Vypálené Torres del Paine okouzlí, pokud právě nesněží. Protože Antarktida je hned za rohem

Nejznámější věže Jižní Ameriky jsou hory a jsou hodně vysoké a hodně krásné. Ale není je moc často vidět.

Tak deset let zpátky jsem koukal na dokument o Patagonii a sledoval Rusy, co se klopýtali po svahu na pláni.

Už nevědí, co by z rozmařilosti dělali a kam by se vyškrábali. - bručel jsem na zbohatlíky v televizi.

Vzpomněl jsem si na to, když jsem seděl na koni v Patagonii a klopýtal po svahu s otráveným koněm. Domácí se proháněl kolem nás a držel všechny v řadě za sebou. Místní gaučo měl na sobě košili a výstřední baretku, takže jsem se na ranči vysvlékl z nachystaného teplého oblečení a věřil jeho zkušenostem. Přesun na koních byl monotónní, ale kolem nás jsme viděli dramatickou scenérii. Pár kilometrů dál končilo slunečné počasí Dešťovou zdí a na jejím okraji svítila duha, jako dodělaná ve Photoshopu. Po procházce jsme si dali jednotně uvařenou předraženou fazoli a jeli sme autobusem na hotel. A to bylo s koňmi vlastně všechno.

Doma mi na televizi naskočil dokument o Patagonii, tak jsem to nechal běžet, ať si něco připomenu. Po chvíli se objevili Rusové na koních. Skoro jsem se zhroutil do sedačky. No vy blázni! A ještě vám prší! Doufám, že jste měli fazoli k obědu. Hřála mě hrdost, že můj dokument je hezčí a ještě mám i duhu. Ale na koně půjdu raději na Trusalovú. Tam je to hezčí než v Bystrici. To by se i gaučo divil…

Blízko El Calafate, jen 4 hodiny cesty, je fotogenické pohoří. Asi takové, jako Belianské Tatry, které jsou ale v Chile. Cesty jsou pro změnu jen v Argentině, takže jsou to takové Belianské Tatry se vstupem z Polska. Chile má 5000 kilometrů a po celé hranici má Andy. Kdyby jim někdo ukradl kus hor velký jako naše Tatry, tak si toho ani nevšimnou. I když by jim to asi chybělo v nějaké evidenci. Jsou to totiž takoví Němci Latinské Ameriky. Snaží se mít pořádek v účtech, ekonomice a bohužel i v razítkách v pasech. Jedno při vstupu i se skenováním zavazadel a jedno při výstupu, aby nedejbože nějaký turista nezůstal ztracený v horách. A to všechno na celnici postavené na soukromém ranči. Na turisty se jim tu vyplatí dávat pozor.

Náš místní průvodce v parku, který se jmenoval mysticky Jesús, nám vyprávěl veselý příběh o tom, jak nedávno dali strážci parku pokutu izraelskému turistovi za to, že se vedle nich vyčůral. Tak moc se naštval, že zapálil toaleťák a odhodil ho do křoví a z toho křoví vyhořela polovina parku… Od té doby mají Izraelci vstup do parku zakázán. Jiný rok zase český tramp vařil večeři u stanu a shořel mu stan a pro změnu i druhá polovina parku… I Češi by měli vstup zakázán, ale jejich vláda se za blba omluvila a slíbila milion dolarů, nebo korun. Ty pomalu splácí asi z nějakých sbírek. Slováci naštěstí ještě nic nezapálili, tak nám prodali lístek s úsměvem, ale v parku jsem si pro jistotu dýmku raději nezapálil…

Motal jsem se na konci světa v Chile, takže už víc vzdálený od domova jsem být nemohl – a přece… Kdybych sedl do auta a odpálil si to o 500 kilometrů jižněji /samozřejmě cestou přes Argentinu/, tak přijdu do Punta Arenas. A jestli si myslíte, že je to tam neznámá exotika, tak se šeredně mýlíte.

