Článek
Oceněná absolventská práce • Čas čtení: 15-20 minut
Následující text je kompletním zněním mé absolventské práce z Diplomatické akademie, která byla v prosinci 2024 vyhodnocena jako nejlepší práce ročníku. Předkládám ji v původním znění s minimálními úpravami. Pokud vás zajímá hlubší analýza současného geopolitického vývoje a perspektiv přerozdělení globální moci, vydejte si čas na přečtení celého textu.
Text zachovává akademickou strukturu, ale věřím, že přináší cenné postřehy k pochopení současných globálních změn, zejména s důrazem na pozici Evropy a zemí V4 v měnícím se světovém řádu.
Aktuální stav
Celosvětový vývoj v posledních desetiletích ukazuje rostoucí fragmentaci světového uspořádání, která je vyvolána několika hlavními faktory: geopolitickými konflikty, ekonomickými nerovnováhami, technologickými změnami a krizemi, jako byla nedávná pandemie COVID-19, aktuální válka na Ukrajině a na Blízkém východě, k tomu možno přičíst i vliv klimatických změn. Je možné identifikovat snahu o tvorbu nových mocenských bloků a rozdělení světa do konkurenčních sfér vlivu. Tento proces připomíná bipolární éru studené války, ale je více komplexní a multipolární.
Globalizace vs. deglobalizace
Zatímco se dosud hovořilo o globalizaci, lze na mnoha místech světa pozorovat spíše opačný jev, který je možné označit za deglobalizaci. Politické změny na globální úrovni lze chápat jako posun od unipolárního světa, kde dominovaly Spojené státy americké, k multipolárnímu uspořádání, kde několik významných mocností soupeří o vliv. O tom svědčí rovněž snahy jednotlivých zemí chránit své lokální trhy před „nájezdníky“ zvenčí, tudíž jsou aplikovány protekcionistické praktiky v oblasti obchodu, stejně tak snahy chránit svou kulturní identitu před riziky, jež generuje již delší dobu probíhající migrační proces. Migrace však v historii lidstva byla vždy přítomna. Ochranářské úsilí je ovšem pochopitelné a přirozené, když se každá z dotčených entit snaží bránit svou existenci před externími vlivy. Lze tedy považovat za logické, když se jednotlivé society otevírají nebo uzavírají v závislosti na vnějších faktorech a vyhodnocení rizik. Bohužel vzrůstající geopolitické napětí patrné zejména mezi USA a Čínou přináší jen kontraproduktivní obchodní války, z ekonomického hlediska deformující jednotlivé trhy a oslabující soupeřící strany. To může vést dále k ještě většímu rozdělení globálních trhů a snížení ekonomické globalizace v podobě, v jaké byla přítomna doposud. USA se snaží diverzifikovat dodavatelské řetězce a snižovat svou závislost na Číně, což ovlivní globální ekonomické vztahy a může vést ke vzniku regionálních obchodních bloků. Totéž činí Evropa vůči Rusku, i když z poněkud odlišných důvodů, oslabení obchodních vztahů pak přímo úměrně přináší oslabení vztahů celkově, což naopak vede ke zvýšení rizika vzájemných konfliktů. Aneb kde kvete obchod, není konflikt, anebo se riziko jeho vzniku přinejmenším minimalizuje. Je možné uzavřít, že globalizace má své pozitivní i negativní aspekty, na místě se jeví jako vhodné řešení snaha o vyváženost s přihlédnutím ke specificitám předmětných oblastí.
