Článek
„V kolik tedy vyrazíme?“ zeptala se máma a otočila ke mně diář. Seděly jsme v neděli u ní v kuchyni nad miskou třešní. Právě jsem jí řekla, že se ve středu ve dvě setkám s paní Hanou v kavárně v Pardubicích. Dosud jsme si vyměnily tři e-maily. Máma si přitáhla tužku a začala hledat autobus, jako když jsme kdysi plánovaly cestu na přijímačky. Chvíli jsem jen sledovala, jak podtrhuje čas odjezdu. Nenapadlo mě připravit se na to, že moje oznámení pochopí jako společný plán.
O tom, že mě adoptovali, jsem věděla od dětství. Máma přede mnou nic nezamykala a moje otázky neodmítala, jen jsem jich dlouho moc neměla. Teprve poslední roky jsem se přistihovala, že zkoumám obličeje cizích žen v tramvaji. Chtěla jsem vědět, po kom mám úzké ruce a jestli se někdo směje stejně jako já. Když se mi podařilo navázat kontakt, máma mě objala. Řekla, že je ráda, že už nebudu muset jen hádat. Věřila jsem jí. I teď jsem věřila, že to tehdy myslela vážně, a právě proto jsem nedokázala jednoduše říct, že s ní nepočítám.
Může prý sedět vedle
„Myslela jsem, že pojedu sama,“ řekla jsem nakonec. Máma přestala psát, tužku ale nepoložila. Namítla, že v Pardubicích trefí od nádraží a že mi přece nebude zasahovat do rozhovoru. Mohla by sedět u jiného stolu. Nebo se projít a počkat před kavárnou. Každý další návrh zněl rozumněji a mně se tím hůř vysvětlovalo, proč nechci ani jeden. „Potřebuju tam nebýt tvoje dcera,“ vyhrkla jsem. Jakmile jsem to vyslovila, chtěla jsem větu vzít zpátky. Máma zatlačila pecku do hromádky na talířku. „Aha,“ řekla.
Zkusila jsem vysvětlit, že jsem myslela něco jiného. Nechci při každé otázce sledovat její obličej. Možná se budu ptát na věci, které ji zabolí, možná se rozbrečím a nebudu chtít, aby mě někdo hned uklidňoval. Máma poslouchala a potom se zeptala, jestli si myslím, že by dělala scénu. „To si právě nemyslím,“ odpověděla jsem. Věděla jsem, jak pečlivě by se ovládala. Nejspíš by se usmívala, objednala by mi vodu a doma se mě zeptala, jestli jsem ráda. Jenže ani pod tak laskavým dohledem jsem si první setkání představit neuměla.
Na její strach nebylo místo
Když jsem vstala, abych odnesla misku ke dřezu, máma zavřela diář. „Já se tě taky bojím na něco zeptat,“ řekla. Zůstala jsem stát s třešněmi v ruce. Bála se prý, jestli za rok nezačneme trávit Vánoce jinak. Jestli mi nebude vadit, když paní Haně nebude chtít hned poslat rodinné fotografie. A jestli smí přiznat, že se na tu středu vůbec netěší. „Mám pocit, že ti to musím hlavně přát. Tak říkám, že jsem ráda.“ Neslyšela jsem v tom žádost, abych schůzku zrušila. Přesto jsem misku položila opatrněji, než bylo potřeba, a začala ji ujišťovat, že se mezi námi nic nezmění.
„To ale nevíš,“ přerušila mě. Měla pravdu. Nevěděla jsem ani, jak paní Hanu oslovím, až vstane od stolu. V e-mailech jsme si vykaly. Jednou napsala „milá Terezo“ a já nad těmi dvěma slovy strávila celý večer. Mámě jsem to teď řekla. Nevyprávěla jsem jí to předtím, protože jsem nechtěla, aby viděla, jak moc pro mě může znamenat obyčejné oslovení od někoho cizího. „Já vůbec nevím, s čím se vrátím,“ přiznala jsem. Máma přikývla. Chvíli jsme seděly bez obvyklých vět, kterými jsme se jindy navzájem rychle uklidnily.
Jedna cesta nestačí všechno rozhodnout
Že pojedu sama, jsme si potvrdily až u dveří, když mi máma podávala krabičku s třešněmi. Zeptala se, jestli jí večer zavolám. Chtěla jsem říct ano, protože po tom rozhovoru působilo jedno zavolání jako maličkost. Jenže jsem si představila, jak se mě zeptá, zda byla paní Hana milá, a já budu muset během vteřiny rozhodnout, kolik radosti nebo zklamání smím pustit do hlasu. „Nevím, jestli to budu hned umět vyprávět,“ řekla jsem. Máma chvíli držela krabičku i potom, co jsem ji uchopila. Pak mě požádala alespoň o zprávu, že jsem doma. To jsem jí slíbila.
V úterý večer jsem si na stůl nachystala jízdenku a lístek s otázkami. Psala jsem si je několik týdnů. Některé byly tak obyčejné, až jsem se za ně styděla: co má ráda k jídlu, jestli zpívá, zda někdy žila u moře. U jiných jsem nedokázala odhadnout, jestli je vůbec vyslovím. Papír jsem přeložila a uložila do kabelky. Potom jsem vytáhla ze skříně modré šaty a přiložila si je před zrcadlem k tělu. Máma mi je vybrala loni k narozeninám. Napadlo mě, jestli bych jí dokázala říct, že mě paní Hana pochválila právě v nich. Pověsila jsem je na ramínko vedle obyčejné košile. Představovala jsem si, jak vejdu do kavárny, a poprvé mě místo otázky, zda mě Hana pozná, napadlo, jestli se jí budu líbit.
