Článek
Jak píšu v dokumentu, na světě je jen jeden skutečný středověký palác. Ostatní hrady byly spíše obytné věže. Alhambra je něco úplně jiného. Jako by ji postavila jiná civilizace, která bůhví odkud přišla a kam zmizela. Tentokrát vám nebudu radit, jak si koupit lístek, ale přímo vás přenesu do dávné historie. Cestou se tam připlete i něco ze slavné hry. A k tomu lístku – kupte si ho dopředu a přímo ze stránky muzea, kde stojí jen 19 euro a ne 190. Držte si klobouky, cestujeme v čase!
Naše koně se pomalu sesouvaly dolů na planinu s městem. Lednový vzduch byl svěže chladný, když zafoukal od zasněžených štítů vysokánských hor za červenou pevností. Náhle slunce roztrhlo oblačnou peřinu a dopřálo nám dotek jasu a tepla. Mladý muž, můj chráněnec, vedle mě zastavil koně a zadíval se na údolí s městem před ním a já jsem spatřil slzy v jeho očích. Celý průvod zastavil. Pohled to byl nádherný. Podíval jsem se na mladého muže, který jako by ztrácel pevnost v sedle. Přiložil jsem ruku k hlavě a potom pevně k srdci. Doufal jsem, že mu to dodá odvahu a víru, že děláme to nejlepší, co můžeme udělat. Můj Abdil pevně stiskl velký klíč, který držel, a vzpřímil se v sedle, přičemž popohnal koně, aby se znovu pohnul. Já jsem kývl hlavou a zamával na ostatní. Nemuseli jsme se bavit, abychom věděli přečíst, co cítíme. Po celý můj život bylo mým úkolem chlapce chránit a radit mu, jak přežít. A celou dobu jsem měl co dělat. I dnes jsme se chystali udělat velmi nevýhodný obchod. Vyměníme největší poklad světa za naši svobodu. Jenže dělali jsme už i horší obchody. Stovka jezdců v brnění za námi dávala tušit, že jdeme psát novou kapitolu dějin. Aspoň že zimní slunce zmírňovalo naši nervozitu. Můj chráněnec popohnal koně do cvalu, jako by chtěl mít tyto události co nejdříve za sebou. Mně se rozbíhalo s koněm nějak těžší. Jako by na mě dolehla všechna má léta, všechny dramata, co jsme zažili a všechny nástrahy, které jsme museli překonat. Oceňoval jsem však sílu, která se mu vlila do žil. Zažil mnoho takovýchto těžkých zkoušek a to byl tehdy mnohem mladší. Zato já jsem už měl politiky a intrik plné zuby. Jenže můj život určovalo naše propojení. A tak jsem přidal do cvalu, abych narušil jeho samotu. Můj mladý Abdil byl sultánem Granadského emirátu, Abu Abdallah Muhammad dvanáctý, i když ho všichni volali Boabdil. S jeho matkou, sultánkou Axií, jsme si byli velmi, velmi blízcí a odpřisáhl jsem jí, že Abdila budu chránit do konce mého života. Což jsem musel začít plnit velmi brzy, když se sultán zamiloval do otrokyně a vzal si ji za ženu! Axia vycítila, co hrozí jí a hlavně jejímu synovi. Chtěla ho chránit tím, že z něho vychová silného vojvodu, aby si vydobyl vojenskou slávu, bránil království a získal respekt. Měl jen 22, když se mu podařilo rebelií sesadit sultána a novým se stal on. Potom události nabrali strmý spád. Kastilci se dobíjeli do Granady a Abdil musel vytáhnout do boje. Temné síly ovládly přírodní živly a naše koně zapadly v blátě. Zajali nás a odvedli do pevnosti El Moral. Zde jsem sultánovi poradil, že sklonit hlavu po porážce někdy znamená možnost uložit si ji na noc do polštáře. A že ani prohrou boj nemusí končit, pokud je ještě o co hrát. Říkal jsem mu, aby se díval do očí nepřítele a ukázal, že velikost panovníka je v jeho srdci a ne v ozdobě na hlavě. Mladý sultán se pánu hradu nejprve hluboce uklonil a potom mu odevzdal zbraně a zlacenou zbroj. V očích křesťanů jsme viděli škodolibost a pohrdání. Sultán jako by ztuhl, ale potom se vyzul a svlékl své zlatem vyšívané hedvábné šaty a nahý je s hrdě vztyčenou hlavou odevzdal také. Jeho mladé tělo vypadalo v šeru hradu jako socha. Až jsem se uchechtával, když jsem viděl ty jejich vyvalené oči. Myslím, že jeho oděv mají místo koberců někde na stěně dodnes. Zalíbení se vítězům se nám však později vyplatilo.