Asie a Čína
Z globálního hlediska však nejde jen o geopolitické napětí mezi USA a Čínou nebo Evropou a Ruskem, určitou míru tenze je možné identifikovat i v asijském regionu, mj. mezi Indií a Pakistánem, tradičně mezi severní a jižní Koreou, není možné opomenout aktuální vzestup Vietnamu, oblast Japonska či Filipín, Čína vs. Taiwan, ambice několika hráčů o ovládnutí Jihočínského moře apod. Z tohoto pohledu jde o potenciální ohniska možných budoucích konfliktů s širšími dopady. Právě Čína v rámci regionu má a nadále bude mít dominantní vliv, její růst je založen nejen na ekonomických úspěších, ale i na cílené geopolitické strategii. Čína je výrazně aktivní, iniciovala vznik platformy SCO (2001), kterou dále rozvinula v podobě Nové hedvábné stezky aneb One Belt One Road (2013), ale nezastavila se ani zde, když si nadále cíleně buduje sféru vlivu v Asii, Africe a Latinské Americe prostřednictvím masivních investic, čímž si zajišťuje mj. i dostupnost nezbytných zdrojů pro výrobu, posilujíce tak celkově svou ekonomiku i vliv. Tím de facto přetváří globální politickou rovnováhu, když se během posledních dvou desetiletí stává klíčovým hráčem na globální scéně. Její kroky se tak jeví jako inteligentně promyšlené s výhledem až za běžně vnímaný horizont. V tom je možné spatřovat její výraznou geopolitickou konkurenční výhodu, vedoucí až k ekonomicky bifurkačním tendencím ve světě, kde se státy v závislosti na svých vazbách k Číně nebo Západu rozhodují pro spolupráci s jedním nebo druhým blokem. V podstatě ve smyslu zásad Sun Tzu realizuje politiku „válčení neválčením“, když úspěšně dobývá to, co potřebuje bez boje i bez výraznějších konfliktů. Ovšem fakt masivního zbrojení v uplynulých dvou dekádách a Čínou otevřeně proklamované cíle svědčí i o tom, že se stejně promyšleně připravuje na otevřený vojenský konflikt k zajištění a posílení své pozice v regionu, jakožto i na realizaci své ambice v podobě globální dominance na mapě světa.
Afrika
Nelze nezmínit i strategický význam Afriky, která ač se obecně jeví jako chudý region co do životní úrovně, disponuje značnými zásobami nerostného bohatství, o které mají zájem ostatní hráči, s ohledem na nižší dostupnost některých surovin klíčových pro výrobu řady prvků. O Afriku je tedy zájem. Současně je zde potenciál i k jiným druhům investic, které by mohly zlepšit celkovou úroveň, tím i redukovat migrační tendence místních obyvatel, aneb pokud by se podařilo výrazněji zlepšit životní úroveň zde, odpadla by tak silná motivace místní populace své země opouštět s vyhlídkami na lepší život jinde. To však představuje budování lokálních infrastruktur, včetně školství, zdravotnictví, kultury, ale i výroby a rozvíjení obchodu.
Blízký východ
Posledním významným regionem mimo Evropu, který je třeba zmínit je oblast Blízkého východu. Blízký východ zůstává i nadále jedním z klíčových geopolitických regionů, jehož stabilita má dopad na celý svět. Přitom je zde patrné kontinuální značné napětí, mající řadu příčin, kulturně-náboženské rozdíly nevyjímaje , stejně jako přítomnost bohatých ložisek ropy atp. To vyvolává dlouhodobě řadu konfliktů, včetně těch vojenských, a to jak mezi jednotlivými lokálními aktéry, tak i uvnitř jednotlivých států v podobě občanských válek apod. Tedy lze hovořit o dlouhodobé nestabilitě regionu. I když Spojené státy americké oficiálně deklarují, že usilují o udržení stability na Blízkém východě, přístupy jednotlivých amerických administrativ se přitom značně liší. Z tohoto zorného úhlu se může jevit cílená deinstalace autoritářských režimů v zemích severní Afriky a Blízkého východu v režii USA jako neuvážený krok, nepromyšlený co do důsledků. Objevují