Místa, kde se o víkendech zabíjí nuda v Buenos Aires

Bohatství států je v čase nestálé, stejně jako krása měst. Je třeba se o ně starat a nestavět hlouposti. A nic dobrého netrvá věčně. Přijdou i horší časy – a na každého. Argentina je na tom teď spíš hůř než lépe. My vlastně taky. Jenže ani v horších časech není potřeba házet flintu do žita. Zatímco v Argentině i u nás na Slovensku to vypadá, že naše země vedou politici, kteří skončili zvláštní školu bez vyznamenání, na místní úrovni je vidět obrovská vůle přežít. Zkrachovalo městské divadlo? Dnes je z něj mega knihkupectví s restaurací a zároveň městská atrakce. El Ateneo Grand Splendid určitě stojí za vidění!

Pravdou je, že Buenos Aires má také okázalou a čerstvě zrekonstruovanou budovu opery ze zlatých časů. Byl by hřích do ní nezaběhnout na prohlídku. I když jste na opeře nikdy nebyli a jste přesvědčení, že kdybyste nějaké představení nedejbože navštívili, do konce prvního dějství byste byli v kómatu. Budovy opery bývají jako královské paláce a jsou přístupné za rozumnou cenu. Obvykle. My jsme přijeli v době ekonomického experimentu těsně před jeho zhroucením. Takže jsme si připlatili. A navíc byla prohlídka ve španělštině. Dobře nám tak – měli bychom se učit jazyky. Ale všechno podstatné jsme pochopili. I tu kletbu, které se architekti báli, protože první dva zemřeli. A štěstím z nové zakázky to určitě nebylo. Třetí ale přežil, začalo se stavět a ve velkém se dováželo všechno, co se jen dalo. A dílo se povedlo na jedničku. Když už nic jiného, Argentinci se mohou chlubit tím, že mají v opeře víc míst než mají v Covent Garden.

Slyšeli jste o Palermu? Ne tom v Itálii, ale v Buenos Aires. Tady má Palermo pověst jako stará učitelka tělocviku, o které se provalí, že tancovala u tyče v mafiánském klubu. Pro jistotu vysvětlím, že to není zrovna dobrá pověst. Během nedělního oběda jsme se toulali opuštěnými uličkami Palerma, kde nás měli na beton okrást. V ulicích nikdo nebyl, tak jsme se tam motali sami a dívali se na ulice, kde na ošumělých fasádách někdo sgrafity a barvami vytvořil něco jako latino Las Vegas. Znovu jsem se nebezpečně cítil jako doma. Jenže tady byly domky pomalované někým, kdo to umí – a majitel to chtěl.

O pár kilometrů dál pod Puerto Madero je čtvrť Boca. A to taky není jen tak něco. To je Republika Boca! Kdysi čtvrť chudých přístavních dělníků, dnes povinná zastávka pro turisty, kde je stále doporučeno být o něco opatrnější. Jenže Boca je také legenda. A je nedotknutelná kvůli stadionu a tomu, co se tam v neděli odehrává.

Co je pro Čechy Plzeň, to je pro Argentince stadion La Bombonera klubu Boca Juniors. Je zážitek vidět už jen davy fanoušků v dresech s vlajkami, kde se ulice mění v náboženskou manifestaci. Jen místo Stalina stojí na balkoně Messi jako živý…

Na ulicích hrají kapely a v nočních klubech se přes den prodávají dresy a další fotbalové nezbytnosti, zatímco na obrazovkách na terasách běží ligové zápasy. Jako bych byl najednou v Chorvatsku…

Když se Porteños (obyvatelé Buenos Aires) přesytí města, vyrazí na víkend do delty Paraná Delta s městem Tigre, podle kterého nazvali i celou oblast. Jsou tu stovky kanálů a stovky chat, domů i okázalých sídel a klubů. Kromě toho také školy, hotely a stovky lodí, které jsou jediným dopravním prostředkem. Tedy kromě vláčku, který jezdí k nejprestižnějším domům, mimo jiné i k rezidencím několika prezidentů. Rodný dům prezidenta Domingo Faustino Sarmiento pro jistotu po opravě obalili do skleníku, aby chvíli vydržel.

