Zpívání u fontány v Kuala Lumpuru

Při sledování videa si nezapomeňte zapnout titulky a nastavit kvalitu HD.

Věže Petronas jsou jako diamantový prsten Elizabeth Taylor. Ten je vulgárně okázalý, dokud si ho vaše žena nenavlékne na ruku. Stejně rozpačitě jsem se díval na supervěže, dokud jsem před nimi nestál znova večer. Přes den působily věže až fádně, jako by to byla přezdobená skicová kresba tužkou, vytvořená matnými čárkami z 80 tisíc nerezových trubek. Večer však osvětlení vykouzlí zázrak. Dvě kosmické rakety od Tiffanyho se třpytí a nutí vás nespustit z nich oči, i za cenu ztuhlého krku. Uvnitř je luxusní nákupní centrum a venku fontánové muzikálové představení.

V Kuala Lumpuru se vlastně skoro pořád musíte dívat někam nahoru. Dokonce ani obyčejné bytové domy nemají deset pater, ale alespoň dvacet. Na těch spodních deseti jsou totiž parkovací místa. Tak šikovné, no ne?…

Stál jsem před horou, do které bylo vytesané barevné schodiště, a znovu jsem měl hlavu vyvrácenou k nebi. Vedle schodů stála ohromná socha indického Avengera natřená zlatěnkou. Indové kolem postavili svůj chrámový Disneyland, po kterém se proháněly drzé opice.

Schodišťová dálnice stoupala k nebi s prapodivnými postavičkami pohybujícími se nahoru a dolů. Někteří dobrovolně nesli svazek polen, jiní stoupali po kolenou a přitom se hlavami bouchali do schodů. Na vrcholu se objevil portál jako z Pána prstenů a za ním se otevírala ohromná jeskyně.

Kdyby byla jeskyně v Číně, vedly by do nich eskalátory. Kdyby byla u nás, platilo by se tam vstupné. Ale protože ji obsadili Indové, postavili uvnitř malý roztomilý chrám a také velké, barevné nákupní centrum. Aspoň jsme se nemuseli tlačit na jeskynních ekostezkách. Celá podlaha, velká jako náměstí, byla pěkně srovnaná a vydlážděná kamenem.

Strop dvou jeskynních dómů stoupal k nebi a jejich kopule měly propadlé otvory, kterými prosvítaly sluneční paprsky. Až jsem Indy podezíral z toho, že chtěli ušetřit na osvětlení a ty díry tam vysekali sami.

Kupodivu je v jeskyni i kolem indického chrámu čisto. Ve městě jsou zjevně v menšině. Vlastně je tady téměř každý přistěhovalec. Před 150 lety to byla totiž jen malá osada, v jejíž blízkosti našli stříbro, a bylo po idylce. Dnes je bývalá hornická osada hlavním městem federace velkým jako Praha. Jenže ještě dalších 8 milionů lidí bydlí v okolí. A zjevně se jim vůbec nevede špatně.

Poprvé jsem se v Kuala Lumpuru ocitl úplnou náhodou na začátku století. Byl jsem přesvědčený, že se do takové dálky už jakživ nedostanu. I když byla naše domovina v ekonomické křeči kvůli mafiánskému řízení státu, spolucestující byli přesvědčeni, že jedeme do džungle, kde se o nás budou starat snad cvičené opice. Vlastně některé předsudky se ani po letech nemění.

Už tehdy bylo letiště v Kuala Lumpuru něco, z čeho nám spadla čelist. A to jsme odlétali z Vídně! Když se tehdy jeden mladý Oravák dozvěděl, že má letenku z jiného letiště, kam musí jet sám taxíkem, obřadně se s námi rozloučil a napsal poslední vzkaz domů… Po pár hodinách jsme ho našli šťastného a opilého v hotelovém bazénu s barem zapuštěným přímo do vody, kde objevil kouzlo all inclusive…

Malajsie je velmi, velmi bezpečná země.

