Nha Trang - naše lázně ve Vietnamu

Nha Trang /netuším, proč se to tak píše, když se to čte Na Čang/ je město o něco menší než Bratislava, o kterém jsem nikdy předtím neslyšel. Má vlastní nové mezinárodní letiště s flotilou letadel tří vietnamských společností, vlastní historické památky, vlastní přírodní atrakce a má i zábavní ostrov, samozřejmě propojený lanovkou. Když jsem sem dorazil, překvapeně jsem zjistil, že město už obsadili Rusové. Dříve sem dorazili s armádou, aby dohlíželi na bratry Vietnamce. Dnes už tu základnu nemají, zato Rusové jaksi zapomněli odejít. A noví přicházejí. Předpokládám, že generálové v Kremlu o tomto úspěchu ani netuší. Místní se s tímto faktem sžili bez mrknutí oka. Jsou zvyklí na arogantní Číňany a zvykli si i na opilé Rusy… A všem poskytují bezchybný servis. A nejen oni. Místní specialitou jsou malé kiosky s bufetovým výčepem s barovým pultem bez židlí. Venku lákal kolemjdoucí mladý chlapec rodnou ruštinou. Tohle Vietnamci nemohli vymyslet. Jdete na pláž a odskočíte si na minutku osvěžit se vodkou a oroseným pivem, zatímco vaše Aksiňa nakupuje. A hned je den méně nudný… I některé bary měly zjevně ruské majitele i personál. S mladým Sašou jsem se dal do řeči o tom, jak jde život a tak. Když jsem se ho zeptal, jestli tu chce zůstat natrvalo, nebo kdy se vrátí domů, jen pokrčil rameny a řekl, že neví. Pak si povzdechl, že to asi bude na déle. Čekal jsem víc upřímnosti. Mohl rovnou říct, že se vrátí, až mu přestane hrozit, že ho odvedou na frontu… Zato úspěšní moskevští podnikatelé trávili svou dlouhodobou služební cestu v dobré náladě u hotelového bazénu a bavili mě tím, že si byli jistí, že jim vůbec nerozumím, a tak se chovali jako doma, což vlastně dělali vždy a všude. K dvojici chlapíků v plavkách, kteří si řešili byznys a fotbal na tabletech u piva, přistoupily dvě ženy v těsných barevných šatech.
– Ivane, pojďme večer tancovat –
– Co ses zbláznila? –
– Tak když nechceš, půjdu sama! –
– No tak jdi! –
– Tak nepůjdeš? –
– Nepůjdu! –
– Tak já jdu nakupovat! Uvidíme, jestli si to nerozmyslíš! –
Chlapík se naštvaně zvedl z lehátka a strčil do kamaráda.
– Vstávej, jdeme si dát něco k pití… –

Na Čang působí vlastně velmi příjemně i navzdory davu nevybíravých hostů. Kilometry pláže a promenáda uvedou návštěvníka do lázeňské nálady. Promenádu ve velkém využívají i místní, a tak působí mile a živě. Vietnamské ženy cvičí rozcvičkové tai-či, chlapci se honí za míčem a staří pánové ve skupinkách hrají stolní hry. Podél pláže jsou desítky barů, kde sedí i místní, takže je zřejmé, že si místní mládež dokáže vydělat i na večerní zábavu. A vy si můžete běžně objednat k večeři grilovaného pytóna, marinovaného krokodýla nebo pečeného pštrosa. A k tomu každého mořského tvora, o kterém jste kdy slyšeli. Já si dal raději toho pštrosa.

Čtyřmetrové vlny ze včerejška ustaly a my jsme se vydali okusit moře a zlatý písek pláže. Koncem listopadu byla večerní obloha zahalená šedými mraky a tichý vzduch bez větru měl přesně takovou teplotu – ani teplo, ani chlad. Očekával jsem pomalé otužování s každou vlnou, ale k mému úžasu bylo moře teplé jako termální bazén. Houpali jsme se v té teplé vodě Jihočínského moře, v té neuvěřitelně ponuré atmosféře, kterou zpestřovala barevná světla a zvuky města jako obrovského kolotoče. Voda byla teplejší než večerní vzduch pod mraky a nám se z vln nechtělo ven. Jihočínské moře se tu samozřejmě takhle jmenovat nemůže. Může se ale jmenovat Východní moře. Koneckonců ani my jsme nebyli Horní Maďarsko, ale Uhersko. No ne?

Asi hodinu od města je překrásný kaňon s vodopády. Údolí se jmenuje Ba Ho. Něco jako Tři bazény. A koupání v řece opravdu připomíná bazén, protože i tady byla voda překvapivě teplá. Procházka údolím byla jako z Indiana Jonese, jen mně trochu chyběly tatranské štíty v pozadí. A ne že by tu něco takového neměli. Nejvyšší hora Vietnamu se jmenuje Fansipan, měří přes 3100 metrů a – jak jinak – vede na ni lanovka dlouhá 6 kilometrů, protože nahoře je chrám s Buddhou a vším možným okolo. Jenže ty hory jsou na severu a 1400 kilometrů daleko… V okolí města za Perlovým ostrovem je pár menších ostrůvků a když nechytíte období tajfunů, určitě si pronajměte loďku, která vás odveze potápět se k útesům. Kamarád mi poslal svou fotku z mořského dna, jak byl nasoukaný do skleněné bubliny mezi rybičkami, a řekl jsem si, že kvůli tomu bych se tam vrátil. A možná i kvůli avokádovému smoothie s kokosovou zmrzlinou. A skvělým masážím, dobrému jídlu a houpání se na vlnách večer v teplém Jihočínském moři. Pardon, tedy v tom Východním.