Násridové paláce
Starý sultán využil Boabdilovo zajetí a vrátil se na trůn. I když my jsme byli kupodivu v bezpečí, tak Axia byla v ohrožení. Neméně po sultánově smrti, když na trůn usedl jeho strýc El Zagal. Museli jsme ihned jednat. Tehdy jsem přesvědčil sultána udělat první nevýhodný obchod. Povídali jsme si s Abdilem celou noc a ráno jsem vysedl na koně a cválal odevzdat nabídku nejjasnějším hvězdám na nebi králů. To bylo poprvé, kdy jsem se setkal s Isabelou a Ferdinandem. Král a královna, kde každý měl své království, které spojili do jednoho. A věděl jsem, že jejich říši chtějí rozpínat dál. Věděli jsme, co má nastat a jaký je náš osud. A vidět to, co nastane, bylo naším největším pokladem a zbraní. Naše tajemství jsme se naučili prodávat po kouskách. Teď jsem jim nabídl možnost být pány světa, za podporu Boabdila. Ne být pány známého světa, ale nového, který ještě nebyl objeven. Ferdinand mě snad ani neposlouchal, ale Isabele se oči rozzářily jako diamanty na koruně. V ten den jsme mohli slavit. Dostali jsme zpět naši pevnost s palácem a mohli na chvíli žít v pokoji. Jenže chuť po moci se nedá nasytit. Pořád si žádá více a žádná mírová smlouva, ani podrobení se, nepomůže. Neuplynulo ani deset let a El Zagal byl poražen. Granada zůstala posledním sultanátem ve Španělsku. A Isabela s Ferdinandem přitáhli před Granadu s vojskem a usadili se před hradbami, jako by přišli na návštěvu s nabitými puškami. Musel jsem znovu strávit dlouhý čas rozhodováním se s mým chlapcem, teď už mužem, který byl sice moudrý , ale nebyl všemocný. Nevyčerpali jsme ještě všechny trumfy v našich kartách a dosud jsme nepoužili naše kouzelné zbraně. Tak jsem znovu vyskočil na koně s nabídkou, jakou nikdo jiný nemohl nabídnout. Tentokrát jsem zůstal s Isabelou a Ferdinandem v rozhovoru dlouho do noci. Vnitřek stanu zahřívaly lampy a nahřáté kameny, ale příjemně tam nebylo. Věděl jsem, že takto stanovat v zimní nepohodě dokážou už jen několik dní. Nabídl jsem mapy, za které by ještě před deseti lety jejich majitele upálili. Místo řek a hor na nich byly jen mořské proudy a naznačení pevniny, kde měl být konec světa. Mapy přešly z rukou do rukou, jenže pohledy krále a královny byly jako by zastřené. Jejich cenou byly naše životy a svoboda. Za celý nový svět! Nic víc. A potom jsem dostal nápad. Začal jsem Isabele vyprávět o horních zahradách s pomerančovníky a fontánami. O palácích, kde stěny tvoří jemné krajky a kupole jsou zdobeny jako z mramorových plástů. Štíhlé sloupy nesou komnaty jako ve vzduchu a všude protéká čistá voda, která padá po schodech do bazénů s barevnými rybami. Trefil jsem do terče. Isabele se rozhořely oči, jako kdyby viděla nový náhrdelník. Pokračoval jsem v popisu Alhambry a pak si povzdechl. Přeci byste nechtěli přijít o takovou krásu, kdybyste nedejbože začali bojovat se svým spojencem, když vám chceme milostivě odevzdat pevnost i království. To se i Ferdinand nadul jako krocan, protože se už viděl v teplých peřinách a na novém trůně. Jen ještě, – zadíval jsem se do dálky, – rád bych sultánovi a jeho poddaným odevzdal důkaz vaší velkorysosti, vaše výsosti.
Ticho se dalo krájet, ale Isabela už musela mít nový palác za každou cenu.