A to jsem si opakoval i ve skleněném boxu na metropolitní věži, která se překvapivě jmenuje - Věž, tedy Menara. Výhled byl dechberoucí. Kromě scenérie mrakodrapů se nedaleko tyčila další, ještě vyšší věž Merdeka 118, tedy Nezávislost, se 118 poschodími. Pod mrakodrapy kilometry estakád dálnic a nadzemních linek metra, to celé utopené v záplavě stromů a květin.

Nuže, myslím, že potravinovou pomoc Malajsii už posílat nemusíme. Ale my bychom od nich nějakou dostat mohli. Například kdybychom jejich delegaci dovedli na hlavní nádraží v Bratislavě. To bychom nějaký milodar určitě vyžebrali…

Národní mešita byla velmi netypická stavba. Byla stará jako já, takže pokud takové stavby máme doma, byly stavěny za Dubčeka a dnes jejich ruiny obvykle čekají na zachránce. Tady jsem viděl, jak by to u nás mohlo vypadat, kdyby si Rusové v roce 68 spletli Slovensko se Slovinskem.

Stavba se vznášela, podepíraná stovkou sloupů, a nad modlitebnou byl rozevřený obrovský deštník, přičemž vedle stál sedmdesátimetrový minaret jako deštník další, ale složený. Navlečení do fialových pytlů jsme se shromáždili u fontány v povznesené náladě. Potom si někdo vzpomněl na blížící se Vánoce a zazpívali jsme si:

– Narodil se Kristus Pán, veselme se, z růže kvítek vykvet nám, veselméé se. Z života čistého, z rodu královského, nááám náááám…

A to už přiběhl průvodce se zoufalým pohledem a gestikulací.

– Odcházíme, odcházíme! A rychle!

Malajsie je velmi tolerantní země. Ale Vánoce v mešitách moc neslaví…

Epilog

Seděl jsem v kupé do Bratislavy a psal tento příběh, přičemž mi na pozadí běžel můj dokument, který jsem přitom upravoval. Do kupé si přisedla rodinka, která vypadala částečně normálně. Po chvíli si jejich tatínek přesedl vedle mě a pokukoval, co to vlastně dělám.

A spustil:
– To jako jak dlouho trvá ten film? Vždyť kdybych jel do Košic, tak zemřu nudou.

Jeho malý Osmijanko zvedl hlavu a zaprotestoval:
– Ale my jedeme do Trnavy! Košice jsou na opačnou stranu.

– To máš jedno, – bručel dál chlapík.

A potom řekl něco, co mě zarazilo.

– Ujo, a vy jste spisovatel?

Chtěl jsem mu odpovědět, že on sám je ujo z osady, ale odpověděl jsem jen, že jak se to vezme. On pokračoval ve své úvaze.

– Protože to bych v životě nepřečetl tolik, co jste napsal.

Tato věta mnohé vysvětlila a dostala naši konverzaci do nového světla.

– A to město, to byl Dubaj? – pokračoval týpek v socializaci.

– Ne, to byl Kuala Lumpur, – zkusil jsem mu rozšířit počet záhadných míst na ploché Zemi.

– A to je kde?

– To je v Malajsii, – odpověděl jsem edukativně a začal se hbitě balit.

– A to je kde?

Na tuto otázku jsem nebyl připraven.

– To je v Dubaji?

Zjevně jsem legendu o Dubaji dosud podcenil. Naštěstí se do toho zamíchala chlapíkova žena.

– No vždyť v té Malajsii to je, vždyť ti to teď řekl. Co jsi nechodil do školy?

– Chodil! A do zvláštní! – zadíval se na mě a vytáhl poslední eso: – A vy jste taky chodil do zvláštní školy?

Kruh otázek a odpovědí se tímto definitivně uzavřel.

– Ne, já jsem chodil jen do úplně obyčejné školy a pořád jsem nevěděl dost, tak jsem měl i víc těch obyčejných škol.

– Vidíte, – vítězoslavně se radoval chlapík, – a mně stačí se jen zeptat. A hned vím, že je Malajsie v Dubaji.

A Trnava je v Košicích, ty mysliteli, pomyslel jsem si a s úlevou vystoupil na té jedinečné stanici, na kterou mohou naši vládci loudit ty milodary, aby si potvrdili, jak jsme vyspělí. Skoro jako v Dubaji…