Trumpův mírový plán pro Gazu: Analýza možností a limitů diplomatického řešení konfliktu

„Mír není jen absence konfliktu. Je to vytvoření prostředí, ve kterém mohou všichni lidé prosperovat bez ohledu na rozdíly.“ - Oscar Arias Sánchez, nositel Nobelovy ceny za mír

Úvod: Historický zlom nebo další nerealizovatelný plán?

V září 2025 představil americký prezident Donald Trump dvacetibodový plán na ukončení války v Pásmu Gazy, který označil za komplexní cestu k míru na Blízkém východě. Tento krok přišel v době, kdy mezinárodní společenství zaznamenalo bezprecedentní vlnu uznání palestinského státu západními zeměmi, včetně Francie, Velké Británie a Kanady - poprvé členské státy G7. Česká republika setrvává na pozici, že uznání Palestiny učiní pouze v kontextu vzájemného uznání obou stran a vyjednané mírové dohody, ačkoliv právní status jejího historického uznání z roku 1988 zůstává předmětem debat.

Trumpův plán není jen další diplomatický dokument - je to test mezinárodní vůle k míru v nejkomplexnějším konfliktu současnosti. Dne 13. října 2025 došlo k klíčovému momentu: všech 20 žijících izraelských rukojmích bylo propuštěno a vráceno do Izraele, čímž byl splněn jeden z nejdůležitějších bodů plánu. Následující den, 14. října, potvrdil izraelský premiér Benjamin Netanyahu přijetí plánu, ačkoliv s řadou výhrad. Hamas prohlásil, že je připraven vzdát se správy Gazy výměnou za účast v budoucím politickém procesu.

Abrahamovské dohody: Most mezi státy, ne řešení konfliktu

Než se zaměříme na aktuální dvacetibodový plán, je důležité rozlišit mezi Abrahamovskými dohodami z roku 2020 a Trumpovým plánem pro Gazu z roku 2025. Abrahamovské dohody (Abraham Accords) představovaly geopolitický posun spíše než komplexní řešení izraelsko-palestinského konfliktu. Jádrem těchto dohod, formálně podepsaných v září 2020, byla normalizace vztahů mezi Izraelem a několika arabskými státy - Spojenými arabskými emiráty, Bahrajnem, později Súdánem a Marokem.

Tyto dohody měly zásadní význam pro stabilitu Blízkého východu v několika ohledech. Poprvé došlo k široké normalizaci bez předchozího komplexního řešení palestinské otázky, což změnilo regionální dynamiku. Dříve panovala nepsaná shoda, že normalizace přijde až po vyřešení palestinské otázky. Dohody také posílily bezpečnostní spolupráci mezi Izraelem a umírněnými arabskými státy, které sdílejí obavy z íránského vlivu a extremismu. A vznikly nové ekonomické, technologické a turistické vazby, které přispívají k regionálnímu růstu, ačkoliv po eskalaci konfliktu v Gaze došlo k dočasnému útlumu na společenské úrovni.

Z hlediska celkové stability však dohody představují spíše most mezi státy než řešení kořenů konfliktu. Nezahrnuly Palestince a dočasně je obešly, což se ukázalo jako limitující faktor po událostech 7. října 2023.

Dvacetibodový plán: Stručná analýza a hodnocení proveditelnosti

Okamžité ukončení nepřátelství a výměna zajatců

Plán předpokládal okamžité příměří po přijetí návrhu oběma stranami, následované 72hodinovým termínem pro propuštění všech izraelských rukojmích. Izrael by výměnou propustil 250 vězňů s doživotními tresty plus 1 700 Gazanů zadržených po 7. říjnu 2023. Dne 13. října 2025, po více než dvou letech zajetí, se uskutečnilo konečné propuštění. Všech 20 žijících rukojmích se vrátilo do Izraele, včetně Omriho Mirana z kibucu Nachal Oz, jehož manželka Lavi popsala tento okamžik jako „konečně splněný slib“. Spolu s živými byly vráceny ostatky čtyř zemřelých rukojmích, které Hamas identifikoval jako Guye Illouze, Yossiho Sharabiho, Bipina Joshiho a Daniela Peretze.

Výměnou Izrael propustil přibližně 2 000 palestinských vězňů, včetně 250 lidí odsouzených k doživotí za útoky na Izraelce, plus 1 700 zadržených z Gazy bez obvinění. Z výměny byli vyloučeni členové elitní jednotky Hamásu Nukhba a kontroverzní palestinský vůdce Marwan Barghouti, který je vnímán jako potenciální nástupce Mahmúda Abbáse. Prezident Trump se setkal s rodinami propuštěných rukojmích v izraelském Knesetu a označil tento moment za „důkaz, že dohody jsou možné“.