Na konci věku Rakouska-Uherska /Österreichisch-Ungarische Monarchie/ patřili Chorvati Maďarům stejně jako my /Slováci/. A časy to byly neveselé. Někteří šli na stavby do Pešti, ale každý třetí mladý muž ze severu a východu Slovenska /Felső-Magyarország/ utekl do Ameriky. O Chorvaty se Maďaři starali podobně příkladně a protože se mnozí neuměli naučit otčenáš maďarsky a k tomu neměli co jíst, tak utíkali do Ameriky, ale jižní, protože ze Splitu se tehdy plavili lodě do Buenos Aires.

No a zatímco dnes vypadá nápad žít v Punta Arenas jako výsledek alkoholické párty mladých horolezců, tak si musíte uvědomit, že tehdy ještě neexistovala jedna důležitá cesta – Panamský průplav. A Punta Arenas byl na lodních linkách vytížený jako dnes Dubaj. Dalo se tu chovat ovce a v přístavu to žilo. Kašlat na to, že v ledovém moři plavou jen tučňáci. Hlavně, že tam nebyli Maďaři…

Punta Arenas je typické chorvatské městečko na úplném konci světa. A hádejte, kdo je tam 10 let ošetřoval? Byl to pan doktor Martin Kukučín! No, ať by žil v Zuberci, nebo v Punta Arenas, měl to vlastně nastejno. A všichni, co odešli i s Kukučínem, si zřejmě zachránili život. U nás byli chlapci odvedeni do armády, kde měli maďarské velitele, a než pochopili, co je vpravo a vlevo, poslali je do zákopů v první linii – jako Rusové Dagestánce na Ukrajině.

Když vznikly národní státy, mnozí se vrátili domů. Dokončil se Panamský průplav a Punta Arenas osiřelo. Dnes je místem dobrodruhů, co hledají exotiku na konci světa. Měli bychom se občas ohlédnout zpět. Protože kdyby mě jeden milý mladý chlapík na Kukučína v Patagonii neupozornil, ani bych si na něj a Punta Arenas nevzpomněl…

Torres jsou věže a za slunečného dne vypadají věžoidně dramaticky. K pohoří patří i dva vodopády, pár jezer, dva bufety a tak dva roztroušené hostely s kempem. Hned za hřebenem už byly fjordy Pacifiku a dál jen samá voda. Před námi cestička pro turisty – začátečníky.

Okolo se motali flegmatické vikuně, co byly živé, a tu a tam jsme minuli i jejich kostry, které byly hlavním chodem pro hostinu nějaké pumy a hejna supů. Vybělené na porostu tu zůstaly jako dramatická dekorace panoramatického obrazu. Vystihli jsme příjemný slunečný den, zřejmě jeden z pěti v roce. Každý měsíc tu totiž prší a sněží v průměru aspoň 20 dní.

Mladý průvodce Jesús byl hrdý Chilan, který věděl, že celý svůj život může lézt vždy na jiný vrch v jeho krásné zemi. Na treku mladé slečně vypadla změklá tyčinka na rty do trávy a náš průvodce dohlédl na to, aby si to hezky posbírala a strčila i s nalepenou trávou zpátky do obalu…

Lézt přímo podél vrchů asi nemělo moc význam. Jednak tam nebyly chodníky a i kdyby nějaký postavili, tak by ho strhl první kus ledovce, který se občas s rachotem urval z třítisícové výšky. Jesuse jsem nabídl domácí jablkovicí a vyptával jsem se víc o jeho životě. Přiznal se mi, že by chtěl jejich nekonečné Andy porovnat s jinými horami. Podíval se na mě a zeptal se:
– A u vás je to jaké? –

– Krásné, – odpověděl jsem, – ale jdi se podívat raději někam jinam. –

Nebudu přece lhát Ježíšovi. I když jsem měl podezření, že nebyl pravý…

/A tady je důkaz, že Ježíš říkal pravdu…/

https://en.wikipedia.org/wiki/Torres_del_Paine_National_Park

https://blog.sme.sk/ladislavkucharik/cestovanie/vypalene-torres-del-paine-ocari-ak-prave-nesnezi-lebo-antarktida-je-hned-za-rohom