Šanghaj – nejjasnější hvězda na čínském nebi

Večer jsem seděl v luxusní restauraci na terase, protože to bylo jediné místo, kde měli venku popelníky a nějaké židle. Restaurace se právě zavírala a uvnitř nikdo z vystrašených číšníků neuměl anglicky, kromě jedné milé paní, která mi přinesla pivo za 4 eura a nechala mi i svůj zapalovač. Před terasou byla fontána s velkým uměleckým dílem a celé to bylo postavené jako „stará“ továrna po přestavbě. Kolem nádvoří vykukovaly natlačené mrakodrapy. Nábřeží řeky bylo upravené, s vysazeným množstvím stromů a parkových úprav. Co mohlo, to svítilo, jako v Zakopaném o Vánocích. Všude bylo čisto, sem tam se potulovali nějací lidé se psy, sem tam někdo proběhl v rámci nočního tréninku kolem. Vypadalo to, že jsem přišel do komunistického ráje…

V hotelové hale jsem zoufale zkoušel rozběhnout eSIM. A to bylo sakramentsky důležité, protože v Číně se s tím už nedá nic dělat. A pokud se vám to pořád zdá v pohodě, tak svou zlatou kartou tu můžete leda tak škrábat námrazu z čelního skla. Moje SIMka měla VPN, která dokázala obejít státní firewall, co chrání domácí před peklem liberalismu. Nakonec se stal zázrak, data naskočila a já jsem mohl zrušit kletby, které jsem seslal na operátora a komunisty, a podívat se na maily a WhatsApp. Potřeboval jsem také aktivovat novou kameru, což by mi bez spuštěné ochrany před temnou silou nešlo. Aplikace se sice otevřela, ale byl tam napsaný jen rozsypaný čaj. Koukal jsem na čínskou stránku jako bača na monitor s BIOSem. Právě jsem se chystal náhodně kliknout na cokoliv, když mi oživený Google nabídl překlad. Tehdy mi došlo, že se tu nikdo anglicky učit nebude. A rusky už vůbec ne. Mají svůj svět a překladače v mobilech a zbytek světa ať se naučí čínsky…

Jinak první věta, která se učí čínsky, je: Ma má maa ma! Což znamená otázku, zda matka nadává koni. Případně zda kůň nadává mámě, nebo něco úplně jiného, podle toho, v jakých tónech to zazpíváte. Když si vzpomenu na hodinu hudební výchovy, jak jsme sborově zpívali „Prší, prší“ v páté třídě, tak jsme s čínskou gramotností úplně v háji…

V Číně je velká móda mít historické památky. Zahrada pro otce důležitého úředníka v Šanghaji o lecčems vypovídala. Jednak se tu kdysi neměli všichni špatně. Haciendy našich rozkradačů eurofondů oproti tomu vypadají jako maringotky cikánských transvestitů. Až se mi chtělo zakřičet: „Takhle se to dělá, do psí matěře!“ Když už si nakradnete, tak máte postavit tak hodnotné vily, že je ještě i komunisté po pěti stech letech budou muset renovovat…

Za nenápadným vstupem z ulice mě ovanula vůně vytříbeného vkusu a zalilo mě světlo stylového luxusu. Sice mě málem ušlapala vlna domácích turistů, ale naučil jsem se mezi nimi nějak proplouvat. Zahradu tvořilo asi jedenáct pavilonů velkých jako pravoslavné kostely, s jezírky, mostky, skalami, stromy a nádvořími. Úplatky musely být minimálně tak hojné, jako jsou dnes u nás. Všechno bylo neporušené, neošoupané a jako nové. No vlastně taky bylo! Po zahradách se potulovaly i desítky dívek v historických šlechtických šatech, které se tam přišly fotit, což byla nová celočínská móda. A nedaleko v palácovém stylu postavili pro jistotu i ulici s náměstím a obchodním centrem. Prý tam je i nějaký chrám, jen je už problém ho najít.