Tento mechanismus byl proveditelný díky úplné kontrole Hamásu nad všemi rukojmími a jeho schopnosti dodat těla zemřelých. Zkušenosti z předchozích výměn ukazují, že Hamas skutečně dokázal dodržet dohodu, když byla politická vůle přítomna na obou stranách.

Humanitární pomoc a obnova infrastruktury

Plán slibuje masivní příliv humanitární pomoci a obnovu základní infrastruktury Gazy - voda, elektřina, kanalizace, nemocnice, pekárny. Pomoc bude distribuována skrze OSN a Mezinárodní výbor Červeného kříže bez interference stran. Toto je nejreálnější část plánu. Mezinárodní společenství je připraveno masivně investovat do obnovy Gazy, jak ukazují podobné případy z historie (Kosovo, Libanon). Problémem však zůstává bezpečnostní situace nutná pro realizaci, která se teprve vytváří.

Přechodná správa a governance: Hamas ustupuje?

Nejkontroverznější část plánu zavádí „technokratickou, apolitickou palestinskou komisi“ řízenou mezinárodním tělesem nazvaným „Board of Peace“ pod vedením Donalda Trumpa a s plánovanou účastí bývalého britského premiéra Tonyho Blaira. Hamas a ostatní frakce by neměly žádnou roli ve správě Gazy. K říjnu 2025 však tato instituce nebyla formálně ustanovena. Prezident Trump dokonce zpochybnil, zda by Tony Blair byl „přijatelnou volbou pro všechny strany“, přičemž Blair sám zatím svou účast oficiálně nepotvrdil, ačkoliv označil plán za „odvážný a inteligentní“. Zde se dostáváme k zásadní otázce: je Hamas skutečně připraven vzdát se kontroly?

Podle prohlášení vysokého představitele Hamásu Basema Naima z února 2025, Hamas je ochoten vzdát se přímé správy Gazy výměnou za vytvoření „palestinské vlády jednoty“. Naim prohlásil: „Nejsme ochotni vrátit se ke vládnutí v Pásmu Gazy. To, co požadujeme, je palestinská vláda jednoty.“Toto prohlášení však obsahuje zásadní výhradu - Hamas nechce složit zbraně. Naim dodal: „Nemůžeme přijmout kapitulaci.“ Hamas si chce zachovat politickou existenci jako strana a základní vojenskou kapacitu jako „pojistku“.

Tyto požadavky jsou zásadně neslučitelné s Trumpovým plánem, který vyžaduje úplnou demilitarizaci a vyloučení Hamásu z governance. V červenci 2025 mluvčí Hamásu Basem Naim označil americký návrh za „pokus vnucovat podmínky na zemi v Pásmu Gazy, které by vedly k tomu, že okupační armáda si udrží plnou kontrolu nad Pásmem.“ Hamas obvinil Netanjahua, že plánuje obnovit válku po 60 dnech příměří.

Aktualizace ze 14. října 2025: Hamas „čistí“ Gazu násilím

Podle zpráv iDNES.cz ze 14. října 2025 se situace v Gaze dramaticky zhoršila. Hamas zahájil brutální „čistky“ proti domnělým kolaborantům a rivalským milicím. Od pátku 13. října, tedy od dne propuštění izraelských rukojmích, zabil Hamas nejméně 33 lidí ve veřejných popravách „zrádců“ a v bojích s rivalskými skupinami, včetně klanu Dogmuš a takzvaných Lidových sil.

Ještě znepokojivější je postoj prezidenta Trumpa k této situaci. Trump otevřeně přiznal, že Hamásu dal „zelenou“ k těmto akcím. Podle jeho vlastních slov: „Chtějí tyto problémy vyřešit a otevřeně o tom mluví, a my jsme jim na určitou dobu dali souhlas.“Toto prohlášení představuje faktickou legitimizaci Hamásovy kontroly nad Gazou a zásadně podkopává deklarované cíle demilitarizace.

Hamas navíc jasně odmítl klíčový bod Trumpova plánu - odzbrojení. Oficiální stanovisko Hamásu je, že se vzdá zbraní až po zřízení skutečného palestinského státu v hranicích z roku 1967. To činí celou demilitarizační část plánu prakticky nerealizovatelnou v dohledné době.

Paradoxně, izraelský premiér Netanyahu podle těchto zpráv podpořil některé palestinské skupiny bojující proti Hamásu, včetně skupin spojených s Islámským státem. Tato taktika "rozděl a panuj"dále rozbíjí palestinskou jednotu a komplikuje jakékoliv mírové řešení.

Situace je tedy ještě složitější, než plán předpokládal. Hamas nejenže není jednolitý aktér s napětím mezi politickým vedením v Kataru a vojenským křídlem v Gaze, ale nyní aktivně konsoliduje svou moc násilím, a to s tichou podporou Spojených států. Vojenské křídlo Brigády Al-Kassám sice ztratilo v červnu 2025 kontrolu nad většinou Pásma Gazy během izraelské operace Gideon's Chariots, ale nyní se snaží svou pozici obnovit brutálními metodami.

