vacková řekla, že si teď musí praní víc hlídat. Chápu, že pro ni to bylo méně pohodlné než dřív. Také už ale nemusela nikomu u dveří vysvětlovat, jestli mu uvolní středu.
Měsíční pokus jsme ponechali bez časového omezení.
Sousedka nebyla nadšená, ale dodržovala ho. Nepřišla žádná omluva ani velké sousedské usmíření. Jen zmizely závorky přes sedm dnů.
Do sušárny teď chodím častěji
Naši sušičku nakonec opravili. Menší prádlo v ní suším dál, ale povlečení nosím dolů. Mám tam dost místa a nemusím kvůli němu zaplnit ložnici. Do sešitu se jdu podívat ještě předtím, než zapnu pračku.
S paní Vackovou se zdravíme jako dřív. U schránek se ale většinou nezastaví a já za ní nechodím vysvětlovat, že změna nebyla namířená proti ní. Probraly jsme to dost podrobně.
Nemyslím si, že chtěla sousedy vyhánět. Zvykla si na jistotu volné místnosti a nedocházelo jí, co pro ostatní znamená zápis přes celý týden. Když jsem se ho držela, sušila jsem doma. Když ho sousedka ignorovala, spěchala ráno s košem pryč.
Teď vím předem, kdy můžu prát. A pokud mám zapsanou středu, nemusím se v úterý večer chodit ptát, jestli moje rezervace pořád platí.
