Článek
Když jsem tehdy upadla, nebylo to nijak dramatické. Nesla jsem z chodby tašku s nákupem, zachytila nohou o shrnutý kobereček a sedla si na zem tak nešťastně, že jsem se nějakou chvíli nemohla zvednout. Telefon zůstal v kuchyni. Nakonec jsem se opřela o botník, postavila se a zavolala synovi. Zápěstí mi oteklo, ale zlomené nebylo. Nejvíc mě vyděsilo, jak daleko najednou může být kuchyňský stůl.
Martin přijel ještě ten večer. Odvezl mě na vyšetření a potom vyhodil kobereček. Trochu mě to zamrzelo, měla jsem ho po mamince, ale neřekla jsem nic. Věděla jsem, že se lekl. Když odcházel, třikrát mi připomněl, abych si telefon nosila všude s sebou, i když jdu jenom vynést koš.
Bylo mi jednasedmdesát a sama jsem bydlela čtvrtým rokem. Manžel zemřel, dcera žila s rodinou u Olomouce a Martin asi dvacet minut autem ode mě. Chodil za mnou pravidelně. Když bylo potřeba odvézt něco těžkého nebo vyřídit věc, se kterou jsem si nevěděla rady, mohla jsem mu zavolat. Nikdy mi neřekl, že nemá čas. Jen někdy přijel pozdě večer a bylo vidět, že ho doma čekalo ještě něco dalšího.
Právě proto jsem mu nechtěla přidělávat starosti.
O týden později přinesl malou bílou kameru. Položil ji na komodu v předsíni a ukázal mi na telefonu obraz mých dveří a části chodby. Do koupelny ani do ložnice vidět nebylo. Přes otevřené dveře bylo vidět jen kousek obýváku, hlavně kraj křesla, ve kterém si ráda četla návštěva. Martin mi vysvětlil, že se nemusí dívat pořád. Když mu nebudu odpovídat na telefon, otevře si obraz a zjistí, jestli neležím na zemi.
„Aspoň nebudu hned panikařit, když mě neuslyšíš,“ řekl.
Zeptala jsem se, jestli mě přes to uslyší. Ukázal mi, že vypnul zvuk. Žádné nahrávání také nenastavil. Nechtěl nic schovávat, jen se v případě potřeby podívat. Byla jsem u toho a souhlasila jsem. Dokonce jsem mu řekla, že je to chytrá věc. Představovala jsem si, jak bych se tehdy na zemi méně bála, kdyby měl možnost mě najít i bez mého zavolání.
První týdny jsem kameru skoro nevnímala. Stála vedle misky na klíče a jednou jsem kolem ní otřela prach. Martin se mě při návštěvě ptal, jestli mi nevadí. Řekla jsem, že ne. Měla jsem z ní stejný pocit jako z nového madla u vany, které mi připevnil o měsíc dřív. Něco, co mi pomáhá dál žít doma.
Potom mi jednou večer zavolal a zeptal se, proč ještě nespím.
Bylo skoro jedenáct. Dokoukala jsem film a šla do kuchyně pro vodu. Řekla jsem mu to. Martin odpověděl, že se jen chtěl ujistit, jestli je všechno v pořádku, protože si všiml, že v předsíni svítím. Nezlobila jsem se. Spíš mě potěšilo, že na mě myslí, i když má svoje děti a práci.
O několik dní později se ptal, kam se chystám s taškou. Seděla jsem zrovna na botníku a obouvala si boty. Měla jsem namířeno k sousedce, která si objednala několik balíčků mouky a nabídla mi dva za dobrou cenu. Martin mi připomněl, ať nenosím těžké věci. Poděkovala jsem a slíbila, že si vezmu jen jeden balíček.
Pak už se podobné otázky objevovaly častěji. Proč jsem se vrátila tak pozdě od lékaře. Jestli zase někam jdu, když jsem dopoledne byla na nákupu. Kdo mi přinesl tu krabici. Většinou jsem odpověděla a pokračovala v tom, co jsem právě dělala. Jen jsem si začala víc uvědomovat, že stačí projít předsíní a Martin o tom může vědět.
Když jsem jednou odcházela ke kamarádce na kávu, napadlo mě zavolat mu předem. Telefon jsem už měla v ruce. Potom jsem ho zase schovala do kabelky. Ani manželovi jsem přece nemusela hlásit každou návštěvu sousedky.
Nechtěla jsem ale Martinovi křivdit. Když jsem mu po pádu volala, zněla jsem prý tak vyděšeně, že se mu to pořád vracelo. Já už si zápěstí dávno přestala obvazovat.