Demilitarizace a bezpečnostní garance

Plán požaduje kompletní demilitarizaci Gazy, destrukci tunelů a zbraňových továren, nasazení mezinárodních sil (ISF) a postupné stahování IDF vázané na stanovené milníky. Demilitarizace je klíčová pro dlouhodobý mír, ale její implementace je extrémně složitá. Zkušenosti z Jižního Libanonu po roce 2006 (rezoluce OSN 1701) ukazují, že i při přítomnosti mezinárodních sil může dojít k re-militarizaci. Úspěch závisí na ochotě regionálních mocností, zejména Íránu, zastavit zbraňové dodávky. Írán dosud nenaznačil, že by byl připraven ukončit podporu Hamásu.

Dlouhodobá politická perspektiva

Plán otevírá cestu k palestinské státnosti podmíněnou reformou Palestinské samosprávy a zavedením inter-náboženského dialogu. Spojené státy se zavazují zprostředkovat jednání o "politickém horizontu"soužití. Toto je nejslabší část plánu. Odkazy na Trumpův mírový plán z prvního funkčního období z roku 2020, často nazývaný „Deal of the Century“, a saudsko-francouzský návrh jsou problematické - tyto dokumenty nebyly nikdy plně přijaty palestinskou stranou, protože neumožňovaly vytvoření životaschopného státu v předválečných hranicích roku 1967. Aktuální dvacetibodový plán z roku 2025 se liší od "Deal of the Century"zejména v tom, že se zaměřuje primárně na ukončení války v Gaze a její správu, nikoli na komplexní řešení celého konfliktu včetně Západního břehu.

Aktuální stav implementace

K 15. říjnu 2025 je stav následující:

Splněné body:

Částečně splněné body:

Nesplněné nebo sporné body:

Poznámka: Situace se vyvíjí každým dnem a tento přehled odpovídá stavu k 15. říjnu 2025.

Vlna uznání Palestiny: Prázdná gesta nebo diplomatický průlom?

Září 2025: Historický obrat západní diplomacie

V září 2025 došlo k bezprecedentní vlně uznání palestinského státu západními zeměmi. Francie, Velká Británie a Kanada - poprvé členské státy G7 - oficiálně uznaly Palestinu v koordinované diplomatické akci. Připojily se k Irsku, Norsku a Španělsku, které tento krok učinily již v květnu 2024. Tento posun byl popisován jako „historický diplomatický zvrat“ a byl načasován těsně před zasedáním Valného shromáždění OSN. Celkově nyní Palestinu uznává přibližně 146 ze 193 členských států OSN.

Analýza motivací jednotlivých aktérů ukazuje komplexní obraz. Francie pod vedením prezidenta Emmanuela Macrona chtěla posílit roli Francie jako zprostředkovatele na Blízkém východě a reagovala na domácí tlak značné arabské komunity. Velká Británie po Brexitu hledá novou roli ve světové diplomacii a uznání Palestiny bylo gestem vůči arabským státům v kontextu ekonomických vztahů. Kanada s premiérem Justinem Trudeauem reagovala na rostoucí domácí kritiku kanadské podpory Izraele a potřebovala vstřícný krok vůči progresivní části elektorátu.

Pomohla uznání k řešení konfliktu?

Zde je nutné být kriticky realistický. Samotná uznání nezměnila faktickou situaci na zemi. Palestinská samospráva nezískala kontrolu nad Gazou, Hamas nebyl oslaben, izraelská vláda nezměnila své pozice k osadám na Západním břehu. Uznání však měla tři významné dopady.

První byl psychologický efekt - Palestinci získali pocit mezinárodní solidarity a legitimity svého úsilí o státnost. Druhý představoval tlak na Izrael - vláda Benjamina Netanjahua je nyní pod zvýšeným mezinárodním tlakem k jednání o dvoustavním řešení. Třetí byl normativní posun - uznání posílilo mezinárodně-právní argumentaci pro palestinskou státnost.

Legitimizace Hamásu?

Zásadní otázkou je, zda vlna uznání nepomohla legitimizovat Hamas jako teroristickou organizaci. Odpověď je nuancovaná. Ne, uznání nelegitimizovala Hamas přímo - všechny západní země jasně diferencovaly mezi uznáním palestinského státu reprezentovaného Palestinskou samosprávou a PLO a Hamasem, který zůstává na seznamech teroristických organizací EU a USA. Ano, Hamas z toho však těží nepřímo

Historická paralela se nabízí ze Severního Irska, kde britská vláda musela nakonec vyjednávat s politickým křídlem IRA Sinn Féin, ačkoliv IRA zůstávala teroristickou organizací. Klíčem byla ochota IRA složit zbraně výměnou za politickou participaci. Otázkou zůstává, zda Hamas je schopen podobné transformace.