Naklonila se k Ferdinandovi a šeptala mu své rozhodnutí, který mi potom s kyselým výrazem oznámil, že nám bude milostivě poskytnuto území La Alpujarra, za horami. Uklonil jsem se, vyskočil na koně a cválal odevzdat vzkaz.
Násridové paláce
Když jsem dorazil k fontáně, Boabdil i s Axií mě netrpělivě čekali. Oba jsem je objal a políbil. – Získali jsme čas, – oznámil jsem jim to podstatné. – Odevzdáme pevnost, získáme panství v horách u moře a budeme mít čas dokončit naše lodě na přenos. O lampách vědění a času nevědí nic. Nevím ani, zda věří našim mapám a vyšlou někoho za oceán. Asi ano, protože se třesou na zlato z nových zemí. Ale Alhambru chtějí neporušenou a chtějí ji dostat hned. Musíme se připravit. – Každý z nás se otočil jiným směrem a ztratili jsme se v chodbách paláce, kde navzdory noci všechno služebnictvo horečně dokončovalo naše balení.
Naše stovka jezdců dorazila do stanového tábora a navzdory tomu, že jsme byli ohlášeni, jsme způsobili značnou nervozitu. Isabela a Ferdinand spěšně kráčeli po blátivé trávě ze stanu ke dvěma křeslům, která měla vzbudit dojem trůnu. Kráčel jsem s Boabdilem k nim a poslední kousek jsem nechal, aby klíč od pevnosti odevzdal sám sultán. Ferdinand převzal klíč v tichosti a stejně mlčky odevzdal listinu od nového panství. Žádný obřad, žádná vzletná slova. Krátký okamžik po tak dlouhé cestě. Boabdil už chtěl odejít, když přikročil k Ferdinandovi a s poklonou mu políbil ruku. Potom znovu na moment zaváhal a poklonil se i Isabele a políbil ruku i jí. Skoro omdlela a já s ní. Oba králové byli od té chvíle jako v sedmém nebi. Jejich samolibost převálcovala i jejich nenasytnost po moci. V tu chvíli vypadali jako po vypití karafy kořalky. Já jsem jen obrátil oči v sloup, poklonil jsem se a s hlubokou úklonou jsem začal couvat.
Konečně jsme byli zpátky v sedlech a cválali do pevnosti.
Boabdil navedl koně ke mně a zeptal se: – Bylo to příliš?
– Jasně, že bylo! Ještě po pět set letech se tím budou Španělé chlubit. A když se o tom doslechne sultánka, tak nám to bude připomínat až do smrti. – Potom jsem mu ale věnoval široký úsměv. – Ale účel to splnilo. Nikdo nás nebude obtěžovat a můžeme dokončit své lodě na přenos.
– Kdo se může nalodit? – zeptal se.
– Nuže, kdo bude chtít, zůstane tady, i když pokud nepřestoupí na jejich víru, riskuje život, nebo otroctví. Myslím, že někteří zůstanou i v novém panství a jednu loď pošleme do Fezu. Tam bude i někdo z věrných, kdo se bude vydávat za tebe. Pro zbytek budou lodě stačit. – snažil jsem se povzbudit smutného sultána.
– A kam půjdeme? – položil otázku, kterou už chtěl vyslovit velmi dlouho.
– Našel jsem něco speciálního, – snažil jsem se ho zaujmout lišáckým úsměvem a odhalením tajemství přenosu, které miloval. – Už sice nemáme místo na novou civilizaci, ale budeme žít jednoduše na ostrovech, které se postarají o naše potřeby bez námahy. Tam ukryjeme lampy času a vědění. Anebo spíše někde po cestě, v některém z našich bývalých sídel.
– Takže žádný nový nádherný palác? To mi zlomí srdce. – zaleskly se mu oči.
– Vím, ale budeme mít tři sta let klid. – Přitáhl jsem ho k sobě a podíval mu do očí. – Synku, nemusíme stavět paláce, budeme žít šťastně v ráji. –
Konečně se na jeho tváři objevil úsměv.
– Opravdu nás tři sta let nikdo neobjeví? –
– Neboj se, to už bude moje starost. –
Jen jsem doufal, že všechno, co jsem viděl v lampách, bude pravda. Uvidím tak za sto let…
