Článek
Sousedé Petr a Marcela se přistěhovali vedle nás před pěti lety.
Vycházeli jsme spolu dobře. Občas jsme si popovídali přes plot, půjčili si nářadí nebo si převzali balík.
Když poprvé odjížděli na dovolenou, požádali mě, jestli bych jim několik dní nezalévala zahradu a nekrmila kočku.
Souhlasila jsem.
Z jedné dovolené se stalo pravidlo
První rok odjeli na týden. Každý večer jsem k nim zašla, naplnila kočce misku, vyčistila záchod a zalila květiny.
Petr mi po návratu přinesl čokoládu a poděkoval.
Další rok už mi dali klíče a seznam. Kromě kočky a zahrady jsem měla vybírat schránku, větrat v ložnici a kontrolovat, jestli je všechno v pořádku.
Později začali odjíždět několikrát do roka. Na prodloužené víkendy, na hory i na letní dovolenou.
Jednou mi Marcela zavolala do práce, že podle kamery zůstalo během bouřky otevřené okno. Odešla jsem o něco dřív a běžela ho zavřít.
Nikdy jsem jim neřekla, že nemám čas.
Časem už se ani neptali, jestli mohu. Jen mi oznámili, kdy odjíždějí a kde nechají klíče.
„Ty jsi stejně doma, tak snad není problém se tam jednou denně podívat,“ říkala Marcela.
Potřebovala jsem jedinou pomoc
Jednou jsme s manželem odjeli na víkend za rodiči.
V sobotu odpoledne mi přišlo upozornění z čidla pod kuchyňským dřezem. Hlásilo vodu.
Zavolala jsem Petrovi. Sousedé měli od našeho domu náhradní klíč.
Poprosila jsem ho, jestli by mohl zajít dovnitř a zavřít hlavní přívod vody.
Petr mi řekl, že jsou s Marcelou v restauraci asi deset minut od domu.
„Právě jsme si objednali jídlo,“ odpověděl. „Nemůžeš zavolat někomu jinému?“
Řekla jsem mu, že zřejmě praskla hadička a voda může téct do kuchyně.
„Tak zavolej instalatéra,“ řekl. „My teď opravdu nemůžeme.“
Nakonec jsem zavolala sestře, která měla také náhradní klíč. Bydlela skoro čtyřicet minut daleko.
Když přijela, voda už poškodila skříňku pod dřezem a několik dílů podlahy.
Z restaurace prý odejít nemohli
Po návratu se mě Petr zeptal, jak to dopadlo.
Řekla jsem mu, že budeme muset vyměnit skříňku a část podlahy.
„To je nepříjemné,“ odpověděl. „Ale snad chápeš, že jsme nemohli jen tak odejít bez placení.“
Samozřejmě mohli zaplatit a odejít.
Nechtěli si ale nechat přerušit večeři.
Já jsem kvůli jejich otevřenému oknu odešla z práce. Kvůli jejich kočce jsem několikrát měnila vlastní program.
Oni mi nedokázali věnovat ani dvacet minut.
Klíče jsem tentokrát nepřevzala
Asi o měsíc později zazvonila Marcela u našich dveří.
V jedné ruce držela klíče a ve druhé papír se seznamem.
Řekla mi, že odjíždějí na tři týdny k moři. Měla jsem zalévat zahradu, vybírat poštu, krmit kočku a kontrolovat bazén.
Klíče mi podala, jako by bylo všechno domluvené.
Nevzala jsem si je.
„Tentokrát to nepůjde,“ řekla jsem.
Marcela se zatvářila překvapeně. Připomněla mi, že odjíždějí už za dva dny a nikoho jiného nemají.
Doporučila jsem jí placenou službu, která se o domy během dovolených stará.
Jedna návštěva stála 450 korun.
„To by nás za tři týdny stálo několik tisíc,“ namítla.
Teprve když měla za stejnou práci zaplatit, přestalo jí hlídání připadat jako maličkost.
Petr mi později řekl, že jsem pomstychtivá.
Já jsem se nemstila. Jen jsem přestala být sousedkou, která je k dispozici vždycky, i když ti druzí nejsou k dispozici ani jednou.
