Článek
Do hospody za nádražím jsme chodili každou druhou středu. Já měl po padesátinách nové brýle a starý zvyk odpovídat dřív, než otázka skončila.
Jednou jsem ostatní přesvědčil, aby správný název seriálu přepsali na chybný. Od té doby Roman při každé hudební ukázce natočil půllitr uchem ke mně. Smáli jsme se všichni. Občas jsem se přidal trochu pozdě.
My byli Ještě jedno. U okna seděli Ještě jednou, čtyři lidé, které jsme znali od vidění. Moderátor Kuba podobná jména komentoval a požádal nás, ať na listy píšeme i číslo stolu.
Alena naše devítky kroužkovala. Před posledním kolem jsme byli sedmí. Roman prohlásil, že na bednu dosáhneme jedině ze židle.
Tentokrát mě to píchlo. Ve sportu jsem věděl tři odpovědi, u další jsem ustoupil Jirkovi a měl jsem pravdu já.
Cizí body
Poslední kolo mělo dvojnásobnou hodnotu. Z deseti otázek jsme si byli jistí čtyřmi, dvě jsme tipli a zbytek nechali prázdný. Po odevzdání nám Alena ukázala v mobilu, že náš tip na vynálezce nevyšel.
Pak Kuba promítl tabulku. Za poslední kolo jsme měli šestnáct bodů. Naklonil jsem se k Aleně, ale vstala, aby pustila servírku. Roman mi položil dlaň na rameno.
„Petře, dneska nám to tam padá.“
Řekl jsem, že asi máme ty tipy. Šestnáct bodů znamenalo osm správných odpovědí. My jsme vyplnili šest kolonek. Díval jsem se dál na plátno a nic neřekl.
Kuba vyhlásil vítěze. Jirka bouchl do stolu, až převrhl misku s arašídy. Alena je sbírala a smála se. Došel jsem pro poukaz na večeři pro čtyři a potřásl Kubovi rukou. Cestou zpátky jsem se podíval k oknu. Lidé z druhého týmu zkoumali telefon. Jeden nám krátce zatleskal.
Doma jsem poukaz opřel o cukřenku. Ženě jsem ukázal fotografii a vyprávěl o sportovci. O prázdných kolonkách jsem nemluvil.
Co jsme údajně věděli
Kuba zveřejňoval výsledky i naskenované listy. Otevřel jsem je při svačině. Pod naším názvem byla stránka popsaná úzkým písmem. Alena psala velká tiskací písmena.
Na cizím listu byla správně opera, vynálezce i přístav, nad kterým jsme krčili rameny. Nahoře stálo Ještě jednou a číslo šest.
Zavolal jsem Kubovi. Při zadávání posledního kola zaměnil sousední řádky. Našich osm bodů dostali lidé u okna, jejich šestnáct my. Po opravě jsme byli zase uprostřed pořadí. Oni měli být první.
Nabídl, že jim hned zavolá a výsledky opraví. Poukaz jsem mohl nechat za barem, příště by ho předal. Ulevilo se mi, že nemusím být u toho.
Napsal jsem ostatním. Roman odpověděl, že cenu jsme dostali a chybu neudělali. Jirka ji chtěl hned vrátit, ať už to máme z krku. Alena se zeptala, jestli mi šestnáct bodů nebylo divných už ve středu.
Telefon jsem nechal vedle rozbaleného rohlíku. Pak jsem napsal, že bylo.
Večer jsme se sešli u Romana v dílně. Seděl na pneumatikách a tvrdil, že si pamatuje, jak jsme operu společně vymysleli. Jirka namítl, že v kolonce nebylo nic. Alena Romanovi připomněla, že během té otázky odešel na záchod.
Ještě ráno jsme si ve zprávách připomínali povedený večer. Roman psal o opeře, já o sportovci. Teď jsme se neshodli ani na tom, kdo držel tužku.
„Já to mohl zastavit,“ řekl jsem. „Místo toho jsem šel pro cenu.“
Roman přestal otáčet klíčem od auta.
„A nám jsi to neřekl proč?“
„Chtěl jsem, abyste mě jednou pochválili. Ty počty jsem viděl. Doufal jsem, že se nikdo nezeptá.“
Prohlížel jsem si špinavé tkaničky. Jirka si vzal bundu, ale ještě neodešel.
„Tak příště řekni, že tě ty kecy štvou,“ řekl Roman. „Kvůli tomu snad nemusíme dělat tohle.“
„Nemusíme.“
Chvíli byl slyšet jen kompresor. Pak Roman kývl na poukaz na ponku.
„Vrať ho. Ale žádnej proslov za celej tým. Já o tom nevěděl.“
Přikývl jsem. Alena mu chtěla něco říct, ale odešel vypnout kompresor.
Druhý den jsem Kubu požádal, jestli můžu cenu předat sám. Domluvil to s vítězi na příští kvíz. O opravě už věděli. Poukaz jsem zatím schoval doma do zásuvky.
Obálka pro vedlejší stůl
Za dva týdny jsem ho přinesl v obálce. Když Kuba oznámil opravené pořadí, Roman zůstal sedět. Alena s Jirkou šli se mnou.
Položil jsem obálku před skutečné vítěze. Řekl jsem, že jsem měl pochybnosti už při vyhlašování, ale nechal si cenu dát.
Žena v pruhovaném svetru ji otevřela.
„Nám to taky nesedělo. Kuba říkal, že listy zkontroluje ráno.“
Nevěděl jsem, co dodat. Její spoluhráč poznamenal, že si doma slíbil hovězí líčka a aspoň z toho nesejde. Usmál jsem se, ostatní jen krátce. Pak jsme uvolnili místo pro jejich odpovědní listy.
Když jsem si sedl, Roman odsunul můj půllitr, abych ho nepřevrhl.
„Tu operu jsem asi četl až druhý den,“ řekl potichu.
Ten večer skoro nežertoval. Jednou jsem začal vysvětlovat chybnou odpověď a Alena mě zarazila, že už je další otázka. Zmlkl jsem a poslouchal.
O měsíc později jsme skončili šestí. U otázky na řeku jsem se nadechl, že odpovím, ale nebyl jsem si jistý ani krajem.
Posunul jsem list doprostřed stolu. Alena navrhla jednu možnost, Jirka druhou. Roman se mě zeptal, co myslím já. Řekl jsem, že nevím, a nechal je domluvit.
Správnou odpověď jsme nakonec neměli. Po vyhlášení jsme si objednali topinky, každý zaplatil svou a Roman mi jednu podal přes stůl, protože moje dorazila později.
