Článek
Janu už několik měsíců bolela záda.
Každé pondělí proto seděla ve stejné čekárně, na stejné zelené lavičce před rehabilitací.
A pokaždé četla.
Jednoho dne měla po proceduře naspěch. Telefonoval jí syn, a tak popadla kabelku a vyběhla z polikliniky.
Až doma zjistila, že knihu nechala na lavičce.
Byla skoro v polovině, ale kvůli knížce se jí nechtělo jet přes celé město.
Řekla si, že se po ní zeptá příští týden.
Když v pondělí přišla, kniha ležela přesně tam, kde ji nechala.
Jana ji otevřela.
Mezi stránkami byl malý čtverečkovaný papírek.
„Děkuji. Potřeboval jsem dnes chvíli myslet na něco jiného.“
Jana si větu přečetla dvakrát.
Rozhlédla se kolem sebe.
V čekárně sedělo několik lidí. Nikdo se na ni nedíval.
Papírek schovala do kabelky a knihu si odnesla domů.
Celý týden jí ale vrtalo hlavou, kdo v ní četl.
Následující pondělí si ji proto přinesla znovu.
Po rehabilitaci ji položila na lavičku a odešla.
Tentokrát schválně.
Za týden byla stále na místě.
Uvnitř čekal nový vzkaz.
„Dočetl jsem dalších třicet stran. Ten hlavní hrdina mě začíná štvát.“
Jana se usmála.
Od té chvíle vznikl zvláštní zvyk.
Každé pondělí knihu nechala na lavičce.
A pokaždé v ní našla několik slov.
„Dnes jsem se poprvé za dlouhou dobu zasmál.“
Jindy jen:
„Děkuji, že ji tu necháváte.“
Jana nevěděla, kdo vzkazy píše.
Mohla toho člověka míjet na chodbě. Možná sedával vedle ní. Možná ho nikdy ani neviděla.
Pak našla mezi stránkami jiný lístek.
„Zítra jdu pro výsledky. Poslední týdny myslím skoro jen na ně. Tahle kniha mi pomáhá alespoň na chvíli přestat.“
Jana chvíli váhala.
Pak vytáhla propisku a na druhou stranu napsala:
„Držím palce.“
Knihu zavřela a nechala ji na lavičce.
Příští pondělí žádná odpověď nepřišla.
Ani další.
Jana začala mít o neznámého čtenáře starost.
Připadala si trochu hloupě. Neznala jeho jméno, věk ani to, proč vlastně chodí do polikliniky.
Přesto na něj myslela.
Třetí pondělí otevřela knihu téměř se strachem.
Uvnitř byl složený bílý papírek.
Stála na něm jediná věta.
„Výsledky jsou dobré.“
Jana se posadila na lavičku.
Pod větou bylo ještě malé:
„Děkuji.“
A úplně dole:
„Nechte ji tu, třeba ji teď potřebuje někdo jiný.“
Jana zavřela knihu.
Tentokrát ji do kabelky nedala.
Položila ji zpátky na lavičku a odešla.
Nikdy nezjistila, kdo její vzkazy psal.
Možná je to tak dobře.
Ne každého člověka, kterému v životě pomůžeme, musíme znát.
Někdy stačí být ve správnou chvíli na správném místě.
A někdy tam stačí nechat obyčejnou knihu.