Hamas a budoucnost Gazy: Skutečná ochota k ústupkům?

Perspektiva voleb v Palestině

Poslední palestinské volby se konaly v roce 2006 - před téměř dvaceti lety. Od té doby se Palestinská samospráva a Hamas nacházejí v permanentním patovém stavu. Mahmúd Abbás, osmdesátiletý prezident PA, vládne bez demokratické legitimity. Může Trumpův plán otevřít cestu ke svobodným volbám? Ano, ale pouze za splnění následujících podmínek. Hamas se musí zavázat k demilitarizaci. Mezinárodní síly musí garantovat bezpečnost volebního procesu. Izrael musí akceptovat potenciální vítězství umírněných islamistických sil. A Fatah musí provést vnitřní reformy a obnovit legitimitu.

Pozice Fatahu

Fatah, vedoucí strana PLO a dominantní síla v Palestinské samosprávě, je ve vnitřní krizi. Rozdělený mezi starou gardu generace Abbáse a mladší reformisty, čelí obrovské ztrátě důvěry palestinské populace kvůli korupci a neschopnosti zajistit základní služby. Fatah by teoreticky mohl těžit z odstranění Hamásu z Gazy, ale současně se obává několika věcí. Nebude schopen vyplnit mocenské vakuum. Reformy by mohly oslabit pozice současného vedení. A ve svobodných volbách může prohrát s jinými frakcemi.

Netanjahuova vláda: Překážka míru?

Složení koalice a její ideologické zakotvení

Současná izraelská vláda Benjamina Netanjahua je nejpravicovější v historii státu Izrael. Koalici drží u moci ultranacionalistické a nábožensky fundamentalistické strany:

Náboženský sionismus - Bezalel Smotrich, ministr financí, který otevřeně podporuje anexi Západního břehu a prohlásil, že „neexistuje palestinský národ“

Židovská síla - Itamar Ben-Gvir, ministr národní bezpečnosti, dříve odsouzený za rasistické výroky a podněcování k násilí

Ultra-ortodoxní strany - Shas a United Torah Judaism s vlivem na sociální politiku a požadavky na výjimky z vojenské služby

Tato koalice je ideologicky postavena proti dvoustavnímu řešení. Smotrich i Ben-Gvir opakovaně prohlásili, že celý historický Izrael-Palestina patří židovskému lidu na základě biblických nároků.

Překročení přiměřené obrany?

Vojenská operace v Gaze po 7. říjnu 2023 vedla k více než 40 000 obětem na palestinské straně, údaje k říjnu 2025, z nichž značná část byli civilisté včetně tisíců dětí. Mezinárodní společenství, včetně tradičních spojenců Izraele, vyjádřilo znepokojení nad neproporcionálním použitím síly, blokádou humanitární pomoci, útoky na civilní infrastrukturu jako nemocnice a školy a vysídlením téměř 2 milionů lidí. Mezinárodní trestní soud ICC vydal zatykače na Netanjahua a ministra obrany Yoava Galanta za údajné válečné zločiny, ačkoliv Izrael jurisdikci ICC neuznává.

Z pozice historického přítele Izraele musí Česká republika kriticky hodnotit, zda akce IDF zůstaly v mezích legitimní sebeobrany, nebo zda překročily hranice mezinárodního humanitárního práva. Rozlišení mezi teroristy a civilisty v hustě obydlené Gaze je obtížné, ale mezinárodní právo vyžaduje dodržování principu proporcionality a ochrany civilního obyvatelstva za všech okolností.

Realita vzájemného uznání

Uzná Izrael za současné vlády palestinský stát? Krátká odpověď je ne, za současné konstelace koalice to není reálné. Netanjahuova politická přežití závisí na ultrapravicových stranách, které by okamžitě opustily koalici, pokud by došlo k uznání Palestiny. To by vedlo k pádu vlády a k předčasným volbám. Netanyahu to nemůže riskovat, zejména vzhledem k probíhajícím soudním procesům, v nichž čelí obvinění z korupce, podvodu a zneužití důvěry.

Změna je možná pouze po pádu současné vlády, vytvoření širší koalice včetně středových stran nebo fundamentální změně izraelského veřejného mínění. Podle průzkumů ukazují, že izraelská společnost je po 7. říjnu 2023 traumatizována a posunula se doprava - podpora dvoustavního řešení klesla na historická minima okolo 35 procent. Strach z další verze 7. října převažuje nad nadějí na mír.

Dvoustavní řešení: Stále životaschopná vize?

