Článek
Před otevřením jsem s Marcelou rovnala známky na pult. Každá měla vedle čísla malý kulatý otisk razítka kulturního domu. Marcela nám připomněla, že za pult nesmí nikdo z hostů, a odešla ke vstupu kontrolovat lístky.
On přišel krátce po deváté. Položil na pult známku se šestasedmdesátkou a poprosil o kapesník z kabátu. Našla jsem dlouhý černý kabát v odděleném výklenku, kam jsme dávali objemnější věci. Sáhla jsem do jedné kapsy, pak do druhé. Prázdné.
„Vnitřní. Tedy myslím,“ řekl a naklonil se přes pult. „Dneska jste první člověk, který se na mě usmál.“
Věděla jsem, že to nejspíš není pravda. Přesto mě to potěšilo. Měla jsem za sebou deset hodin v drogerii a teď další směnu v kulturním domě. Černé boty mě tlačily a pod bílou halenkou jsem se potila. Úsměv byl to jediné, co na mně ještě vypadalo svěže.
Kapesník jsme nenašli. Známku jsem mu vrátila, kabát pověsila zpátky. Odtáhl se od pultu až ve chvíli, kdy ho někdo požádal o místo. Ještě ode dveří na mě kývl.
Podruhé přišel během tomboly. Tentokrát hledal pouzdro na brýle. Kolegyně od baru právě potřebovala rozměnit. Muž počkal, pak mi podal stejnou známku.
„Já vám to najdu sám. Nebudete kvůli mně všechno převracet.“
Podívala jsem se směrem ke vstupu. Marcelu nebylo vidět. Odemkla jsem postranní dvířka a otevřela mu. Přidržel je, abych mohla projít před ním. Do výklenku jsme šli spolu, ale u pultu vzápětí zazvonil telefon. Otočila jsem se k němu zády.
Když jsem hovor ukončila, vracel se mezi ramínky. „Tak nic. Asi zůstaly v autě.“ Pohladil mě po lokti. Podala jsem mu známku a on mi poděkoval. Zavřela jsem za ním dvířka, zamkla je a klíček zasunula do kapsy. Kabát visel na místě, a tak jsem si řekla, že se vlastně nic nestalo.
Za půl hodiny přišel šedovlasý muž s rozvázaným motýlkem. Chtěl kabát číslo sedmdesát šest. Známku položil na pult a začal si zapínat košili u krku.
„Posílal jste sem někoho pro brýle?“ zeptala jsem se. Napadlo mě, že ten v košili mohl patřit k jeho stolu.
„Ne. Proč?“
Řekla jsem mu o obou návštěvách. Přestal si upravovat límec. Prý přišel sám a nikoho pro nic neposílal. Svůj kabát popsal: vínová podšívka a u levé kapsy zašitý rozparek. Přinesla jsem ho. Muž mi ukázal několik nepravidelných stehů. „Tohle jsem šil já. Žena by to udělala líp.“ Ani jeden jsme se nezasmáli.
Na pultu ležela jeho známka. Vybavila jsem si tu druhou, stejnou barvu a velké černé číslo. Najednou jsem znovu viděla vlastní záda obrácená k cizímu člověku.
Požádala jsem majitele, aby s kabátem chvíli počkal u pokladny, a zavolala Marcele. „Dva muži mají stejné číslo. Jeden byl i za pultem. Přijď sem hned, prosím.“ Sotva jsem zavěsila, objevil se on.
„Ještě vás otrávím. Rukavice. A rovnou si ten kabát vezmu.“
Položil přede mě šestasedmdesátku. Teď jsem měla obě vedle sebe. Na té jeho chyběl kulatý otisk. Nechala jsem dlaň opřenou o pult, aby nebylo vidět, jak se mi třese.
„Podívám se po těch rukavicích.“
Pomalu jsem ustoupila k výklenku. Muž sáhl na postranní dvířka a zkusil kliku. Klíček jsem měla v kapse. Podívala jsem se ke dveřím do sálu. Marcela pořád nikde. Klika znovu cvakla.
„Vždyť už víte, který to je,“ řekl. Jeho netrpělivost nevypadala ani trochu mile.
Od pokladny přišel majitel s kabátem přes ruku. „Vy jste u něj něco hledal?“
Muž v košili se podíval na něj, potom na mě. Natáhl ruku po své známce, ale já ji přikryla dlaní. Ve dveřích se objevila Marcela s pořadatelem. Muž se protáhl kolem příchozí dvojice a zmizel v chodbě. Pořadatel šel za ním.
Majitel si prohlédl kapsy. Nic mu nechybělo. Poděkoval mi, ale při tom poděkování mě pálily tváře. Marcele jsem popsala, jak jsem otevřela dvířka i jak jsem odešla k telefonu. Když se pořadatel vrátil, řekl, že muž vyběhl před budovu a ztratil se mu mezi odcházejícími hosty.
Do konce plesu zůstala Marcela se mnou. Když přišla další žena pro šálu z kapsy, donesla jsem jí kabát k pultu. Dvířka vedle mě zůstala zamčená. Klíček jsem při každém kroku cítila v kapse proti stehnu.
