Článek
Máme dvě děti. Matějovi je osm a Klárce pět.
Jejich společný pokoj není dokonale uklizený a hraček mají dost. Stavebnice, auta, panenky, knihy i několik plyšáků, které už dávno nepotřebují, ale pokaždé při třídění zjistí, že právě tenhle jeden vyhodit určitě nemůžeme.
Část věcí jsme koupili my.
Velkou část dostali.
A poměrně slušným dodavatelem byla také moje tchyně Dana.
Právě ona ale množství hraček kritizovala nejčastěji.
„Za nás toho děti tolik nepotřebovaly“
Dana k nám chodí zhruba jednou za dva týdny.
Děti ji mají rády a ona je zbožňuje. Bere je na výlety, peče jim buchty a občas u ní přespávají.
Jen téměř při každé návštěvě měla potřebu komentovat jejich pokoj.
„Tohle všechno opravdu potřebují?“
„Tady se nedá ani projít.“
„Za nás měly děti pár hraček a byly spokojené.“
Někdy měla pravdu.
Když Matěj vysype stavebnici doprostřed pokoje a Klárka kolem ní rozestaví šest panenek, člověk opravdu musí dávat pozor, kam šlape.
Zvláštní bylo jen to, že po podobné přednášce Dana často sáhla do tašky.
A vytáhla další hračku.
Babička ráda nosila dárky
Nemluvím o narozeninách a Vánocích.
Dana dětem něco přinesla skoro při každé druhé návštěvě.
Autíčko.
Panenku.
Malou stavebnici.
Plyšáka.
Většinou šlo o věci za sto nebo dvě stě korun.
„Vždyť to skoro nic nestálo,“ říkávala.
Problém nebyl v ceně.
Problém byl, že každé dva týdny přibyla další věc, kterou bylo potřeba někam dát.
Manželka jí několikrát řekla, že dětem nemusí pořád něco kupovat.
„Já jim chci udělat radost,“ odpovídala Dana.
To jsme chápali.
Jen nám trochu unikalo, proč potom při každé návštěvě kritizuje množství věcí, které z velké části sama přinesla.
Autodráha už se nikam nevešla
Jednou Dana objevila ve slevě velkou autodráhu.
Krabice měla skoro metr.
Matěj byl samozřejmě nadšený.
Postavili jsme ji v obýváku, dva dny se kolem ní chodilo a pak přišel okamžik, kdy jsme ji potřebovali uklidit.
Do police se nevešla.
Pod postel také ne.
Nakonec skončila nahoře na skříni.
O několik týdnů později přišla Dana na návštěvu a znovu se rozhlížela po pokoji.
„Musíte to tady trochu protřídit.“
Manželka se podívala na autodráhu na skříni.
„Taky si myslím.“
Dana souvislost nekomentovala.
Před Vánoci jsme odnesli dva pytle
Začátkem prosince jsme se do toho opravdu pustili.
S dětmi jsme prošli hračky a věci, se kterými si už dlouho nehrály, jsme poslali dál.
Odvezli jsme dva velké pytle.
Pokoj najednou vypadal skoro prostorně.
Dana ho při další návštěvě pochválila.
„Vidíte, hned je to lepší. Děti opravdu nepotřebují tolik věcí.“
Pak přišly Vánoce.
Od babičky dostal Matěj velké parkoviště pro auta a Klárka domeček pro panenky.
Naše dva pytle byly prakticky zpátky.
Proč nemají hračky také u babičky?
O pár týdnů později jsme byli u Dany na obědě.
Děti se po jídle začaly nudit a hledaly, s čím si hrát.
Dana měla doma jen několik starých věcí po manželce.
Cestou domů napadlo ženu jednoduché řešení.
„Budeme některé dárky nechávat u mamky.“
Dávalo to smysl.
Děti tam jezdily pravidelně. Nemuseli bychom pokaždé vozit hračky tam a zpátky.
A doma by každá návštěva babičky automaticky neznamenala další věc do dětského pokoje.
První zůstal plyšák
Při další návštěvě přinesla Dana Klárce velkého plyšového psa.
Klárka ho pojmenovala Maxík.
Když jsme odcházeli, žena řekla:
„Maxík zůstane tady. Aspoň bude mít Klárka něco u babičky.“
Dana se trochu zarazila.
„Ona si ho nechce vzít domů?“
Klárka byla s řešením spokojená.
Položila psa na křeslo a řekla mu, že přijede zase za čtrnáct dní.
