Vypálené Torres del Paine okouzlí, pokud právě nesněží. Protože Antarktida je hned za rohem.

Nejznámější věže Jižní Ameriky jsou hory a jsou hodně vysoké a hodně krásné. Ale není je moc často vidět.

Tak deset let zpátky jsem koukal na dokument o Patagonii a sledoval Rusy, co se klopýtali po svahu na pláni.

-Už nevědí, co by z rozmařilosti dělali a kam by se vyškrábali. - bručel jsem na zbohatlíky v televizi.

Vzpomněl jsem si na to, když jsem seděl na koni v Patagonii a klopýtal po svahu s otráveným koněm. Domácí se proháněl kolem nás a držel všechny v řadě za sebou. Místní gaučo měl na sobě košili a výstřední baretku, takže jsem se na ranči vysvlékl z nachystaného teplého oblečení a věřil jeho zkušenostem. Přesun na koních byl monotónní, ale kolem nás jsme viděli dramatickou scenérii. Pár kilometrů dál končilo slunečné počasí Dešťovou zdí a na jejím okraji svítila duha, jako dodělaná ve Photoshopu. Po procházce jsme si dali jednotně uvařenou předraženou fazoli a jeli sme autobusem na hotel. A to bylo s koňmi vlastně všechno.

Doma mi na televizi naskočil dokument o Patagonii, tak jsem to nechal běžet, ať si něco připomenu. Po chvíli se objevili Rusové na koních. Skoro jsem se zhroutil do sedačky. No vy blázni! A ještě vám prší! Doufám, že jste měli fazoli k obědu. Hřála mě hrdost, že můj dokument je hezčí a ještě mám i duhu. Ale na koně půjdu raději na Trusalovú. Tam je to hezčí než v Bystrici. To by se i gaučo divil…

Blízko El Calafate, jen 4 hodiny cesty, je fotogenické pohoří. Asi takové, jako Belianské Tatry, které jsou ale v Chile. Cesty jsou pro změnu jen v Argentině, takže jsou to takové Belianské Tatry se vstupem z Polska. Chile má 5000 kilometrů a po celé hranici má Andy. Kdyby jim někdo ukradl kus hor velký jako naše Tatry, tak si toho ani nevšimnou. I když by jim to asi chybělo v nějaké evidenci. Jsou to totiž takoví Němci Latinské Ameriky. Snaží se mít pořádek v účtech, ekonomice a bohužel i v razítkách v pasech. Jedno při vstupu i se skenováním zavazadel a jedno při výstupu, aby nedejbože nějaký turista nezůstal ztracený v horách. A to všechno na celnici postavené na soukromém ranči. Na turisty se jim tu vyplatí dávat pozor.

Nedávno dali strážci parku pokutu izraelskému turistovi za to, že se vedle nich vyčúral. Tak moc se naštval, že zapálil toaleťák a odhodil ho do křoví a z toho křoví vyhořela polovina parku… Od té doby mají Izraelci vstup do parku zakázán. Jiný rok zase český tramp vařil večeři u stanu a shořel mu stan a pro změnu i druhá polovina parku… I Češi by měli vstup zakázán, ale jejich vláda se za blba omluvila a slíbila milion dolarů, nebo korun. Ty pomalu splácí asi z nějakých sbírek. Slováci naštěstí ještě nic nezapálili, tak nám prodali lístek s úsměvem, ale v parku jsem si pro jistotu dýmku raději nezapálil…

Motal jsem se na konci světa v Chile, takže už víc vzdálený od domova jsem být nemohl – a přece… Kdybych sedl do auta a odpálil si to o 500 kilometrů jižněji /samozřejmě cestou přes Argentinu/, tak přijdu do Punta Arenas. A jestli si myslíte, že je to tam neznámá exotika, tak se šeredně mýlíte.

Na konci věku Rakouska-Uherska /Österreichisch-Ungarische Monarchie/ patřili Chorvati Maďarům stejně jako my /Slováci/. A časy to byly neveselé. Někteří šli na stavby do Pešti, ale každý třetí mladý muž ze severu a východu Slovenska /Felső-Magyarország/ utekl do Ameriky. O Chorvaty se Maďaři starali podobně příkladně a protože se mnozí neuměli naučit otčenáš maďarsky a k tomu neměli co jíst, tak utíkali do Ameriky, ale jižní, protože ze Splitu se tehdy plavili lodě do Buenos Aires.

No a zatímco dnes vypadá nápad žít v Punta Arenas jako výsledek alkoholické párty mladých horolezců, tak si musíte uvědomit, že tehdy ještě neexistovala jedna důležitá cesta – Panamský průplav. A Punta Arenas byl na lodních linkách vytížený jako dnes Dubaj. Dalo se tu chovat ovce a v přístavu to žilo. Kašlat na to, že v ledovém moři plavou jen tučňáci. Hlavně, že tam nebyli Maďaři…

Punta Arenas je typické chorvatské městečko na úplném konci světa. A hádejte, kdo je tam 10 let ošetřoval? Byl to pan doktor Martin Kukučín! No ať by žil v Zuberci nebo v Punta Arenas, měl to vlastně nastejno. A všichni, co odešli i s Kukučínem, si zřejmě zachránili život. U nás byli chlapci odvedeni do armády, kde měli maďarské velitele, a než pochopili, co je vpravo a vlevo, poslali je do zákopů v první linii – jako Rusové Dagestánce na Ukrajině.

Když vznikly národní státy, mnozí se vrátili domů. Dokončil se Panamský průplav a Punta Arenas osiřelo. Dnes je místem dobrodruhů, co hledají exotiku na konci světa. Měli bychom se občas ohlédnout zpět. Protože kdyby mě jeden milý mladý chlapík na Kukučína v Patagonii neupozornil, ani bych si na něj a Punta Arenas nevzpomněl…

Torres jsou věže a za slunečného dne vypadají věžoidně dramaticky. K pohoří patří i dva vodopády, pár jezer, dva bufety a tak dva roztroušené hostely s kempem. Hned za hřebenem už byly fjordy Pacifiku a dál jen samá voda. Před námi cestička pro turisty – začátečníky.

Okolo se motali flegmatické vikuně co byly živé a tu a tam jsme minuli i jejich kostry, které byly hlavním chodem pro hostinu nějaké pumy a hejna supů. Vybělené na porostu tu zůstaly jako dramatická dekorace panoramatického obrazu. Vystihli jsme příjemný slunečný den, zřejmě jeden z pěti v roce. Každý měsíc tu totiž prší a sněží v průměru aspoň 20 dní.

Mladý průvodce Jesús byl hrdý Chilan, který věděl, že celý svůj život může lézt vždy na jiný vrch v jeho krásné zemi. Na treku mladé slečně vypadla změklá tyčinka na rty do trávy a náš průvodce dohlédl na to, aby si to hezky posbírala a strčila i s nalepenou trávou zpátky do obalu…

Lézt přímo podél vrchů asi nemělo moc význam. Jednak tam nebyly chodníky a i kdyby nějaký postavili, tak by ho strhl první kus ledovce, který se občas s rachotem urval z třítisícové výšky. Jesuse jsem nabídl domácí jablkovicí a vyptával jsem se víc o jeho životě. Přiznal se mi, že by chtěl jejich nekonečné Andy porovnat s jinými horami. Podíval se na mě a zeptal se:
– A u vás je to jaké? –

– Krásné, – odpověděl jsem, – ale jdi se podívat raději někam jinam. –

Nebudu přece lhát Ježíšovi. I když jsem měl podezření, že nebyl pravý…