„Mír nemůže být dosažen násilím. Může být dosažen pouze porozuměním.“

Podmínky funkčního dvoustavního řešení

Pro stabilní dvoustavní řešení by musely být splněny následující klíčové podmínky. Teritorium a hranice by znamenaly palestinský stát na Západním břehu Jordánu a v Gaze, hranice založené na liniích před válkou 1967 s možností vzájemných výměn území land swaps a územní spojení mezi Gazou a Západním břehem. Bezpečnost by vyžadovala demilitarizaci Palestiny s mezinárodními bezpečnostními garancemi, právo Izraele na obranné opatření při hrozbě, mezinárodní síly na hranicích v přechodném období a ukončení raketových útoků a terorismu.

Jeruzalém představuje jednu z nejsložitějších otázek celého konfliktu. Jakékoliv konečné řešení bude muset adresovat status tohoto města, které je svaté pro tři monoteistická náboženství. Možnosti zahrnují různé varianty od sdíleného hlavního města po mezinárodní správu historických částí, ale konsenzus je zatím v nedohlednu. Otázka uprchlíků by znamenala právo návratu do palestinského státu, nikoliv do Izraele, mezinárodní kompenzační fond a asistenci při resettlementu. Vzájemné uznání by zahrnovalo, že Izrael uznává palestinský stát, Palestina uznává Izrael jako židovský stát, ukončení všech územních nároků a normalizaci vztahů.

Přispěje dvoustavní řešení ke stabilitě regionu?

Historická zkušenost ukazuje, že mírové smlouvy mezi Izraelem a arabskými státy přinesly regionální stabilitu:

Egypt-Izrael (1979) - Camp David udržuje mír již 46 let

Jordánsko-Izrael (1994) - stabilní hranice a bezpečnostní spolupráce

Abrahámské dohody (2020) - normalizace s UAE, Bahrajnem, Marokem

Řešení izraelsko-palestinského konfliktu by mělo transformační dopady:

Ukončení hlavního zdroje nestability - konflikt slouží jako záminka pro radikální skupiny v celém regionu

Ekonomický rozkvět - Palestina s 5 miliony obyvatel by se stala novým trhem, Gaza s přístupem k moři má potenciál jako obchodní centrum

Oslabení íránského vlivu - Írán využívá konflikt k legitimizaci podpory proxy skupin jako Hizballáh a Hutíové

Regionální spolupráce - umožnilo by to formální izraelsko-saúdskou normalizaci, která je klíčem k širší regionální bezpečnostní architektuře

Demografická stabilita - vyřešilo by to otázku budoucnosti 7 milionů Palestinců, jejichž frustrované aspirace jsou časovanou bombou

Proč arabské a muslimské státy dosud neuznaly Izrael?

Z 57 členských států Organizace islámské spolupráce (OIC) uznává Izrael pouze několik zemí. Od Abrahamovských dohod v roce 2020 k nim patří:

Egypt (1979), Jordánsko (1994), Spojené arabské emiráty (2020), Bahrajn (2020), Maroko (2020), Súdán (2020)

Další muslimské země mimo arabský svět jako Turecko, Ázerbájdžán nebo některé středoasijské republiky také udržují diplomatické vztahy s Izraelem. Celkově však většina členů OIC Izrael formálně neuznává.

Hlavní důvody neúznání jsou následující. Solidarita s Palestinci - uznání je vnímáno jako zrada palestinské věci před vyřešením konfliktu. Domácí politika - veřejné mínění v arabských zemích je silně pro-palestinské, uznání Izraele je politicky toxické. Náboženské důvody

Saúdská Arábie, nejdůležitější hráč, je připravena normalizovat vztahy s Izraelem, ale pouze za podmínky uznání palestinského státu, zastavení osídlování Západního břehu a garance bezpečnosti Palestinců. Pokud by došlo k dvoustavnímu řešení s vzájemným uznáním, většina arabských a muslimských států by následovala v uznání obou států. To by byl skutečný „New Middle East“.

Česká republika: Mezi historickým přátelstvím a kritickou objektivitou

Česká republika má historicky blízké vztahy s Izraelem, sahající až k roku 1948, kdy Československo dodalo kritické zbraně pro vznik židovského státu. Současná pozice ČR k palestinské otázce je komplexní a kontroverzní - formálně Palestinu jako stát neuznává, přestože Československo v roce 1988 přijalo vládní usnesení vítající vyhlášení palestinského státu. Oficiální česká pozice, jak ji formuluje ministr zahraničí Jan Lipavský, trvá na tom, že „uznání Státu Palestina učiníme až poté, co bude naplněn předpoklad vzájemného uznání obou zemí“. Po volbách v říjnu 2025 a ustavení nové Poslanecké sněmovny 3. listopadu 2025 se česká zahraniční politika může přeorientovat, ačkoliv tradiční vazby na Izrael pravděpodobně zůstanou důležitým faktorem. Detailní analýzu české pozice k uznání Palestiny, včetně právních a historických souvislostí, lze najít v předchozím článku autora.