se i teorie o cíleném záměru za účelem vyvolání právě těchto důsledků, ovšem takové hypotézy nelze nijak ověřit a podložit, proto je možné je zařadit spíše do kategorie na hranici teorií konspiračních. Nepopiratelný je ovšem fakt, že je dnes možné aktuální stav v těchto zemích popsat jako neúspěšné transformace, výrazný nárůst chudoby, masový exodus, resp. hromadná a živelná migrace, mající negativní důsledky i pro Evropu, nestabilita těchto zemí, v důsledku další nárůst nestability již tak nestabilního regionu. Snaha o implementaci západních hodnot s ignorováním výrazných a nekompatibilních kulturně mentálních odlišností se jeví jako nereálný cíl – konkrétní hodnoty mají místo tam, kde mají kořeny a nemají býti násilně importovány jinde, kde kořeny nemají. Je skutečně například svoboda slova pro obyvatele určité země více než to, že nemají na jídlo a žijí v chudobě, chaosu až marasmu? Tyto snahy se jeví spíše výrazem buď nabubřelé sebestřednosti nebo prosté hlouposti s nedostatkem či úplnou absencí prozíravosti. Důsledkem je až příliš mnoho zahraničně politických chyb západních mocností, což se nyní obrací proti nim samotným. Budou v tomto jednání pokračovat i přesto? Patrně ano, což je tristní. Ačkoliv to může znít kontroverzně, autokratické vůdce v Libyi, Egyptě či Iráku bylo možné označit jako pilíře stability. Z toho plyne poučení o významu zásady nevměšování se do vnitřních záležitostí jednotlivých zemí, samozřejmě vždy s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem a specificitě oblasti, ruku v ruce s vědomím možných nepříznivých následků. Výzvou nadále zůstává, zejména jak efektivně omezit manévrovací prostor Íránu, jakožto významné hrozby v regionu, a zároveň udržet pevné vztahy s klíčovými spojenci v regionu, jako jsou Izrael a Turecko, současně je třeba vzít v úvahu i nepredikovatelnost turecké administrativy. Co se týče řešení palestinské otázky, úvaha o dvoustátním řešení se nabízí jako spíše teoretické východisko, které aktuálně zjevně není reálné, v dlouhodobém horizontu ale zřejmě ne zcela nemyslitelné. Je zřejmé, že geopolitická situace v regionu se stále dynamicky vyvíjí a Spojené státy americké budou hrát minimálně ve střednědobém horizontu nadále klíčovou roli při hledání rovnováhy mezi regionálními zájmy a svými globálními ambicemi.
Evropa
Na závěr stručné deskripce aktuálního stavu je nezbytné uvést několik bodů i k situaci v Evropě a její pozici z globálního hlediska. V evropském regionu je již nyní patrná déletrvající stagnace, ekonomové stále častěji hovoří o krizi německé ekonomiky, která se tak úzce dotýká i ČR s ohledem na provázanost až závislost, patrné jsou i dopady migrace zejména v Itálii, Německu a Francii, což je možné též označit za migrační krizi. Klimatické změny a nutnost přechodu na obnovitelné zdroje energie rovněž mění globální ekonomické vztahy, samozřejmě s dopady i na Evropu, která pokud si klade za cíl dosáhnout klimatické neutrality, bude nucena provést radikální změny v ekonomických strukturách, a může to ovlivnit její vztahy s dodavateli fosilních paliv. Ostatně mnohem šířeji popisuje aktuální stav či chceme-li „zdraví“ Evropy recentní Draghiho zpráva, která analyzuje současnou konkurenceschopnost EU, kde rovněž navrhuje i strategie na její posílení zejm. v oblastech investic, průmyslové politiky, energetické reformy a sociální politiky. Je zřejmé, že bez radikálních reforem a restrukturalizace ekonomiky v rámci EU hrozí její další postupný úpadek, což může unii ještě výrazněji oslabit. K tomu je nutná realizace řady kroků, mezi nimiž je možné zmínit snahu o diverzifikaci dodavatelských i odběratelských řetězců, včetně orientace exportu i