Buenos días, Buenos Aires! Evita, fotbal, tango a hřbitov

Vyšel jsem z hotelu a právě jsem se začínal rosit jako láhev piva z lednice, když zafoukal bueno aire. Chladivý vánek okamžitě stáhl teplotu o pět stupňů, na ideál. Dobré větry nedaly tomuto městu jeho jméno nadarmo.

Po prázdném chodníku spořádaně kráčela asi devadesátiletá stará dáma, která se u mě zastavila a ukázala na moje antické sandály. Kupodivu jsem pochopil, že si je chce vyfotit, i když se ptala španělsky. Vytáhla mobil a já jí zapózoval. Potom přešla do lámané angličtiny a začala mi vysvětlovat, že fotky dělá pro svého otce, který měl ten den narozeniny. 130 let. Chtěl jsem se zeptat, jestli mu je ukáže na hřbitově, nebo jestli je nejstarším mužem na světě, ale překladač chtěl všelijaká nastavení, tak jsme si jen popřáli všechno dobré a babička se vydala po svém za tatínkem.

Nedělní město bylo vylidněné až do odpoledne. Procházka se protáhla o pár kilometrů, protože nejbližší stanice metra byla zavřená. Asi ji opravovali. Metro bylo totiž nejstarší na světě. Tedy v tom Novém světě. Další zastávka už byla otevřená, i když ji také opravovali. Alespoň to tak vypadalo. Stanice byly, jako by je vyrvali ze starých španělských náměstí. Malované kachličky byly v některých částech po obvodu přelepené páskou, a tak jsem netušil, jestli je budou měnit, nebo už jsou vyměněné. Potom jsem se dozvěděl, že ty, které vypadají jako staré, jsou už nové, protože byly kdysi vyměněné za nové, které sice i jako nové ještě stále vypadají, ale jsou už vlastně staré. Takže všechno bylo, jak má být, a stanice metra budou jedna po druhé stárnout do krásy.

Okázalá výměna stráže v městské katedrále na hlavním náměstí je povinnou zastávkou cestovatelů. Generál José de San Martín byl takovým místním Štefánikem, který se svého státu nedožil, ale pár jich tady v okolí založil. Jen ho museli naložit ve Španělsku do rakve a dopravit sem až po smrti. A protože mezitím narostl do šířky, tak ho do toho vyzdobeného sarkofágu skoro ani nenacpali. Nakonec se to ale podařilo a teď má hrobku jako papež a ještě ho hlídají fešní vojáčci, k velké radosti turistů.

Na konci náměstí je prezidentský palác. Je velký a celý růžový. Našemu prezidentovi by se určitě líbil. A měl by tu i svou ulici, i náměstí, i hrobku. Všechno Pellegrini… Možná by měl šanci i prezidentovat, kdyby kandidoval. Tedy až by místním konečně došlo, že mávání motorovou pilou jejich současným prezidentem k oživení ekonomiky upadlé do kómatu nestačí.

Růžový palác je růžový proto, že prezident Sarmiento chtěl harmonizovat rozhádanou společnost rozdělenou na stoupence bílých a červených. Jemu se to podařilo, tomu našemu ne, i když sliboval lásku všeho druhu, tak zůstal růžový asi jen ve svém interiéru…

Za palácem na druhém břehu bývalého přístavního kanálu je Puerto Madero. Novoučká a naleštěná čtvrť, plná lesklých mrakodrapů a předražených apartmánů. Asi je dobré jít se tam projít a sednout si na kávu, ale nějaké další rozkoše mi tam zůstaly utajené.

Taková tržnice je úplně jiná zábava. Myslím tím San Telmo. Jsou tu totiž i další. Ale tuto historickou tržnici bych dal na první místo hitparády tržnic světa, i když ta plechová stavba vlastně není nic moc. To zajímavé je vlastně jen v hrncích a na grilech stánků. Zato staré kavárny tu byly stavěné v éře bohatství bez cenových limitů a opravit je dokázali až nedávno. Jako například Confitería Ideal. Rozhodně nic takového na Slovensku nenajdete. Ty interiéry jsou jako přenesené z Paříže. A množství věcí v nich odtud skutečně dovezeno bylo. V Praze jsou takové snad dvě. Ve Vídni jich bude určitě víc. Jenže Buenos Aires je takovou Vídní Latinské Ameriky. Jen s dávkou chilli.

A jako správní Latinoameričané musí mít i pořádné posmrtné město s okázalými minipaláci, které jsou naplněné rakvemi. Všechny jsou v hrobkách, protože pod zemí je takové bláto, že by mrtvoly vyplavilo na povrch…

Na zdejším hřbitově to žije! Recoleta je nejslavnější nekropole světa. Je tam plno jako na tržnici a díky davům turistů i docela veselo. Hrobky jsou opředené tajemnými příběhy. Jako děsivý pohřeb mladé dívky, kterou v devatenácti letech pohřbili – naštěstí pro ni právě do hrobky, kde se probrala, a tak se dokázala vyklepat zpátky mezi živé. Nebo mladá nevěsta, kterou zasypala lavina v Rakousku nebo ve Švýcarsku (tady netuší, kde nějaká vesnice Innsbruck je) na svatební cestě, a ve chvíli, kdy zhasl její život, doma zemřel i její pes. Příběhů je mnoho, hrobek ještě víc. A komu je to málo, může si vystát frontu před hrobkou rodiny Duarte, kde je pohřbená Evita. Nad tchánem ohrnovali nos, ale přijít k majetku díky němu jim nevadilo. Většinou se chudí socialisté, kteří si nakradou, neumějí chovat, i když si o sobě myslí, že jsou princezny… Kolik společného s naším parlamentem. Že? No ano! Jen po těch našich nezůstanou velké hrobky, jen velké dluhy. A po současných argentinských politicích už také ne. Argentinská měna léta padala, ale ceny údržby hrobek rostly. A tak je jich už dost zpustlých. Nepřekvapilo by mě, kdyby na některých visela cedulka: For sale… Je to smutné, ale cítil jsem se tu dobře, cítil jsem se tu jako doma…