Článek
Reakce na předvolební debatu o zahraniční politice na ČT24
Palestina je Českou republikou uznána od roku 1988
Hned v úvodu je třeba uvést zásadní právní fakt: Palestina byla uznána již 18. listopadu 1988 vládou tehdejší ČSSR. Toto uznání, stejně jako všechny ostatní právní akty učiněné Československem, přešlo nejprve na ČSFR a následně v roce 1993 sukcesí na Českou republiku.
Podle článku 6 Úmluvy z Montevidea je jednou učiněné uznání státu neodvolatelné. To znamená, že Česká republika Palestinu právně uznává dodnes – není to otázka politického názoru, ale nezpochybnitelný právní stav.
Ministrova reakce: popření právní reality
V předvolební debatě na ČT24 dne 25.9.2025, které jsem se jako kandidát účastnil, jsem na otázku moderátora „Jste pro uznání Palestiny?“ upozornil, že Palestina již byla Československem uznána v roce 1988 a toto uznání je stále platné a je neodvolatelné.
Ministr zahraničních věcí na moji námitku reagoval zpochybněním tohoto tvrzení. Uvedl, že toto uznání „nepovažuje za platné“, protože šlo o „politické rozhodnutí tehdejší vlády, poplatné své době“. Dále tvrdil, že „Palestina v té době nebyla ani státem“ podle kritérií mezinárodního práva.
Tato vyjádření jsou nejen fakticky nepravdivá, ale představují přímé popření základních principů mezinárodního práva.
Každé uznání je politické – a přesto právně závazné
Ministrův argument, že šlo o „politické rozhodnutí poplatné své době“, je absurdní. Každé rozhodnutí vlády je ze své podstaty politické. Neexistuje „apolitické“ uznání státu. Uznání Izraele v roce 1948? Politické rozhodnutí. Uznání samostatného Slovenska v roce 1993? Politické rozhodnutí. Uznání Jižního Súdánu v roce 2011? Opět politické rozhodnutí.
Všechna tato uznání jsou samozřejmě „poplatná své době“ – vždy reflektují politickou situaci a priority dané vlády v daném historickém momentu. To však absolutně nic nemění na jejich právní závaznosti a neodvolatelnosti.
Palestina splňovala kritéria státnosti již v roce 1988
Ministrovo tvrzení, že Palestina nebyla v roce 1988 státem, odporuje článku 1 Úmluvy z Montevidea, který jasně definuje kritéria státnosti:
a) Stálé obyvatelstvo – Podle Palestinian Central Bureau of Statistics (PCBS) žilo v roce 1988 na území Západního břehu a Pásma Gazy přibližně 2,2 milionu obyvatel (dnes cca 5,5 milionu)
b) Vymezené území – Palestinská národní rada při deklaraci nezávislosti vymezila území státu jako Západní břeh Jordánu, Pásmo Gazy a Východní Jeruzalém. Tato území však byla de facto od roku 1967 pod izraelskou vojenskou okupací, což však vymezení území nevylučuje; k vymezení tedy došlo
c) Vláda – Již před rokem 1988 působila Organizace pro osvobození Palestiny (OOP) jako reprezentant palestinského lidu. Měla vytvořené orgány schopné přijímat rozhodnutí, vydávat zákony a spravovat palestinské záležitosti, ačkoliv v té době působila převážně v exilu (Tunisko) a na okupovaném území nemohla plně vykonávat svou moc
d) Schopnost navazovat styky s jinými státy – OOP od roku 1974 měla status pozorovatele v OSN, udržovala oficiální zastoupení ve více než sedmdesáti zemích a po vyhlášení Palestiny 15. listopadu 1988 ji během několika měsíců uznalo přes 80 států
Lze diskutovat o tom, zda Palestina v roce 1988 zcela naplnila kritérium účinné vlády. Nelze však zpochybnit, že tehdejší Československo ji uznalo jako stát, a podle mezinárodního práva je toto uznání platné a neodvolatelné (čl. 6 Úmluvy z Montevidea). Česká republika jako nástupnický stát tento závazek nese, bez ohledu na politické preference současné vlády. Respekt k přijatým mezinárodním závazkům je základním předpokladem právního státu i důvěryhodné diplomacie.
Palestina tato kritéria splňovala v roce 1988 a splňuje je i dnes. Důkazem je téměř 160 států, které ji postupně uznaly (včetně posledních uznání 21.-23.9.2025), a její status pozorovatelského státu v OSN.
Absurdita návrhu na „nové uznání“
V debatě zazněl od zástupce Pirátů návrh, že by se Palestina měla uznat „znovu“. To je naprostý právní nesmysl. Pokud bychom museli znovu uznávat Palestinu, museli bychom podle stejné logiky znovu uznávat všechny státy, které uznalo Československo před rokem 1989 – tedy Německo, Francii, Itálii, Rakousko, USA a desítky dalších států.
Nikdy se nepožadovalo, aby Česká republika po roce 1993 znovu uznávala tyto státy. Princip kontinuity a sukcese platí univerzálně a nelze jej selektivně aplikovat pouze na případy, které se aktuální vládě politicky nehodí.