na jihovýchodní Asii, Ameriku, Latinskou Ameriku apod., rozvoj obchodu obecně směrem k oběma dominujícím pólům, neb dobrý obchod rozvíjí dobré vztahy a je prevencí konfliktů, tedy předpokladem klidu, výraznější podpora rozvoje krizových území pro předcházení nárůstu migrace a generování jiných sporů, to vše v součinnosti a za podpory kvalitní, prozíravé, proaktivní a tedy odpovědné diplomacie. Z politicko-ekonomické mentality, předvídavosti a rozvážnosti asijské, potažmo čínské, je též možné čerpat inspiraci, nicméně zřejmě jen ten, kdo tuto mentalitu, spjatou i s filosofickou orientací, absorbuje, resp. přijme za vlastní, je schopen ji též aplikovat při strategickém rozhodování. Pro Českou republiku se pak jeví jako zásadní upevnění pozice v subregionu vymezeném státy V4, kde by mohlo či spíše mělo být v zájmu zúčastněných států vynaložit maximální úsilí k dosažení nadčasové subaliance ve všech zásadních rovinách, politické, ekonomické i vojenské. Jsou sice patrné mnohé rozdíly a protichůdné postoje, zejména v rovině ekonomické (např. ČR vs. Polsko), současně však existují silné a pevné průsečíky, východiskem by tak mohl být revidovaný a restrukturalizovaný pakt na těchto spojovnících postavený. To by nabízelo vytvoření základu pro vybudování silnější pozice nejen ve strukturách EU, tak i navenek. Předpokladem je však dostatečný nadhled, schopnost odhlédnutí od vzájemných rozdílů, a naopak identifikace společných cílů v těchto oblastech, což však dokáží jen silné politické osobnosti s rolí vůdce, patřičnou politickou vůlí a odvahou. Otázkou zůstává, zda země V4 disponují osobnostmi vybavené těmito atributy, případně stane-li se tak v dohledné budoucnosti. Toto řešení by posílilo pozici politickou, rovněž by bylo výchozí platformou pro reformy ekonomické, kde je třeba se vymanit z pasti levných ekonomik, tato by přispěla k hledání vhodné cesty diverzifikace obchodních řetězců, potlačení závislosti směrem k Východu i Západu. V rovině vojenské je též koordinace vzájemné subregionální bezpečnostní politiky reálná, dokonce i žádoucí, když je evidentní , že se nelze bezbřeze spoléhat jen na pomoc ostatních členů severoatlantické aliance. Ostatně takto uvažuje i celá EU, kdy i ostatní evropské státy, zejména v důsledku války na Ukrajině, usilují o posílení své vojenské autonomie. Evropská unie začíná vážně diskutovat o vytvoření vlastních obranných sil nezávislých na USA a NATO. Tento trend by mohl vést ke vzniku evropské vojenské aliance, která by fungovala paralelně s NATO, případně jako jakýsi druh subaliance uvnitř NATO primárně orientovaný na bezpečnost v Evropě, ale měla by větší míru autonomie, zejména v krizích, které se dotýkají především evropského kontinentu. Proto i případná existence specificky orientovaného bloku uvnitř EU, tvořeného státy V4, dává smysl, nejen s ohledem na svou geografickou polohu a blízkost zřejmě i do budoucna nestabilní oblasti Ukrajina-Rusko.
Závěrem k aktuálnímu stavu
Je zřejmé, že zejména během poslední dekády dochází k dynamičtějšímu vývoji ve světě, protkanému jak zmíněným fenoménem deglobalizace, snahou o přerozdělení vlivu směrem k multipolárnímu uspořádání, formování a aktivitám nových politicko-ekonomických uskupení, mezi nimiž např. postupně sílící BRICS, doprovázené vojenskými konflikty, zejm. na Ukrajině a Blízkém východě. Celosvětový vývoj posledních dekád je tedy charakterizován rostoucí fragmentací a přechodem od unipolárního k multipolárnímu uspořádání světa. Tento proces je poháněn geopolitickými konflikty, ekonomickými nerovnováhami, technologickými změnami, pandemickými aj jinými krizemi, válečnými konflikty na více místech či klimatickými změnami.
