Článek
Naše dcera Irena žije šest let v Anglii a před třemi lety si vzala Bena. Do Česka jezdí několikrát do roka, většinou na prodloužený víkend. Bena máme rádi, je pozorný, nikdy nepřijede s prázdnou a manželovi vždycky nabídne pomoc. Česky umí pozdravit, poděkovat a objednat si pivo. K delšímu hovoru to nestačí, takže když přijedou oba, mluvíme převážně anglicky.
Já se domluvím díky někdejší práci v hotelu. Nejsem žádný přeborník, občas něco opíšu nebo mi dcera poradí slovíčko. Karel měl ve škole ruštinu a anglicky zvládne jen pár vět. Zpočátku jsme střídali oba jazyky a překládali. Jednou jsme se ale s Irenou zapovídaly česky tak dlouho, že Ben seděl úplně stranou. Dcera nás potom požádala, abychom před ním mluvili anglicky. Připadalo mi to ohleduplné a souhlasila jsem.
Myslela jsem, že se má víc snažit
Karel od té doby při obědě hlavně poslouchá. Když se ho Ben na něco zeptá, podívá se na mě. Přeložím otázku, manžel odpoví a já to zase řeknu anglicky. Jenže takhle se dá probrat, jak dopadla oprava auta, ne všechno, co by člověk chtěl vyprávět dceři. Často už mezitím někdo začne jinou větu. Karel pak mávne rukou, že to nebylo důležité, a já pokračuju v hovoru.
Doma jsem mu říkala, že by to neměl tak snadno vzdávat. Mohl by se přece naučit aspoň něco, vždyť já také dělám chyby. „Ty tu větu aspoň začneš. Já nevím ani jak,“ odpověděl mi. Přesto jsem měla pocit, že se trochu urazil a čeká, až se všechno přizpůsobí jemu. Když před poslední návštěvou nechtěl naplánovat společný výlet, vyčetla jsem mu, že mi s přípravami nechává všechno na krku.
Přeložila jsem jen začátek
Při obědě Irena vyprávěla o chystaném stěhování. Karel začal vzpomínat, jak jí kdysi vezl do prvního podnájmu stůl na střeše auta. Cestou pršelo a on ho balil do vlastní bundy. „Táta vzpomíná na tvůj první byt,“ přeložila jsem. Než jsem našla slova pro zbytek, Ben se zeptal na sklep v novém domě a Irena mu začala vysvětlovat, co tam uloží. Karel ještě něco říkal. Naklonila jsem se k němu a on ztišil hlas: „Chtěl jsem jen vědět, jestli si ten stůl vezmou. Ale nech to být.“
Zarazilo mě, že jsem z jeho vyprávění udělala poznámku, na kterou nebylo potřeba odpovídat. Nepřeložila jsem ani tu otázku. Sama jsem rozhodla, že už se k ní nebudeme vracet, aby hovor plynul dál. Karel odnesl talíře a já poprvé neměla chuť poslat ho zpátky, ať se taky trochu zapojí.
U stolu nemůže čekat jen jeden
Večer jsem Ireně řekla, že táta při návštěvách zůstává stranou. Namítla, že Benovi přece nemůžeme nechat celý oběd jen hádat, čemu se smějeme. Připomněla mi tehdejší dlouhý rozhovor v češtině a měla pravdu, nebylo mu to příjemné. Jenže Karel teď podobně sedí u každé návštěvy. „Tak mu to přeložíme,“ řekla. Vysvětlovala jsem jí, že překlad potřebuje čas a ostatní musejí počkat. Na tom, jak to příště uděláme, jsme se nedomluvily.
Za měsíc mají přijet znovu. Nejradši bych Irenu pozvala někdy samotnou, aby mohl Karel vyprávět bez mé pomoci a ona mu odpovídala rovnou. Bojím se ale, že to uslyší jako odmítnutí Bena. Manžel už mi řekl, že další výlet vymýšlet nebude. Tentokrát jsem mu nevyčetla nezájem. Když budu při příštím obědě zase všechny pobízet k angličtině, nemůžu pak chtít po Karlovi, aby vypadal, že se dobře baví.
