Článek
„Hlavně nečekej nic velkého,“ řekl mi Ondřej do telefonu. „Máme sál pro padesát lidí a židle půjčené ze školy.“
Slyšela jsem v tom trému. Odpověděla jsem, že se těším, a objednala si u kadeřnice foukanou. Synovi bylo dvaatřicet a po letech hraní v cizích inscenacích napsal vlastní text. Ještě nedávno jsem mu na balkoně vyráběla dřevěný rám okna do jedné pohádky. Tentokrát ode mě nic nepotřeboval, jen abych přišla.
V práci jsem ukázala plakát Jitce.
„Půjdeš se mnou?“
Šla. V šatně kulturního domu mi narovnala límec a řekla, že musím být pyšná. Byla jsem. Koupila jsem dva programy, jeden pro sebe a druhý pro Ondřeje, aby mi ho podepsal.
Na jevišti stál kuchyňský stůl, dvě židle a vysoká skříň s křivými dveřmi. Matku hrál drobný muž v zástěře. Když poprvé přiběhl s utěrkou a začal dospělému synovi otírat mokré vlasy, smála jsem se s ostatními.
Potom řekl: „Já ti do toho samozřejmě nemluvím, jen se potom nediv.“
Jitka se ke mně naklonila. „To říkáš taky.“
Usmála jsem se. Zatím to šlo.
Jevištní matka přerovnávala synovi nákup, protože levnější mouka byla podle ní podezřelá. Volala mu třikrát během schůzky. A když se pokusil odejít, sedla si na jeho kufr.
„Já kvůli tobě nemusím spát. Ty si klidně spi.“
Tuhle větu jsem znala také. Řekla jsem ji, když v devatenácti nepřišel domů a nebral telefon. V sále se někdo rozesmál tak hlasitě, až přeslechl další repliku.
Složila jsem program napůl. Podpis už jsem nechtěla.
Ondřej seděl vzadu u technika. Neotočila jsem se. Představovala jsem si, jak sleduje moje ramena, jestli se otřásají smíchem. Pak mě napadlo, že se na mě třeba nedívá vůbec.
O přestávce Jitka navrhla víno. Já si dala vodu a oba programy zastrčila do kabelky.
Stály jsme u vysokého stolku a kolem nás lidé opakovali povedené věty. Jedna žena prohlásila, že přesně taková je její tchyně. Jitka se mě zeptala, jestli jsem v pořádku.
„Tu větu o spaní jsem mu řekla jednou. Čekala jsem na něj celou noc.“
Přestala odlepovat etiketu ze své lahvičky.
„Já nevím, co z toho je vaše,“ řekla opatrně.
Chtěla jsem jí vysvětlit všechno. Jak jsem ho vozila na zkoušky, jak mohl po škole bydlet doma, jak jsem mu nikdy neřekla, že divadlo není práce. Otevřela jsem ústa, ale zazněl zvonek. Vrátily jsme se do sálu.
Ve druhé půli matka odešla nakoupit. Syn zůstal sám, vytáhl přihlášku na konkurz a dlouho seděl nad nevyplněnými řádky. Když přišel kamarád, tvrdil mu, že nemůže odjet, protože by to máma nezvládla.
„A zeptal ses jí?“ řekl kamarád.
Syn přihlášku schoval pod ubrus.
Později matka našla sbalený kufr. Čekala jsem scénu, další pláč a další smích na její účet. Jenže ona z něj sundala svůj kabát a řekla, že kufr potřebuje na lázně. Syn jí nevěřil. Začal jí vypočítávat, proč by sama neměla nikam jezdit.
Tentokrát se smála Jitka. Já až o chvíli později.
Na konci zůstal na jevišti prázdný stůl. Tleskala jsem, ale při děkovačce jsem nevstala. Ondřej přišel mezi herce, uklonil se a rozhlédl se po sále. Když mě našel, zvedla jsem ruku. Víc jsem v tu chvíli nedokázala.
Počkala jsem na něj u šatny. Jitka už odešla na autobus. Z chodby se ozývalo bouchání lahví a někdo sháněl vývrtku.
„Tak co?“ zeptal se Ondřej. Na čele měl zpocený pramínek vlasů jako před školním vystoupením.
„Musel jsi tam dát moje věty?“
Přejel si rukou po obličeji. „Mami, to není hra o tobě.“
„Ale ty věty jsou moje.“
„Některé jo. Další jsou odjinud. A něco jsem si vymyslel.“
„Lidi nevědí, co je co.“
„Většina lidí tě nezná.“
Podívala jsem se na něj a on sklopil oči. „Promiň. To jsem řekl blbě.“
Vedle nás se otevřely dveře a herec se zástěrou přes rameno Ondřejovi oznámil, že se skříň při stěhování rozjíždí. Syn přikývl, ale zůstal u mě.
„Nechci po tobě, abys to přepsal,“ řekla jsem. „Jen ti nebudu tvrdit, že mi bylo celý večer dobře.“
„To nemusíš.“ Chvíli mlčel. „Nenapadlo mě, jaký to pro tebe bude sedět mezi lidma a slyšet to.“
„Viděla jsem i tu druhou půlku. Ale tou první jsem si musela projít, než jste se k ní dostali.“
Neobjali jsme se. Podal mi kabát ze šatny a já se ho zeptala, jestli se dostane domů. Řekl, že budou ještě uklízet. Málem jsem mu připomněla, aby se najedl. Všiml si toho a oba jsme se krátce usmáli.
Za týden mi poslal termín reprízy. Odpověděla jsem, že tentokrát nepřijdu. Pak jsem připsala otázku na skříň a nabídla, že ji s ním zpevním.
Následující neděli jsme ji položili na podlahu sálu. Ondřej držel bočnici, já přikládala úhelník. Vedle ležela zástěra jevištní matky. Odsunula jsem ji z dosahu šroubků a požádala ho, ať mi na práci posvítí.