Perspektivy dalšího vývoje
Odhadovat budoucí vývoj v těchto oblastech, ovlivněný tolika proměnlivými faktory, se zdá býti úkolem nikoli nepodobným věštění z křišťálové koule. Nicméně je možné konstatovat, že v relativně dohledné době bude docházet k nárůstu napětí, vyvolaném výše uvedenými vlivy, kdy se budou současné i budoucí světové velmoci snažit o získání či udržení a posílení své dominance, se snahou ovládat a kontrolovat globální dění. Snaha o hegemonii je stará jako lidstvo samo, jde o přirozené chování, právě zejména u větších celků, dalo by se říci, že přímo úměrně roste s rozpínavostí, čímž tuto podporuje. Pro dosažení globální moci je důležitá kontrola čtyř klíčových oblastí: 1) vojenské, 2) ekonomické, 3) technické, 4) kulturní. K dosažení dominance je rozhodující kombinace síly všech čtyř. Případně je možné tuto tezi zúžit na tři zde studované oblasti: vojenskou – politickou – ekonomickou, neboť technologický progres dopadá, a tedy souvisí i s ekonomikou a kulturní aspekty se promítají do politického vnímání. Lze tedy přepokládat, že tímto směrem se budou orientovat ti nejsilnější hráči globálního významu. Často můžeme slýchat nebo číst teze o tzv. „velké šachovnici“, znázorňující hrací pole světa se snahou o ovládnutí hry o moc. V důsledku pozorování jednotlivých kroků různých hráčů je však možné dospět k domněnce, zda se spíše, než o šachovnici nejedná o dětské pískoviště, a to právě s ohledem na hodnocení mnohdy zela iracionálního rozhodování nepodobné mentalitě malých dětí, pošlapávajících si své pracně vytvořené bábovičky, tedy chování vykazující jistou mentální nezralost. Pokud bychom přeci jen akceptovali přirovnání k šachové hře, je patrné, že někteří hráči hrají spíše zběsilou dámu nebo šachy s nedomyšlenou strategií hry s bezhlavými tahy a pasivním přístupem, zatímco jiní jsou schopni uvažovat výrazně strategičtěji a promýšlet více tahů dopředu. Takovým hráčem je nepochybně Čína se svou specifickou mentalitou, podmíněnou a podpořenou odlišnou filosofií. Lze připustit, že pravděpodobně nejméně strategických chyb se dopustí právě Čína.
Do dalšího vývoje nepochybně zasáhnou další faktory, jako využití kyberporostoru, rozvoj dalších technologií, včetně zapojení umělé inteligence nebo širšího využití vesmírného prostoru, ale rovněž tak interetnické konflikty v podobě střetů náboženství a kultur, a to nejen v souvislosti s fenoménem migrace. V dlouhodobém horizontu budou hrát roli i docházející zdroje surovin, nepochybně i vody, proto je často zmiňována teze války o zdroje. Je možné rovněž počítat s výskytem dalších pandemií, možná i agresivnějších než ta poslední. Nutno též uvažovat i demografický vývoj, kdy Evropa a západní civilizace stárne, zatímco v jiných částech světa může narůstat populační exploze, což povede k vytvoření silné nerovnováhy. S tím mohou souviset i fyziologické predispozice v rámci genofondu obyvatel některých oblastí, což dokládají i výsledky výzkumu, konstatujícího zvýšenou odolnost a rychlejší rekonvalescenci po úrazech populace východně od Uralu, což může vést k hypotéze větších šancí k přežití případných fatálních událostí s dopady na zdraví populace.
Celková narůstající nestabilita je reálnou hrozbou pro další vývoj, s reálným rizikem vypuknutí hlubších krizí, včetně ekonomické sféry, jakožto i eskalace i multiplikace válečných konfliktů, které mohou přerůst v konflikt globální, dost možná, že v této souvislosti se změní i označení světový na globální (globální válka). Mnohé nasvědčuje i tomu, že se svět, resp. vůdčí velmoci na tuto eventualitu reálně připravují, aktuální konflikty jsou tak testery bojové připravenosti, testy moderní vojenské techniky, hledání vhodných forem hybridního vedení střetu. Ve vojenské oblasti lze pozorovat stále jasnější rivalitu mezi velmocemi, která vede ke zvyšování výdajů na zbrojení a vytváření nových vojenských aliancí (AUKUS, QUAD aj.). Nové technologie v rámci zbraňových systémů změní povahu budoucích konfliktů a vedou tedy k intenzivnímu výzkumu a vývoji v oblasti vojenské techniky. Klíčové mocnosti investují do těchto inovací, aby si zajistily vojenskou převahu.