Dana nakonec souhlasila.
Dokonce řekla, že je to vlastně dobrý nápad.
Pak zůstala i další hračka
O několik týdnů později dostal Matěj od babičky sadu autíček.
Nechal ji u ní.
Klárka potom malou kuchyňku.
Také zůstala.
Dana má třípokojový byt a jeden pokoj používá jen příležitostně, takže zpočátku žádný problém nebyl.
Děti naopak začaly být nadšené.
U babičky měly svoje věci a nemusely všechno vozit v tašce.
Dana nějakou dobu říkala, jak je praktické, že si mají s čím hrát.
Pak se množství hraček začalo zvětšovat.
Hračky se přestěhovaly do volného pokoje
Jednou jsme přišli a plyšový pes už nebyl v obýváku.
Ani kuchyňka.
Všechno bylo ve volném pokoji.
„Musela jsem to někam uklidit,“ vysvětlila Dana. „Měla jsem to všude.“
Chápal jsem ji.
Hračky skutečně zabírají překvapivě mnoho místa.
Právě proto jsme je začali nechávat u ní.
Nic jsem ale neříkal.
Kočárek byl poslední kapka
Klárka měla narozeniny a Dana jí koupila velký kočárek pro panenku.
Byla z něj nadšená.
Celé odpoledne vozila panenku po bytě a večer kočárek zaparkovala vedle kuchyňky.
Když jsme se začali obouvat, Dana řekla:
„A kočárek si vezměte.“
Manželka odpověděla, že ho necháme u babičky jako ostatní věci.
Dana zavrtěla hlavou.
„Ne. Už tady nemám kam ty hračky dávat.“
Manželka se na ni podívala.
„My taky ne.“
Dana na chvíli zmlkla.
„Já nemám nafukovací byt“
Řekla, že přece nemůžeme všechny dárky nechávat u ní.
Má jen normální byt a nechce mít jeden pokoj plný dětských věcí.
„Já tady nemám nafukovací byt,“ dodala.
Tentokrát jsem se neudržel a začal se smát.
Dana se na mě trochu dotčeně podívala.
Manželka jí připomněla, že přesně proto jsme ji několikrát prosili, aby dětem nenosila při každé návštěvě další hračky.
„Ale já jsem babička,“ odpověděla Dana.
„To můžeš být i bez plyšáka každých čtrnáct dní.“
Kočárek nakonec zůstal u ní.
Přestali jsme řešit, kdo má pravdu
Při další návštěvě se k tomu Dana vrátila.
Řekla, že už se do volného pokoje skoro nedá nic dalšího dát.
Manželka jí navrhla jednoduchou dohodu.
Co dětem koupí jako hračku mimo narozeniny a Vánoce, zůstane u ní.
Pokud už doma další věci nechce, nemusí jim nic kupovat.
Nebyl v tom zákaz.
Ani hádka.
Jen jsme přestali automaticky řešit skladování věcí, které jsme sami nepořídili.
Dana chvíli tvrdila, že dětem přece nemůže nic nedat.
Pak to jednou zkusila.
Přinesla jahody
Přišla na návštěvu s krabičkou jahod.
Žádná hračka.
Klárka se na ni vrhla ve dveřích úplně stejně jako vždycky.
Matěj snědl polovinu jahod dřív, než jsme uvařili kávu.
Další návštěvu přinesla omalovánky a časopis.
Pak nepřinesla nic.
Děti si toho ani nevšimly.
U babičky měly stejně dost hraček.
Dana postupně přestala nakupovat drobnosti jen proto, že je někde viděla ve slevě.
Jedna věc se změnila i u nás doma
Od té doby skoro přestala komentovat množství hraček v dětském pokoji.
Když je nepořádek, samozřejmě dětem řekne, aby si uklidily.
To říkáme také.
Už ale nestojí ve dveřích a neptá se:
„Kdo vám toho tolik nakoupil?“
Možná zjistila, že na tu otázku není úplně bezpečné odpovídat.
Nedávno chtěl Matěj další stavebnici
Byli jsme s Danou v obchodě a Matěj uviděl velkou krabici stavebnice.
„Babi, tuhle bych chtěl.“
Dana se zastavila.
Podívala se na cenu.
Pak na velikost krabice.
A nakonec na Matěje.
„Ty už máš hraček dost.“
S manželkou jsme se na sebe podívali.
Tentokrát jsme s Danou souhlasili úplně ve všem.