Místní si u kalné vody grilují naložená telátka a popíjejí červené víno. Pro turisty jsou naštěstí připravené výletní lodě a poměrně levné bufety. Dokonce jsem tu konečně objevil dýmkové tabáky – v bufetu. A housku s kusem řízku jsem dojídal ještě druhý den ráno…

Večer jsme vyrazili do ulic a znovu jsme zapomněli řešit, že by nás někdo mohl okrást. To město mělo neuvěřitelné mimikry. Vypadá to jako v Evropě a i vy se cítíte jako někde pár hodin cesty autem od domova. Žena chtěla super steak ve stylovém podniku. Nakonec jsem ji zatáhl do jedné poměrně velké, dost jednoduché restaurace, ale zato plné místních. S číšníkem jsem si vysvětlil, jestli mají steak v menu, a třikrát jsem mu zdůraznil, že chceme jeden.

Už jsme seděli a žena se mnou pořád ještě nemluvila. Téměř okamžitě přinesli dva saláty, dva talíře se steaky a dva dezerty. Nakonec přinesl účet a celé to vyšlo konečně na normálních 30 euro očí, jako za jedno menu. Přesně tohle jsem od Argentiny čekal! Ekonomická reforma prezidenta Javier Milei se v tu chvíli začala hroutit před mýma očima jako Kamenického čtvrtá konsolidace. Jídlo mi zlevňovalo před očima a já měl právě v tomto úsvitu lepších časů opustit Buenos Aires!

To jsem přece nemohl odjet bez kávy s rumem a doutníku. Jenže jsem měl menší problém vysvětlit mladému fešákovi za barem, co je káva a co rum, protože mi za boha nechtěl rozumět v žádném jazyce kromě španělštiny. Přitom jsem žil v přesvědčení, že café a rum jsou univerzální slova jako mama a euro… Nakonec jsem barmanovi ukázal, co má přinést, a našli jsme si místo na terase, kde debatovala nesourodá skupinka hostů.

Starší žoviální chlapík výrazného vzhledu se mě hned zeptal, odkud jsme. Tak jsem mu to prozradil.

„A tyhle dvě dívky jsou z Polska!“ mávl na matku s dcerou, které vypadaly, že se vypaří při první příležitosti.

„A tam dál jsou Němci. S těmi není žádná zábava,“ kývl rukou ke skupince, která ho dokonale ignorovala. Pochopil jsem, že chce z té mladší Polky vylákat WhatsApp, a protože zatím neodhodila zábrany, zavolal svému synovi, aby ho dala aspoň jemu. Kluk vypadal sympaticky, až na to, že byl probuzený z nejhlubšího spánku – a přitom bylo teprve půl deváté večer…

Po chvíli se chlápek začal nudit, a tak se rozpovídal o svém životě. Nejprve se zeptal na plány našich cest a když zjistil, že všichni jedeme na karneval do Ria, ožil.

„Já jsem roky žil v Riu,“ začal svůj příběh, „byl jsem umělec a prodával jsem tam obrazy.“

„A proč jste se vrátil?“ nedalo mi se zeptat.

„Musel jsem se vrátit, kandidoval jsem tady na prezidenta.“

„Na prezidenta čeho?“ vyhrklo ze mě.

„No přece Argentiny!“ rozhodil rukama se širokým úsměvem.

„A zvolili vás?“ zapojila se jedna z Polek. Já málem spadl pod stůl…

„Bohužel nezvolili,“ pokračoval malíř-prezident. „Ale přijdou na to, že udělali chybu, a v příštích volbách určitě uspěju!“ Mávl na číšníka a objednal si další pití. Polky kapitulovaly, napsaly mu číslo na ubrousek a utekly. Já jsem se obřadně rozloučil bez výměny kontaktů.

Později na hotelu jsem začal nahlas přemýšlet, že kdyby toho extroverta přece jen zvolili prezidentem, mohl jsem si ho aspoň přidat mezi přátele. Moje úvahy ukončila manželka s tím, že takového cirkusáka by snad nezvolili prezidentem ani u nás.

No, něco na tom bylo…