Spojené státy americké a Evropská unie budou nadále nepochybně čelit vnitřním i vnějším výzvám, které oslabují jejich postavení. Vnitřní problémy, jako jsou politická polarizace v USA, Brexitem oslabená EU a posilování pozic různých extrémních a národovecky orientovaných politických entit, podkopávají západní integritu. Externě pak čelí a budou čelit čínské expanzi a ruské agresi, zejména v souvislosti s válkou na Ukrajině. Tyto konflikty mohou vést k ulteriornímu déletrvajícímu rozdělení Evropy na oblasti ovlivňované Západem a ty, které budou více orientovány na Rusko a Čínu, resp. Východ. Do budoucna lze uvažovat i o polarizaci vertikální, tedy Jih vs. Sever, a to s ohledem na možné predikce ekonomického, populačního a dalšího souvisejícího vývoje.
Vedle velmocí, jako jsou USA, Čína a Rusko, se objevují středně silné mocnosti, jako je Indie, Turecko nebo Brazílie, které budou hrát klíčovou roli v přerozdělování sfér vlivu, zejména ve svých regionech. Indie se například stává protiváhou Číny v Asii a Turecko zaujímá stále významnější roli na Blízkém východě i v severní Africe.
V oblasti ekonomické bude zřejmě nadále pokračovat polarizace světa na dva velké bloky, zjednodušeně označené jako západní a východní, resp. rusko-čínský, přičemž poroste význam regionální spolupráce a protekcionismu. Budou pokračovat obchodní války v různých formách, které zákonitě povedou k částečnému oslabení všech jejich aktérů. Čínská ekonomická expanze a její investice do kritické infrastruktury v mnoha zemích světa, zejména v Africe a Latinské Americe, budou jen umocňovat čínský vliv na globální úrovni. K tomu nutno přičíst i její budoucí vojenskou převahu zřejmě nejen ve svém regionu, což vše může vést k reálné dominanci Číny, tedy i změně světového řádu.
Co se týče pozice Evropy, jak již bylo zmíněno, pokud chce s ohledem na aktuální vývoj obstát, možná lépe řečeno přežít, musí provést hluboké reformy v mnoha směrech, mezi nimiž je k úvaze i intenzivnější integrace prostřednictvím aplikace modelu federativního uspořádání. Nezdá se však, že by byla aktuální evropská administrativa schopná tak hluboké sebereflexe, která by měla být nezbytným základem pro proces nezbytných změn, chybí potřebná vůle a politická odvaha. Dost možná bude muset nejprve projít určitou formou katarze následkem hlubšího konfliktu či krize, aby byly nastartovány skutečně efektivní procesy. Otázkou zůstává, zda již nebude příliš pozdě a nedojde naopak k rozštěpení a na dlouhou dobu k nevratnému úpadku. I z tohoto pohledu se může jevit myšlenka včasné reaktivace a reformace bloku V4 jako smysluplná, když je zde patrný vysoký potenciál takové vnitřní aliance s možností vygenerování výraznějšího geopolitického hráče či chceme-li, geopolitického pivota, jakožto spolutvůrce hry. V této souvislosti je možné zmínit i zamyšlení, ze kterého je možné dojít k hypotéze, že čím více bude ztrácet Ukrajina svou pozici, nebo ji ztratí v rámci nového uspořádání po ukončení konfliktu, tím více bude stoupat geopolitický význam Polska, i proto je tedy na místě uvažovat o posílení společného bloku mezi sousedícími státy se společnou regionální historií i budoucími zájmy.
Resumé
Celosvětový vývoj směřuje k multipolárnímu světovému řádu, kde několik klíčových velmocí soupeří o vliv v různých sférách. Tento proces přerozdělení světa bude řízen politickými, ekonomickými a vojenskými zájmy, přičemž regionální mocnosti budou hrát stále významnější roli. Rozdělení sfér působnosti se bude dít nejen mezi Západem a Východem, ale také v rámci nových regionálních aliancí, a bude výrazně ovlivněno technologickými a klimatickými změnami.
