Článek
Umím navléknout stroj, ušít docela rovný šev a vypárat ho, když zjistím, že jsem sešila něco, co mělo zůstat oddělené. To poslední už mi jde skoro bez přemýšlení. V šedesáti se učím šít a na rozdíl od své matky jsem s tím nezačala z nutnosti. Chtěla jsem zelené šaty s kapsami, do kterých se vejdou celé ruce.
Takové jsem si mohla koupit. Jenže jedny měly průramky skoro v pase, druhé kapsy pouze předstíraly a třetí stály tolik, že jsem je opatrně vrátila na ramínko. Cestou domů jsem v tramvaji uviděla nabídku kurzu v našem kulturním domě. Večer jsem vyplnila přihlášku.
Líbila se mi představa, že si vyberu látku, střih i délku a nebudu zkoušet, jestli se náhodou vejdu do něčího nápadu. Žádné velké umělecké ambice. Chtěla jsem si něco udělat podle sebe a potom v tom normálně chodit pro rohlíky. Na přihlášce se naštěstí neptali, co už umím. Asi bych do té kolonky napsala přišívání knoflíků a zavřela okno.
Moje matka šila na nás i na sebe. Pamatuji si ji skloněnou nad stolem, s krejčovským metrem kolem krku. Když jsem jí kdysi nabídla pomoc, poslala mě raději oloupat brambory. Potřebovala mít hotovo. Já potom dlouho považovala šití za něco, na co mají některé ženy ruce a ostatní obchodní domy.
Dnes mě mrzí, že jsem se jí nezeptala, jestli ji to vůbec bavilo. Obdivovala jsem její šikovnost, ale nenapadlo mě rozlišovat mezi radostí z práce a úlevou, že máme co na sebe. Když došila moje šaty do tanečních, šla si lehnout. Já v nich odjela a spolužačkám tvrdila, že jsou z obchodu. Tehdy mi to připadalo jako pochvala.
Já mám proti ní pohodlné podmínky. Pracuji tři dny v týdnu, doma se nikdo nedožaduje večeře v přesnou hodinu a stroj stojí na stolku v malém pokoji. Nemusím ho uklízet. Můžu si nechat rozdělanou práci do druhého dne a případný neúspěch neznamená, že dítě nemá v čem jít na školní slavnost. Přesto jsem se zpočátku chovala, jako bych měla plnit plán.
Stroj jsem koupila z druhé ruky od paní z vedlejšího vchodu. Předvedla mi ho na odstřižku a přibalila krabičku cívek. Doma jsem nad ním seděla skoro hodinu, než jsem se odvážila šlápnout na pedál. Rozjel se podstatně ochotněji než já. První čára připomínala cestu člověka, který se za chůze neustále něčemu vyhýbá.
V kurzu nás bylo osm. Nejmladší účastnice si chtěla přešívat věci ze sekáče, jedna paní plánovala závěsy na chalupu a já vykládala o svých kapsách. Lektorka nám rozdávala zkušební látku a nic z toho jí nepřipadalo směšné. Ani to, že jsem si před každým zapnutím stroje zkontrolovala ruce, jako bych nastupovala k nebezpečné práci.
Z první hodiny jsem přinesla plátěný sáček. Měl nestejně široké rohy, ale když jsem do něj dala jablka, zůstala uvnitř. Vyfotila jsem ho dceři. Obratem mi poslala pochvalu a otázku, jestli už bych zvládla zkrátit kalhoty. Potěšilo mě to víc, než kdyby se zeptala, jaké byly ostatní ženské. Hned jsem jí nabídla, ať je přinese.
Lenka přišla v neděli se dvěma páry. Jeden její, jeden vnukův. Ujistila mě, že to nespěchá, a ochotně si je přede mnou oblékla, abych mohla označit délku. Sama jsem předtím po telefonu prohlásila, že si potřebuji všechno vyzkoušet a že přece nebude platit za takovou maličkost. Zkušenou švadlenu jsem ze sebe udělala dřív, než mě to vůbec napadlo.
Maličkost zabrala středeční odpoledne a kus čtvrtka. Nejdřív jsem měřila, pak znovu měřila a nakonec šla do papírnictví pro delší pravítko. Hotové nohavice jsem pověsila na dveře skříně a několikrát kolem nich prošla. Když Lenka napsala, že délka sedí, měla jsem radost skoro jako z první výplaty.