Možná role české diplomacie

Jakou roli by mohlo Česko sehrát při řešení konfliktu? Historie ukazuje, že malé země mohou mít disproporcionální vliv, pokud mají správné podmínky. Norsko zprostředkovalo Oslo Accords 1993. Švýcarsko stálo za Ženevskou iniciativou. Finsko vedlo Helsinský proces během studené války.

V případě izraelsko-palestinského konfliktu je situace odlišná - přímé diplomatické vztahy mezi hlavními aktéry fungují a velké mocnosti (USA, EU) mají aktivní zapojení. Role České republiky by proto měla být doplňková a specializovaná, zaměřená na oblasti humanitární pomoci a podpory obnovy Gazy, kde může přinést konkrétní přidanou hodnotu bez duplikace existujících diplomatických kanálů.

Realistické scénáře českého zapojení by mohly zahrnovat následující oblasti.

Technická koordinace humanitárních toků - Česko může využít své diplomatické kanály k efektivnější koordinaci humanitární pomoci do Gazy, zajištění průchodnosti pomoci přes různé kontrolní body a monitoringu jejího doručení civilnímu obyvatelstvu. Tato role nevyžaduje politickou angažovanost, ale poskytuje konkrétní přidanou hodnotu.

Zprostředkovatelská role a tiché kanály - Vzhledem k dobrým vztahům s Izraelem a historickému uznání Palestiny z roku 1988 by Česko mohlo vytvářet neformální komunikační kanály mezi Palestinskou samosprávou, izraelskou vládou a arabskými státy.

Právně podmíněná rekonstrukce - Česká republika může v rámci EU prosazovat princip „pomoc za reformu“ - tedy podmínit finanční podporu obnovy Gazy konkrétními kroky k demilitarizaci, transparentní správě a přípravě svobodných voleb. Tento přístup kombinuje pragmatickou pomoc s tlakem na strukturální změny.

Nerealistické ambice je třeba jasně pojmenovat. Česko samo nemůže být hlavním zprostředkovatelem kvůli nedostatku geopolitické váhy. Nemůže nahradit USA jako garanta dohod. A nemá ekonomické páky na ovlivnění aktérů v regionu.

Vyváženost kritiky: Netanjahuova vláda vs. izraelská společnost

Klíčové je oddělit kritiku konkrétní vlády od vztahů se státem. Česká pozice by měla kritizovat konkrétní kroky vlády, jako jsou nadměrné použití síly a osady, které jsou podle mezinárodního práva ilegální. Zároveň by měla podporovat izraelskou občanskou společnost, která je pro mír, například organizace Peace Now a různé NGOs. A musí důsledně odmítnout antisemitismus v jakékoliv formě a zneužívání kritiky Izraele k šíření nenávisti.

Bývalý ministr zahraničí České republiky Cyril Svobodave svém článku pro Diplomatickou akademii přesně formuloval tuto výzvu k vyvážené pozici: „Hluboké přátelství ale neznamená, že nutně musíme podporovat každé rozhodnutí izraelské vlády.“ Svoboda, který sám budoval české vztahy s Izraelem během svého působení ve vládě, konstatuje, že Česko „nemá a nemůže souhlasit s rozhodnutím izraelské vlády o úplné vojenské okupaci pásma Gazy“ a že „pokračování v zabíjení civilistů, i osob, které čekají na vodu nebo potraviny, když počet obětí přesáhl číslo 60 000 izraelskou armádou je neospravedlnitelné.“

Svoboda také identifikuje jádro problému současné izraelské vlády: „Předseda vlády Benjamin Netanyahu se drží u moci již jen s podporou ultra ortodoxní části politického spektra. Ti, kteří drží vládu u moci, jsou lidé, kteří neslouží v armádě, mají rozsáhlé výjimky z placení daní a odvodů, studují Starý zákon a čekají na nový Izrael, ne ten, který politicky vznikl v roce 1948.“ Tyto síly, podle Svobody, „nejsou a nemohou být základem moderního demokratického státu.“

Zásadní je Svobodova argumentace, že kritika izraelské politiky není antisemitismus: „Náš nesouhlas s touto politikou není a nemůže být označen a antisemitismus. Naopak právě od nás, tradičních přátel, se očekává, že nejsme zaslepení a že můžeme a máme právo upozornit na principy právního státu, včetně tří základních práv každého (i Palestince v Gaze), to je právo žít, být svobodný a vlastnit majetek.“

Historické přátelství neznamená nekritickou podporu každého kroku. Skuteční přátelé si říkají pravdu, i když je nepohodlná.

Trumpův plán v kontextu dlouhodobého řešení

Je to finální řešení nebo jen dočasné?