Svět, který vznikne, bude méně globalizovaný, více fragmentovaný a založený na ekonomické a politické soutěži mezi několika mocenskými bloky.
Nelze opomíjet i lidský faktor aneb bude to i „o lidech u kormidla“, což dokládá mj. volební výsledek v USA, z čehož lze dovodit, že čím silnější osobnost v čele velmoci, tím výraznější změny lze očekávat. Nutno počítat i s možným nárůstem extremismu v důsledku hlubších krizí, kde je možné identifikovat riziko vlivu, resp. dosažení mocenských pozic novodobými rakouskými pseudomalíři (krajináři) v důsledku toho, že se lidé se budou v zoufalství a frustraci obracet ke „spasitelům“ z řad obou extrémních pólů politického spektra. Volební výsledky v některých zemích možná naznačují tento pozvolný trend, včetně nastupujícího trendu národovectví, který může akcelerovat právě v případě hlubší krize.
Nezbývá než doufat, že pud sebezáchovy lidstva neumožní fatální katastrofu – konflikty a války k lidstvu patří, je to součást naturelu, ale od vyspělých civilizovaných společností lze očekávat racionálnější a rozvážnější uvažování a hledání konstruktivně orientovaných východisek. Nelze však vyloučit, že po určitou dobu bude mír vzácnou komoditou.
Ať již ke globálnímu konfliktu dojde či nikoliv, jedním z důsledků zřejmě bude i akcelerace vývoje lidstva ve všech dotčených oblastech, je možné vyslovit hypotézu, že čím bude konflikt hlubší, vyjma fatálně katastrofického scénáře, tím bude následný vývoj rychlejší a intenzivnější. V konečném důsledku posune lidstvo výrazně kupředu aneb občas je nutné nefunkční ruinu nejdříve zbořit, aby bylo možné dům postavit znovu na nových základech.
Aby byly dopady co nejméně škodlivé, může, či spíše mělo být úkolem pragmaticky orientované diplomacie, eliminovat či redukovat bariéry, vzájemné rozdíly, naopak hledat průsečíky. Rozvíjet vztahy prostřednictvím obchodu, kulturní výměny, investovat úsilí i finance v problematických regionech, které mohou být naopak v dlouhodobém horizontu perspektivní, stanou se příležitostmi. Jestliže je diplomacie uměním nemožného, pak by mělo být povinností všech se o nemožné kontinuálně snažit. Úkol nelehký, nikoli však nemožný.
Ať již tedy bude vývoj jakýkoliv, jedno je jisté: svět bude jiný.
Nezbývá než uzavřít optimistickým výhledem, ovšem s apelem na aktuální hrozby a rizika a povinnost prevence. Pro vyspělé civilizované společnosti toto musí být výzvou s povinností vyvinout maximální úsilí k prevenci hlubších krizí a globálního konfliktu.
Zůstávají otevřeny některé otázky, mezi nimiž si můžeme položit například, zda bylo vhodné zavrhnout myšlenku slovanské vzájemnosti a připustit nepřirozenou separaci v našem regionu či jak se budeme možná dívat na průběžně měnící se postoje představitelů České republiky s odstupem několika dalších dekád, bude-li Česká republika ještě na mapě světa nebo stane-li se součástí širších geopolitických celků, ať již důsledkem výraznějších konfliktů nebo přirozeně dynamického vývoje v rámci budoucího trendu.
Ladislav Jack Janků působí jako lídr hnutí Přísaha pro Královéhradecký kraj. Jeho profesní dráha kombinuje právo, sport a vzdělávání - je sportovním právníkem, soudním znalcem a učitelem lyžování.
Absolvoval postgraduální studium alternativního řešení sporů se specializací na mediaci, což mu poskytuje unikátní pohled na řešení konfliktů jak v právní, tak diplomatické rovině. Zájem o mezinárodní vztahy a geopolitiku ho přivedl ke studiu na Diplomatické akademii, kde jeho analýza perspektiv celosvětového vývoje získala ocenění nejlepší práce ročníku 2024.