Na opravách se mi líbilo, že jsem poznala výsledek. Nohavice předtím vláčela po zemi, teď nevláčela. Člověk nemusí mít zvláštní vkus, aby takový úspěch ocenil. U vlastních šatů by záleželo také na tom, jestli mi sluší, jestli jsem si vybrala dobře a jestli jsem si neměla raději koupit ty drahé. Bylo podstatně snazší nechat si pochválit cizí kalhoty.
Další taška obsahovala roztržený šev, dlouhé rukávy a sukni, kterou Lenka koupila ve slevě. Přinesla i kávu a zákusky. Seděly jsme u stolu, probíraly její práci a já si oblečení postupně rovnala na hromádku. U sukně jsem přiznala, že si nejsem jistá. Dcera řekla, ať ji tedy nechám být. Přesto zůstala u mě.
Moje zelená látka mezitím ležela ve skříni. Kupovala jsem ji s takovou slávou, že paní v obchodě vyslechla celý plán včetně bot, ke kterým budu šaty nosit. Občas jsem ji vyndala, přiložila k sobě před zrcadlem a zase uložila. Na stříhání jsem potřebovala klid. Zkrátit rukávy jsem přitom zvládala i při puštěném rádiu a s telefonem vedle stroje.
Co mi tedy rodina vlastně brala? Místo ne, času jsem měla dost a dcera mi žádný termín neurčila. Věci přibývaly i proto, že jsem se sama ptala. Vnukovi jsem při návštěvě prohlížela tepláky, jestli by s nimi nešlo něco udělat. Nad každým hotovým kusem jsem měla jistotu, že peníze za kurz nepřišly nazmar. Za zelené šaty mi zatím nikdo poděkovat nemohl.
Možná jsem si od matčina šití odnesla víc, než jsem tušila. Ona měla při práci vždycky před očima někoho, kdo potřeboval obléknout. Já si takového člověka hledala, i když jsem ho nepotřebovala. Jen jsem za ním trochu pohodlně schovala sebe. Vysvětlit dceři, že ještě nemám hotové šaty kvůli jejím rukávům, bylo snazší než přiznat, že se mi nechce riskovat drahou látku.
V kurzu se přitom s nepovedenými věcmi počítalo. Paní se závěsy přinesla jeden kratší a dostala radu, co s tím může udělat. Nikdo jí nevracel školné ani ji neposílal domů. Já při podobných příležitostech spíš vyjmenovávala, co už jsem opravila. Když se lektorka zeptala na můj střih, začala jsem mluvit o sukni. Velmi pracovitá odpověď, jenom na jinou otázku.
Je zvláštní, jak rychle se z příjemné činnosti dá udělat služba. Stroj jsem měla teprve pár týdnů a už jsem po večerech dohledávala postupy na věci, které jsem šít ani nechtěla. Zároveň by nebylo poctivé tvrdit, že jsem se u toho nic nenaučila. Některé opravy mě bavily. Jen jsem jimi vyplnila i čas, kdy jsem se mohla učit něco těžšího.
Nejlépe to bylo vidět na Lence. Přišla si pro hotové věci a zastihla mě, jak podruhé párám její sukni. Poznamenala, že těch oprav musím mít plné zuby. Trochu jsem se do ní pustila. Že nejsem opravna a taky bych si ráda něco ušila. Vypadala překvapeně. Potom ukázala na tašku u dveří.
„Tak mi to dej zpátky. Vždyť jsem říkala, že ta sukně nemusí být.“
A já jí začala vysvětlovat, proč to teď nejde. Přece jí nevrátím rozdělanou sukni, už jsem našla postup a příště bych si nevěděla rady, když to nedokončím. Lenka stála v předsíni a čekala. Nabízela mi přesně to volno, o které jsem se právě hlásila, a já si před ní svou hromádku práce skoro bránila.
Nakonec jsem řekla, že není fér vyčítat jí něco, co jsem sama nabídla. Lenka přikývla. Žádné velké usmiřování se nekonalo, jen jsme prošly zbytek tašky. Dvoje kalhoty si odnesla nedotčené, sukni jsem jí slíbila na příští neděli a pak ji opravdu vrátila hotovou. Když se zeptala na mé šaty, poprvé jsem jí řekla, že se do té látky bojím střihnout.