Trumpův dvacetibodový plán je v nejlepším případě přechodné uspořádání, nikoliv finální řešení konfliktu. Jeho cílem je zastavit akutní válku, stabilizovat Gazu a vytvořit podmínky pro budoucí jednání. Není to komplexní mírová dohoda řešící všechny aspekty jako status Jeruzaléma, uprchlíci nebo konečné hranice. Neřeší Západní břeh Jordánu a osady. A neurčuje konečné parametry palestinského státu.

Pravděpodobnost úspěchu

Realistické hodnocení ukazuje, že úspěch v celém rozsahu mírového plánu se jeví jako méně pravděpodobný, zejména po událostech ze 14. října 2025. Faktory podporující úspěch zahrnují válečnou únavu na obou stranách, ekonomický tlak na Izrael prostřednictvím BDS kampaně a částečné izolace, mezinárodní konsensus pro ukončení konfliktu a arabské státy připravené garantovat dohodu.

Faktory komplikující úspěch jsou však výrazně silnější. Fundamentalistická izraelská vláda závislá na ultrapravicových stranách není schopna kompromisu. Rozdělení Palestinců mezi Hamas a Fatah znemožňuje jednotnou vyjednávací pozici, přičemž Hamas nyní násilně konsoliduje svou moc v Gaze. Trumpova kontroverzní „zelená“ pro Hamásovy čistky podkopává důvěryhodnost celého plánu. Hamas jasně odmítá demilitarizaci až do vytvoření palestinského státu. Íránská podpora destabilizačních sil pokračuje. Traumatizovaná izraelská společnost po 7. říjnu se posunula doprava. A desetiletí selhávajících mírových pokusů vytvořila hluboký nedostatek důvěry.

S ohledem na aktuální vývoj a fakta je spíše důvod k větší míře skepticismu než k ukvapenému optimismu.

Scénáře dalšího vývoje

Před regionem stojí tři hlavní scénáře budoucnosti. První je křehké udržení příměří bez úplné demilitarizace. Hamas by si zachoval část vojenské kapacity, Izrael by udržel bezpečnostní přítomnost na okrajích Gazy a mezinárodní síly by hrály roli pozorovatelů bez mandátu k donucení. Po událostech ze 14. října 2025, kdy Trump dal Hamásu „zelenou“ k násilným čistkám a Hamas jasně odmítl odzbrojení, je toto nejpravděpodobnější scénář. Nese však vysoké riziko opětovné eskalace při první krizi.

Druhý scénář představuje postupný kompromis výměnou za rekonstrukci. Hamas by postupně demilitarizoval výměnou za masivní mezinárodní investice do obnovy Gazy, Palestinská samospráva by převzala správu s technokratickou vládou pod mezinárodním dohledem a Izrael by se stáhl do dohodnutých hranic s regionálními bezpečnostními garancemi Egypta, Kataru, USA a EU. Tento scénář vyžaduje politickou odvahu všech stran a silné mezinárodní angažmá.

Třetí, nejhorší scénář je kolaps dohody a návrat násilí. Pokud selže demilitarizace a nedojde k dohodě o správě Gazy, může následovat obnovení vojenských operací, další humanitární katastrofa a riziko regionální eskalace včetně zapojení Hizballáhu a Íránu. Tento scénář by znamenal návrat do situace před říjnem 2025 s ještě nižší důvěrou v možnost diplomatického řešení.

Časový horizont

Pokud by plán byl akceptován a implementován, proces by probíhal v několika fázích. V krátkodobém horizontu (měsíce) by probíhalo příměří, výměna zajatců a humanitární pomoc. Ve střednědobém horizontu (roky) by následovalo nasazení mezinárodních sil, demilitarizace, přechodná správa a obnova Gazy. V dlouhodobém horizontu (desetiletí) by mohla přijít reforma PA, volby, jednání o státnosti a potenciálně definitivní mírová smlouva.

Tento obecný rámec odpovídá historickým precedentům podobných mírových procesů, jako bylo Severní Irsko od Belfastské dohody do plné implementace, Balkán od Daytonské dohody do stabilizace či izraelsko-egyptský mír od Camp David do plné normalizace.

Závěr: Mezi nadějí a realismem

Trumpův dvacetibodový plán představuje nejvýznamnější diplomatické úsilí o ukončení izraelsko-palestinského konfliktu od Oslo Accords v roce 1993. Propuštění všech živých izraelských rukojmích 13. října 2025 bylo důležitým milníkem, který ukázal, že dohody jsou možné. Současně však realita na zemi zůstává komplexní a plná překážek.