V té době jsem se začala vídat s panem Dvořákem. Jmenoval se Josef, ale dlouho jsme si vykali. Znala jsem ho z knihovny a potom jsme se několikrát potkali při procházce. Také žil sám. Nejdřív jsme spolu chodili jen na kávu, později mě doprovázel domů. Jednou jsem ho pozvala nahoru, protože venku začalo pršet a oba jsme měli mokré kabáty.
Martinovi jsem o něm neříkala. Sama jsem ještě nevěděla, jestli jde o přátelství, nebo o něco jiného. Bylo mi s Josefem dobře a nechtěla jsem to hned někomu vysvětlovat. Po čtyřech letech samoty mi připadalo zvláštní, že se odpoledne těším na člověka, který přijde jenom kvůli mně.
Jednoho čtvrtka u mě zůstal na večeři. Udělala jsem brambory a rybu, potom jsme seděli v obýváku a povídali si. Josef měl rád staré české filmy a dokázal si vybavit jména herců, která jsem já zapomněla. Když odcházel, bylo po deváté. Pomohla jsem mu do kabátu a on mě v předsíni políbil. Nejspíš bych se tomu ještě před půl rokem zasmála. Ten večer jsem se smála také, ale z úplně jiného důvodu.
Martin zavolal asi o deset minut později.
„Mami, kdo u tebe dneska byl?“
Řekla jsem mu Josefovo jméno. Syn se odmlčel a potom se začal ptát, odkud ho znám, jak dlouho se vídáme a jestli bydlí ve městě. Odpovídala jsem. Připadala jsem si trochu zaskočená, ale pořád jsem si říkala, že se obyčejně zajímá. Pak se zeptal, jestli už u mě ten muž někdy přespal.
„Martine, proč se mě na to ptáš?“
„Protože jsem nevěděl, že si domů někoho vodíš.“
Ta věta mě zarazila. Nezněla, jako když se syn dozví, že jeho máma poznala někoho nového. Spíš jako by zjistil, že jsem provedla něco, o čem jsme se měli předem domluvit. Řekla jsem mu, že mi přišel na návštěvu známý a že o tom nemusím podávat hlášení.
Martin namítl, že se jen bojí, abych nenaletěla nějakému člověku, který si hledá osamělou důchodkyni. Připomněl mi příběh paní z vedlejší ulice, která půjčila známému peníze a už je nikdy neviděla. Chápala jsem, že se takové věci stávají. Jenže Josef mě o nic nepožádal. Ani o stovku, ani o klíče, ani o místo ve skříni.
Když jsem mu to řekla, odpověděl, že takoví lidé přece nezačínají hned.
Nevěděla jsem, jak na to reagovat. Cokoli bych o Josefovi řekla, mohlo podle Martina znamenat, že jsem zatím nic nepoznala. Najednou jsem se obhajovala před synem, který si přes kameru prohlédl mou návštěvu, a vysvětlovala mu, proč smím pozvat člověka na večeři.
Nakonec jsem se ho zeptala, proč se vůbec díval. Telefon mi ten večer nezvonil a na žádnou zprávu jsem mu nezapomněla odpovědět.
Řekl, že mu aplikace ukázala pohyb. Měl nastavené upozornění a někdy obraz otevřel, aby věděl, že normálně chodím. Prý u toho nesedí celé večery. Jen se podívá, když má chvíli. Připomněla jsem mu, že jsme se domlouvali na situaci, kdy se mi nebude moct dovolat. Odpověděl, že tomu dávám zbytečně velký význam.
„Vždyť jsi věděla, že tam ta kamera je.“
To byla pravda. Věděla jsem, kde stojí i co zabírá. Řekla jsem mu, že už o tom dnes nechci mluvit, a rozloučila se. Ještě nějakou chvíli jsem seděla v kuchyni. Talíře od večeře jsem měla umyté, ale najednou jsem se na ně nedokázala podívat se stejnou radostí jako před půlhodinou.
Další den jsem kameru vytáhla ze zásuvky.
Martin zavolal krátce nato. Nejdřív se ptal, jestli mi nevypadl proud. Když jsem řekla, že jsem ji odpojila, ztichl. Potom mi připomněl, proč ji přinesl, a zeptal se, jak má poznat, že se mi nic nestalo. Odpověděla jsem, že jako dřív. Může mi zavolat.
„A když to nezvedneš?“
Na to jsem neměla jednoduchou odpověď. Věděla jsem, že se mi může znovu něco stát. Pamatovala jsem si tu podlahu i vlastní ruku, která na telefon nedosáhla. Nechtěla jsem mu tvrdit, že se o mě bojí zbytečně. Jenže jsem také nechtěla kameru znovu zapnout pouze proto, abych nemusela poslouchat, co všechno by se mohlo stát.
