Článek
První škrtl tetu Miladu. Ne úplně, jen vedle jejího jména udělal tužkou malý křížek.
„Tu jsme za čtyři roky viděli jednou,“ řekl.
„Je to moje teta.“
David přikývl a posunul seznam zpátky ke mně. Pod talířem mu zůstalo kolečko od hrnku. Dívala jsem se na ně, abych nemusela počítat další křížky.
Sestru by pozval. Dva naše kamarády také. Jenže bez jejich partnerů, protože pak bychom prý museli zvát i děti a najednou nás bude čtyřicet.
„Čtyřicet není najednou. Čtyřicet jsem říkala od začátku.“
„A já jsem od začátku říkal něco malého.“
Každý jsme čekali, že se ten druhý při skutečném plánování přizpůsobí.
O ruku mě požádal v listopadu, když jsme v předsíni montovali botník. Seděl na zemi mezi prkny, vytáhl krabičku a řekl, že se mnou chce být i ve chvíli, kdy nám budou přebývat šroubky. Smála jsem se a brečela zároveň. Tu větu jsem pak sestře vyprávěla třikrát.
Restauraci jsem rezervovala v lednu na červnovou sobotu. David tam se mnou obědval, líbila se mu svíčková i zahrada. Když jsem posílala zálohu osm tisíc, stál vedle mě.
„Já myslel, že si ten salonek jen podržíme,“ namítl teď.
„Za osm tisíc se nic jen tak nedrží.“
Odstrčil židli. Lekla jsem se, že odejde, ale pouze odnesl oba talíře ke dřezu. Ten obyčejný pohyb mě rozčílil víc než hádka. Já měla v krku něco tvrdého a on pouštěl vodu na zaschlou omáčku.
Do restaurace jsme jeli v sobotu. Provozní nám měla ukázat uspořádání stolů. Cestou jsem držela kabelku na klíně, přestože vedle mě bylo dost místa.
„Ty se za mě stydíš?“ zeptala jsem se na červené.
David se ke mně otočil. „Cože?“
„Kdybychom tam byli jen se svědky, nikdo by tě nemusel vidět ženit se znovu.“
Za námi někdo zatroubil. Rozjel se a odpověděl až za křižovatkou.
„Nechci se znovu předvádět. To není totéž.“
V salonku bylo chladno. Provozní zapnula světla, nabídla nám kávu a odběhla pro desky. Uprostřed stál dlouhý stůl s převrácenými sklenicemi. Na oknech se zvedaly bílé záclony; někdo před námi větral.
Vytáhla jsem seznam. Představovala jsem si sestru u okna, kamarádku Hanku blízko dveří, protože pořád někam odbíhá. Potom jsem došla k Miladě.
Na posledních kulatinách mě pohladila po rameni a řekla, že hlavně musím mít nějaké své radosti, když nemám rodinu. David tehdy seděl vedle mě. Čtyři roky společného života se do její představy rodiny nevešly.
U dalšího jména jsem si vybavila spolužačku, která mi při každém srazu doporučovala jinou seznamku. Nebyly jsme si blízké. Přesto jsem jí už v duchu ukazovala prsten přes stůl.
„Koho škrtáš?“ zeptal se David.
„Nikoho.“ Zakryla jsem papír dlaní. „Jen přemýšlím, proč tam některé lidi vůbec chci.“
Sedl si naproti. V prázdném sále vypadal unaveně.
„Moje první byla velká,“ řekl. „Sto lidí. Půlku jsem znal od vidění. Po rozvodu mi každý připomínal, jak nám to tehdy slušelo.“
„Já na té svatbě nebyla.“
„Já vím.“
„Někdy mluvíš, jako bych po tobě chtěla zopakovat něco, co už jsme spolu pokazili.“
Promnul si hřbet ruky. „To není fér vůči tobě. Neměl jsem čekat, že ti bude stačit, co zbylo z mých plánů.“
Když se provozní vrátila, požádali jsme ji o chvíli. Položila desky na kraj stolu a zase odešla. Z kuchyně bylo slyšet naklepávání masa.
„Chci mít šaty,“ řekla jsem. „A chci si s tebou zatančit. Nechci po obřadu zajít na oběd, jako když vyřizujeme něco na úřadě.“
„A já nechci celý den čekat, kdo pronese přípitek o druhém pokusu.“
Navrhla jsem dvacet hostů. Zeptal se, kterých dvacet. Vzala jsem tužku, ale místo škrtání jsem k sestřinu jménu připsala jejího muže. Pak Hance její dvě holky. Už jsem zase přičítala a David se díval do stolu.
Položila jsem tužku.
„Nechci teď posílat pozvánky a doufat, že se na tom nějak shodneme.“
„Já taky ne. Jenže když rezervaci zrušíme, můžeme přijít o zálohu.“
„Počítám s tím. Nechci tenhle sál držet jen proto, že jsme ho už zaplatili.“
Chvíli si prohlížel sklenice před sebou. Potom přikývl. „Tak ho zrušíme. A nový termín zatím domlouvat nebudeme.“
Provozní nám ukázala podmínky rezervace. Poznala jsem odstavec, který jsem v lednu odklikla bez větší pozornosti. Osm tisíc propadlo. David mi ještě cestou k autu převedl čtyři. Tentokrát jsme oba věděli, s čím souhlasíme.
Doma jsem sundala z lednice kartičku s datem. Pod ní zůstal světlejší obdélník a magnet z našeho výletu do Třeboně. David stál vedle mě a zeptal se, jestli má schovat seznam.
„Nech ho v zásuvce.“
Prsten jsem si nechala. Večer jsme měli jít k sestře a já jí zavolala, ať zatím nikomu neříká, že se svatba ruší úplně. Nové datum jsem jí ale dát nemohla.
Když jsme se obouvali, David mi podal kabát. Vzala jsem ho za ruku a chvíli ho nepustila. U sestry jsem si nechala nalít kávu a poslouchala, co vypráví. Jen když se zeptala, jaký byl sál, musela jsem napřed polknout.
„Hezký,“ řekla jsem. „Moc hezký.“