Kromě těchto zrenovovaných pamětihodností je téměř povinnost zastavit se i ve čtvrti Francouzské koncese. Kdysi dost autonomní oblast s křesťanskými obyvateli, později i domov otců čínského komunismu a dnes, div se světe, dokonalá historická obchodní čtvrť s romantickými uličkami. Jak by klasik řekl: „Same, but different.“

Kdyby nás dirigovali Číňané, tak máme všechny hrady konečně dostavěné…

Šanghaj je ale především supermoderní velkoměsto. K roku 2026 s 30 miliony obyvatel je třetí největší na světě, má i třetí nejvyšší mrakodrap na světě a jeho vyhlídka je dokonce výš než ta v Dubaji, takže je nejvyšší. Kdo nebyl na Skydecku Shanghai Tower, ten nebyl v Šanghaji. Za 55 sekund vás tam vystřelí výtah určený jen pro turisty. Výhled je dechberoucí a ceny suvenýrů také. Mě překvapili Slováci, které jsem zaslechl ve frontě na cestu dolů. Na to, že nás je dohromady tolik jako tady domácích v jedné ulici, jsme docela rozcestovaní.

Cestou na hotel jsme přestupovali asi čtyřikrát metrem z jedné linky na druhou. Když jsem nervózně koukl na mapu, kudy to jedeme, vyděsil mě kompletní popis v čínských znacích. Naštěstí Šanghaj není Peking a tady jsou stanice hlášené i v angličtině. Kromě trasy běžely na obrazovkách i reklamy, například na dětského superhrdinu – policistu, a ne kresleného, ale skutečného, s pistolí za opaskem…

Šanghaj má druhé největší metro na světě s 800 kilometry tratí a 500 stanicemi, přitom ještě před pár lety tu téměř nic z toho nebylo. Metro se začalo stavět v roce 1986, rychlovlaky a Maglev ještě později. Před sto lety sem utekl strýc Laci Hudec z Bystrice, doma neuznaný architekt, který tu ale stavěl jednu okázalou stavbu za druhou a mnohé z nich jsou dodnes v dokonalém stavu. A právě my jsme si naopak z tohoto období zničili, co se dalo. A to i tehdy, když už komunisté nevládli.

V třicetimilionové Šanghaji rychle zjistíte, jak klidná jsou ta dvoumilionová města…

Místní továrna na hedvábí měla showroom mezi prosklenými levitujícími kostkami obchodního centra. U vstupu byla skromná výstavka historických artefaktů a následovala hala plná hedvábných výrobků. V rámci lákání zákazníků byly připravené ženy s chomáčky hedvábí, které dokázaly roztáhnout do údivuhodné plochy. Když to celé zopakují stokrát, tak roztáhnuté pavučiny zazipují do tenoučké látky a peřina je na světě.

Měl jsem chuť zalézt do první naaranžované postele a zabalit se pod hedvábné povlečení, protože ani tady se netopilo. My i pracovníci jsme byli oblečení v zimních bundách, kromě přemotivované šéfky v kostýmku, která nám předváděla svou show. Na polici ležely nafouknuté polštáře, jemné jako napařené knedlíky. Se zalíbením jsem se zadíval na objemné průsvitné vaky, které už byly připravené na cesty.

Hlavní byznys čarodějnice se zaměřila na mě s milým úsměvem a chystala se mě právě sníst, když jsem uskočil a protestoval, že do kufru přece ty balóny jednoduše nenacpeme. Odstrčila mě a s úsměvem a slušnou angličtinou mi oznámila, že tohle pro eskamotéry jejich třídy přece nemůže být problém. Strčila dva vaky do obrovského stroje, který je se syčením „sežvýkal“ a vzápětí je vytáhla už jako 2D placky. Podala je mé ženě, která se jí je snažila vrátit.

„Nemáme hotovost!“ křičela na ni.
„Nevadí!“ křičela s úsměvem Číňanka zpět. „Tady se dá platit i kartami. A všemi!“

Čínské jestřábí oko se při převodech ze Západu umí bez problémů na chvíli i vypnout.