Klíčové zjištění této analýzy

Prvním zjištěním je, že Hamas nejenže signalizoval ochotu vzdát se přímé správy Gazy, ale současně aktivně konsoliduje svou moc násilnými čistkami proti domnělým „kolaborantům“ a rivalům. Od 13. října 2025 zabil desítky lidí, a to s faktickým souhlasem prezidenta Trumpa. Bez demilitarizace, kterou Hamas kategoricky odmítá, však není možné dosáhnout trvalého míru. Druhým zjištěním je, že Netanjahuova vláda, závislá na ultrapravicových stranách, není schopna akceptovat vzájemné uznání a dvoustavní řešení. Politické přežití premiéra je v přímém rozporu s mírovou dohodou. Třetím zjištěním je, že vlna uznání Palestiny západními zeměmi v září 2025 sice měla symbolický význam, ale bez faktických změn na zemi zůstává z velké části gestem.

Čtvrtým zjištěním je, že mezinárodní společenství je připraveno masivně investovat do obnovy Gazy a podpory mírového procesu, ale chybí bezpečnostní garance a politická vůle klíčových aktérů. Trumpova kontroverzní podpora Hamásových čistek navíc vážně podkopává důvěryhodnost amerického zprostředkování. Pátým zjištěním je, že otázka československého uznání Palestiny z roku 1988 zůstává právně a politicky kontroverzní a Česká republika by měla tuto situaci vyjasnit. A šestým zjištěním je, že dvoustavní řešení zůstává jedinou životaschopnou dlouhodobou vizí, ale jeho realizace vyžaduje fundamentální změny na obou stranách.

Co může přinést změnu?

Winston Churchill jednou řekl: „Nikdy nevyčerpáte problémy; oni vás vyčerpají.“ Izraelsko-palestinský konflikt trval již 76 let a vyčerpal generace na obou stranách. Změna může přijít pouze kombinací několika faktorů. Potřeba nové izraelské vlády ochotné k historickému kompromisu je nezbytná. Reforma palestinských institucí a vytvoření jednotné reprezentace je stejně důležitá. Mezinárodní garance bezpečnosti a ekonomické rekonstrukce musí být robustní. Regionální aktéři, zejména Saúdská Arábie, Egypt a Jordánsko, musí hrát aktivní roli. A vzdělávání a dialog mezi civilními společnostmi musí změnit narrativy nenávisti.

Role České republiky

Česká republika se nachází na křižovatce. Může pokračovat v současné politice vyčkávání. Nebo může využít své jedinečné historické pozice přítele Izraele k tomu, aby přispěla k hledání řešení. Tato cesta vyžaduje odvahu říci pravdu oběma stranám. Izraeli, že současná politika osídlování a okupace je neudržitelná a v rozporu s mezinárodním právem. A Palestincům, že odmítání existence Izraele a podpora terorismu jsou stejně neakceptovatelné.

Jak poznamenal první český prezident Václav Havel: „Naděje není přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl, bez ohledu na to, jak to dopadne.“

Trumpův plán vykazuje řadu nedostatků a jeho implementace čelí obrovským překážkám. Přesto je možné jej kvitovat pozitivně, neboť směřuje ke sledovanému cíli - mírovému řešení - a zastavil, alespoň prozatím, další eskalaci konfliktu. Každý ušetřený život se počítá. Je to přelomový akt, který otevírá prostor pro dialog a možnost trvalého míru. Otázkou není, zda je to ideální plán. Otázkou je, zda máme lepší alternativu. A pokud ne, zda jsme připraveni udělat všechno pro to, aby tento pokus uspěl. Protože cena neúspěchu - další desítky let konfliktu, utrpení a nestability - je příliš vysoká pro všechny zúčastněné.

Jak shrnul Winston Churchill: „Nikdy nevyčerpáte problémy; oni vás vyčerpají.“ Izraelsko-palestinský konflikt trval již 76 let a vyčerpal generace na obou stranách.

A jak poznamenal Henry Kissinger, diplomat s desetiletími zkušeností z blízkovýchodních jednání: „Mír nespočívá v absenci konfliktu, ale v dovednosti konflikt řídit.“ A právě tato dovednost bude rozhodující pro osud Trumpova mírového plánu.

Vyvstává otázka, zda se Trumpovi podaří vytvořit obdobný mírový plán i pro konflikt mezi Ukrajinou a Ruskem. I tento konflikt má složité historické kořeny a nepůjde o rychlé řešení. Pokud by však jakýkoliv mírový plán představoval první smysluplný a konstruktivní krok směřujícím ke společnému cíli ukončení krveprolití, pak je třeba každou takovou snahu ocenit - bez ohledu na její nedokonalosti.

Legenda zkratek a odkazy

Seznam použitých zkratek:

Hlavní použité zdroje:

Poznámka autora: Tato analýza byla vytvořena na základě veřejně dostupných zdrojů k datu 15. října 2025. Situace na Blízkém východě se rychle vyvíjí a některé informace mohou být překonány událostmi. Článek byl aktualizován o události ze 14. října 2025 na základě zpráv iDNES.cz o Hamásových čistkách v Gaze a Trumpově kontroverzním postoji.