Nabídla, že u toho bude se mnou. Odmítla jsem, ale potěšilo mě to. Nemusela mi nic zařizovat ani mě přesvědčovat, že to určitě zvládnu. Potřebovala jsem hlavně přestat vykládat, jak mi všichni překážejí. Až potom jsem mohla přinést látku do kurzu a nechat si ukázat, v čem si nejsem jistá.
Tam byl rozdíl mezi mnou a mou matkou najednou velmi praktický. Ona by těžko odložila potřebné oblečení jen proto, aby měla prostor na pokusy. Já mohla vrátit dvoje kalhoty a nic se nestalo. Lenka je odnesla do opravny. Vnuk měl další. Nikdo neutrpěl a já měla zaplacený kurz právě od toho, abych v něm nemusela všechno vědět předem.
První střihnutí nebylo nijak slavnostní. Lektorka se mnou prošla připravený střih a potom odešla pomoci vedle. Ještě jednou jsem uhladila okraj a pustila se do toho. Domů jsem nesla několik zelených dílů. Nebyly to šaty, ale už jsem je aspoň nemohla dál nahrazovat pěknou představou před zrcadlem.
Ani potom nešlo šití zázračně lépe. Jednu kapsu jsem přišila níž a dlouho se přesvědčovala, že při chůzi to nebude vidět. Bylo. Odpárala jsem ji a posunula. Další večer zabral výstřih. Rozdíl spočíval v tom, že jsem se po nezdaru nepřesunula k něčímu povlaku. Šaty zůstaly na stole a já se k nim druhý den vrátila.
Hotové oblečení mi ostatně nikdy nebylo úplně akorát. U kupovaných věcí jsem nějaký záhyb přijala, u vlastní práce jsem ho považovala za důkaz, že na to nemám. Kdybych měla stejnou přísnost uplatnit i v obchodě, chodila bych dodnes v jedněch starých kalhotách. A stejně bych na nich určitě něco našla.
Na poslední hodinu jsme měly přinést, co jsme dokončily. Spíš než přehlídka to měla být káva mezi stroji. Šaty jsem si oblékla už doma. Ve stoje vypadaly dobře, vsedě se mi na břiše udělal podivný záhyb. Převlékla jsem se do kalhot, podívala se na hodiny a zase je sundala. V šatech jsem nakonec odjela.
Paní se závěsy mi pochválila barvu. Lektorka se zeptala, jak se v nich cítím. Místo odpovědi jsem jí ukazovala výstřih, který na jedné straně trochu odstával. Prohlédla si ho, řekla, že příště se na něj můžeme podívat, a zopakovala otázku. Bylo mi v nich dobře. Kapsy byly přesně tak velké, jak jsem chtěla.
Domů jsem šla pěšky a stavila se v drogerii. U pokladny jsem z kapsy vytáhla drobné a po celou dobu jsem na šaty skoro nemyslela. To byl pro mě zatím nejpříjemnější výsledek kurzu. Mohla jsem si v nich něco vyřídit, sednout si na lavičku a nemusela každému vysvětlovat, která část se mi nepovedla.
Opravy mi doma zůstaly. Některé mě baví a na vnukových kalhotách si pořád ráda něco vyzkouším. Když Lenka zavolala kvůli podšívce, rovnou jsem jí řekla, že na tu zatím neumím. Nijak ji to nezaskočilo. Jen já jsem si dřív představovala, že podobnou odpovědí ztratím kus nově nabyté vážnosti.
Příští kurz jsem si zaplatila kvůli halence. Možná bude mít nakřivo límec. Nejspíš mi zase zabere víc večerů, než čekám, a několikrát si řeknu, že v obchodě bych si podobnou věc nekoupila. Ráda bych v ní ale chodila dřív, než se naučím oblékat celou rodinu.
Kdybych si dokázala nechat stejný prostor k pokusům, jaký mi ochotně nechává lektorka, nemusela bych při každém vyprávění o kurzu hned dodávat, kolik jsem díky němu ušetřila na opravách. Mohla bych říct, co se zrovna učím a na co ještě nestačím. A další látku vybírat prostě podle toho, v čem chci sama chodit.
