Článek
Potraviny na rohu vedu sedmnáct let. Podle prudkého otevření dveří poznám zákazníka, který spěchá na autobus. Poslední dobou jsem ovšem častěji poslouchala lednici než lidi. U výpadovky otevřeli další prodejnu a já začala objednávat o bednu pečiva méně.
Paní Vacková prohlížela data spotřeby a přepočítávala drobné. Když vytáhla účtenky, položila jsem dlaň na zásuvku pokladny.
„Tahle jablka máte za devětadvacet devadesát. Mně jste je dvakrát počítala za cenu těch dražších.“
Na dokladech bylo čtyřiačtyřicet devadesát za kilo. Při uvedené váze vycházel rozdíl na třiačtyřicet korun a padesát haléřů.
Zeptala jsem se, ze které přepravky brala. Ukázala na levou a vytáhla malé, trochu otlačené jablko.
„Ty velké nekupuju. Beru je na strouhání.“
Její jistota mě podráždila víc než ty peníze. Po sedmnácti letech jsem přece věděla, co mám na pokladně.
„Prověřím to s brigádnicí,“ řekla jsem.
Klára stála dva kroky od nás a doplňovala žvýkačky. Bylo jí devatenáct a třetí týden zastupovala prodavačku po operaci kolene. Přestala trhat kartonový obal.
Jak jsem ji to naučila
Paní Vackové jsem slíbila vyřešení na druhý den. Když odešla, zeptala jsem se Kláry, proč účtuje levná jablka jako drahá. Ani jsem neporovnala účtenky s rozpisem směn.
Vytáhla sešit s poznámkami. Na stránce s ovocem měla nakreslené dvě bedýnky a vedle nich čísla tlačítek.
„Beru to podle toho, jak jste mi ukazovala.“
Sešit mi připadal jako výmluva. Řekla jsem jí, ať na pokladnu zatím nesahá a radši uklidí zadní místnost. Přikývla, ale nechala ho otevřený vedle váhy.
Před zavřením jsme přisunuly přepravky k pultu. Cenovky seděly: vlevo levnější jablka, vpravo dražší. Zmáčkla jsem tlačítko, které jsem Kláře přiřadila k levé bedně. Naskočila vyšší cena. U druhého to bylo obráceně.
Zkusila jsem to znovu, pomaleji, jako by záleželo na síle prstu.
Podle dodacího listu přišla levnější jablka před jedenácti dny. Vzpomněla jsem si na řidiče, který mi přepravky složil do cesty. Sama jsem je přerovnala. Cenovky jsem přesunula se zbožím, ale Kláře pak ukázala tlačítka podle původního rozmístění.
Sama jsem většinou vybírala položku podle názvu odrůdy; když se u pultu čekalo, používala jsem také tu polohovou zkratku. Klářin nákres zachycoval můj chybný pokyn.
Jedna účtenka paní Vackové navíc pocházela z úterního dopoledne, kdy Klára chodila do školy. Ten nákup jsem účtovala já.
Papír na dveřích
Srovnávala jsem na pultě drobné a přemýšlela, jak začít.
„Naučila jsem tě to špatně. A před paní Vackovou jsem to hodila na tebe. Promiň.“
Klára se opírala o lednici.
„Takže mi necháte směny?“
Teprve tehdy mi došlo, že se může bát o práci. Řekla jsem, že ano a že paní Vackové vysvětlím, čí chyba to byla.
„To bych byla ráda.“
Ještě večer jsme odstranily polohovou pomůcku. Ke klávesám jsme připevnily větší papírové popisky s názvy odrůd a cenami. Klára zvážila jablko z každé bedny, vybrala položku podle názvu a společně jsme ověřily cenu na displeji. Teprve pak jsme zhasly.
Přehled prodejů z pokladny ukázal množství pod jednotlivými položkami, ne obsah sáčků. Záměna fungovala oběma směry, někdo zaplatil víc a někdo méně. Z tržeb jsem přeplatky nedokázala oddělit.
Ráno mi paní Vacková znovu popsala oba nákupy. Její vzpomínku jsem přijala a vrátila rozdíl vypočtený z vah na účtenkách. Doklady potvrzovaly cenu a množství, druh jablek jsem vzala podle jejího slova.
Vysvětlila jsem také, že Klára postupovala podle mého pokynu. Paní Vacková schovala peníze.
„A co ostatní?“
Ukázala jsem jí papír na dveře. Uvedla jsem období, obě ceny i záměnu v obou směrech. Napsala jsem, že jsem obsluhu nesprávně zaučila, a požádala zákazníky, aby se ozvali kvůli kontrole nákupů. S účtenkou, pokud ji ještě mají.
Přilepila jsem ho pod otevírací dobu. Zpoza pultu jsem ho potom několikrát přečetla.
Upozornění mezi rohlíky
Během týdne přišlo sedm lidí. Čtyřem jsem vracela rozdíl. Popsali, odkud jablka brali a která kupují; jejich vzpomínky jsem porovnala s účtovanou cenou. Dvě zákaznice řekly, že měly dražší odrůdu, a tu také našly na dokladu. Tam jsme přeplatek nenašly.
Poslední pán účtenku neměl. Tvrdil, že levná jablka kupoval dvakrát, pokaždé asi kilo. Dohodli jsme se na vrácení třiceti korun podle jeho odhadu. Zapsala jsem si to zvlášť od vratek s dokladem.
Sousedka odnaproti řekla, že se chyby stávají. Muž, který chodí pro noviny, poznamenal, že bez paní Vackové bych si nejspíš ničeho nevšimla. Neměla jsem mu co namítnout.
Klára zůstala. Sešit teď ležel vedle pokladny i pro kolegyni. Když jsem Kláře ukazovala novou položku, nejdřív ji zkusila namarkovat sama a já se podívala na displej.
O tři týdny později mě paní Vacková zavolala k pečivu. Na liště pod chlebem visely dvě cenovky se stejným názvem a jinou částkou. Zrovna jsem přebírala dodávku a řidič čekal na podpis.
Položila jsem propisku na přepravku a šla s ní. Podle ranního seznamu jsem ověřila cenu, starou cedulku sundala a poděkovala.
Do poledne se prodala sotva půlka pečiva. Při další objednávce jsem zase ubrala. Papír o jablkách ještě visel na dveřích; při odchodu jsem mu přitiskla odlepený roh.