MZV systematicky popírá mezinárodní právo
Když Ministerstvo zahraničních věcí prohlásilo, že „Česká republika neuznává Palestinu jako stát a domnívá se, že stát Palestina neexistuje“, jedná se o politické stanovisko bez jakékoli právní váhy. MZV nemá kompetenci jednostranně měnit nebo rušit právní účinky uznání učiněného předchozím státem.
V oficiálním dokumentu MZV se uvádí:
„Uznání vyhlášení palestinského státu byl politický akt poplatný tehdejší politice a uspořádání mezinárodních vztahů. Palestinský stát nesplňoval podmínky státnosti podle mezinárodního práva, čehož si byla československá vláda plně vědoma. K uznání palestinského státu ze strany ČR tak prozatím nedošlo.“
Z tohoto prohlášení se ministr zahraničí zjevně drží, aniž by si ověřil skutečný právní stav. Toto prohlášení je přitom problematické hned z několika důvodů:
- Podle mezinárodního práva (Montevideo, čl. 6) je uznání neodvolatelné
- Podle principu státní kontinuity ČR nemůže popřít závazek učiněný svým předchůdcem
- Podle ústavního pořádku MZV nemá kompetenci jednostranně měnit právní účinky uznání
Jde proto o politické, nikoli právní stanovisko, které je v rozporu s mezinárodním právem i ústavními zásadami.
Z pohledu ústavního práva platí čl. 1 odst. 2 a čl. 10 Ústavy ČR, které zavazují stát k dodržování mezinárodních závazků. Prohlášení MZV tedy nemůže mít právní účinky na jednou učiněné uznání. Česká republika je mezinárodním právem i vlastní ústavou vázána toto uznání respektovat.
V případě dalších pochybností se vláda může sama návrhem obrátit na Ústavní soud, který již v minulosti rozhodoval o právních jednáních v oblasti mezinárodního práva – například v nálezech Lisabon I a II posuzoval ex post dopady mezinárodní smlouvy. Je ovšem otázkou pro ústavní právníky, zda je v působnosti Ústavního soudu posuzovat i jednostranný právní akt uznání státu, nikoliv pouze multilaterální smlouvy. Teoreticky by se ÚS i zde mohl opřít o zájem zachování ústavní integrity.
Současná schizofrenní situace, kdy v Praze od roku 1988 působí palestinské velvyslanectví a Česká republika má svého velvyslance (byť na pozici generálního konzula) v Palestině, ale MZV tvrdí, že Palestinu neuznává, podrývá kredibilitu České republiky jako právního státu.
Nekompetentnost na ministerském postu
Ministr zahraničních věcí v předvolební debatě prokázal absolutní neorientovanost v základních principech mezinárodního práva. Když nejvyšší představitel české diplomacie nezná nebo vědomě popírá elementární právní zásady své agendy, je člověkem na svém místě? A co to vypovídá o úrovni zahraniční politiky současné vlády a kvalitě aktuální české diplomacie?
Žijeme skutečně v právním státě, když sama vláda – která by měla být garantem respektování práva – systematicky ignoruje a popírá mezinárodní právní závazky?
Správná otázka pro českou zahraniční politiku
Otázka tedy nezní „Jste pro uznání Palestiny?“
Správná otázka zní: „Bude Česká republika respektovat mezinárodní právo a vlastní právní závazky?“
Jaký by měl být postoj vůči Palestině?
Jsme pro mírové vyřešení konfliktu, které zřejmě přinese jen dvoustátní řešení. Jeho předpokladem bude vzájemné uznání – Palestina uzná Izrael a Izrael uzná Palestinu. Teprve pak je možné uvažovat o dalších krocích ve smyslu plnohodnotné integrace Palestiny v rámci mezinárodního společenství.
Bohužel, toto řešení se za aktuální konstelace nejeví jako reálné. Přesto je naší povinností respektovat mezinárodní právo a držet se právních závazků, které Česká republika převzala.
Stanovisko hnutí Přísaha
Potvrzení právního stavu uznání Palestiny z roku 1988 je věcí respektu k mezinárodnímu právu a vlastním závazkům. Toto stanovisko v žádném případě nesmí být vnímáno jako podpora teroristické organizace Hamás, která ovládá pásmo Gazy a jejíž metody jednoznačně odsuzujeme.
Jedním z pilířů Přísahy je spravedlnost a zásada „jeden metr na všechny“, což musí platit i pro stát. Respektování mezinárodních závazků je základem fair play v diplomacii. Nemůžeme po občanech vyžadovat dodržování zákonů, když stát sám ignoruje své právní závazky.
Věříme, že právě transparentnost a dodržování pravidel – i těch mezinárodních – je cestou k důvěryhodnější a efektivnější české diplomacii.
Autor je kandidátem do Poslanecké sněmovny, lídrem hnutí PŘÍSAHA v Královéhradeckém kraji, soudní znalec a sportovní právník s diplomatickým vzděláním.