V sobotu přijel. Přinesl nákup, položil tašky na stůl a hned se podíval do předsíně. Kamera zůstala stát na komodě, kabel ležel vedle ní. Zeptal se, jestli se tím snažím něco dokázat. Řekla jsem, že ne, že jen nechci, aby se díval na moje návštěvy.
Martin si sedl a vysvětloval mi, kolikrát má přes den telefon po ruce. Nemůže pokaždé odjet z práce jenom proto, že jsem ho neslyšela. Doma má rodinu, v práci lidi, za které odpovídá, a poslední dobou se mu prý špatně usíná, když se mu celý večer neozvu. Poprvé jsem si uvědomila, že ta kamera neuklidňovala jen mě. Ulehčovala mu něco, co přede mnou nedokázal odložit.
Přesto jsem mu řekla, že si nepamatuji žádnou domluvu, podle které bych mu měla každý večer zavolat. Martin namítl, že teď slovíčkařím. Oba jsme zvedli hlas a potom bylo chvíli ticho. V kuchyni ležely dva rohlíky, které ještě před několika minutami koupil cestou ke mně.
Zeptal se, co tedy budu dělat, až zase upadnu. Chtěla jsem mu říct, že se ze mě nestalo malé dítě. Jenže věděla jsem, že tou větou žádný příští pád nevyřeším. Navrhla jsem, že se podíváme po tlačítku, které budu moct nosit u sebe. Martin řekl, že i to musím mít na ruce a nesmím ho zapomenout někde na stole. Měl pravdu. Kamera ovšem také neviděla do všech místností.
Nakonec jsme se domluvili, že zjistíme možnosti. Neodcházel spokojený. Vzal prázdné tašky a řekl, ať se mu alespoň ozvu, kdybych cokoli potřebovala. To jsem mu slíbila ráda. Bylo to něco jiného než předem vysvětlovat, koho u sebe večer mám.
Josef si kamery všiml při další návštěvě. Stála pořád na komodě a on se zeptal, co je to za přístroj. Nejdřív jsem měla chuť říct, že to nic není. Potom jsem mu vysvětlila, jak fungovala a že je teď odpojená. Chvíli mlčel. Pak se zeptal, jestli nás můj syn viděl spolu. Přikývla jsem.
Mrzelo ho to. Neudělal scénu, jen si sedl na druhou stranu pohovky, než sedával obvykle. Prý by mu nevadilo Martina poznat, ale představoval si to trochu jinak. Omluvila jsem se mu, že jsem mu o kameře neřekla. Souhlasila jsem s ní přece já, ne on. Nenapadlo mě, že se má domluva se synem týká také člověka, kterého pozvu domů.
Několik dalších setkání jsme strávili venku. Nechtěla jsem na Josefa naléhat, aby zase přišel. Když pršelo, zašli jsme do kavárny, přestože můj byt byl za rohem. O kameře už nemluvil. Já se kvůli němu pokaždé dívala, kolik máme do zavírací doby.
Po několika týdnech jsme vybrali jednoduché nouzové tlačítko s voláním na uložené kontakty. Martin mi ho nastavil, dcera souhlasila, že bude druhá v pořadí. Vyzkoušeli jsme ho u mého stolu. Když synovi zazvonil telefon, oba jsme se na chvíli zasmáli. Připomněl mi, že ho musím nosit. Zapnula jsem si ho na zápěstí a řekla, že s tím počítám.
Kameru odnesl. Než ji schoval do krabice, řekl, že nechápe, proč jsme kvůli ní museli mít takovou hádku. Nezačala jsem mu to znovu vysvětlovat. Jen jsem ho požádala, aby se příště zeptal mě, když bude chtít vědět, jak žiju. Přikývl. Nevím, jestli se mnou souhlasil, nebo už chtěl konečně odejít.
Dnes spolu vycházíme normálně, i když mi někdy připadá, že si Martin dává větší pozor na otázky. Já zase telefon nosím u sebe častěji než dřív. Nechci, aby si myslel, že jsem celou věc použila jen jako způsob, jak odmítnout jeho pomoc. Tu potřebuji a jsem za ni ráda. Jen se postupně učíme domlouvat, co přesně pomoc znamená.
Josef přišel na večeři znovu až minulý týden. Předem jsem mu řekla, že kamera už u mě není. Přinesl švestkový koláč a v předsíni se přesto podíval na komodu. Miska na klíče stála tam, kde vždycky. Vedle ní zůstalo volné místo.
Vzala jsem si od něj koláč a počkala, až si sundá kabát. Potom jsem se ho zeptala, jestli si dá kávu. Řekl, že ano, ale tentokrát se dlouho nezdrží. Nezačala jsem ho přesvědčovat. Byla jsem ráda, že přišel.
