Saigon /Ho Chi Minh/ Vietnam

Saigon je krasavice, kterou oblékli do montérek mrtvého vůdce. Dnes je znovu hvězdou nočních podniků. V červených šatech se žlutou hvězdou je z ní sexy zpěvačka s novým jménem Ho Či Min, stále jí však říkají Saigon.

Saigon už neměl existovat. Skandální město hříchu dobývali komunisté stejně, jako Saladin dobýval Jeruzalém. Před 51 lety tam ze země vyskočilo 400 tisíc partyzánských zombíků a nadělali pořádnou paseku, protože posledních 30 tisíc amerických vojáků odletělo vrtulníky na čekající letadlové lodě a bylo po Saigonu i Jižním Vietnamu.

Velmi mě zajímalo, jak vlastně Vietnamci vnímají válku dnes, když chtějí otevřít leteckou linku i do USA. Dostal jsem radu, ať se na to zeptám našeho průvodce. A proč? Protože jeho otec pomáhal chytat partyzány a pak strávil pět let v převýchovném táboře… Vietnam není černobílý a Saigon není rudý.

Sociální revoluce jsou jako zlatokopecké milenky. Způsobují euforické opojení, později se snaží zabít každého, kdo má jiný názor, pak přijde hladomor a nakonec pragmatické procitnutí do reality, kdy nastane čas přiznat si, že to celé stálo za hovno.

My jsme něco podobného zažili v malém, vietnamští komunisté to odpálili ve velkém stylu, i s tím hladomorem.

Povinnou zastávkou každého návštěvníka Saigonu je Muzeum války. Původně se však jmenovalo Muzeum válečných zločinů Číny a USA. / Číny!!! a USA / V roce 1995 uzrál čas obrátit zaprášený revoluční list a muzeum bylo přejmenováno na Muzeum paměti války. To je už natolik politicky korektní, že by tu dnes asi nikdo neřešil amerického veterána v objetí s vietnamským ladyboyem. Na rozdíl od Texasu, že?

Muzeum je plné nelidského utrpení, které zachytili američtí váleční fotografové a novináři. Jejich snímky dnes nacházejí silné využití právě tady. Malou nahou holčičku Kim Phúc, popálenou napalmem, vietnamsko-americký novinář nejen vyfotografoval, ale spolu s dalšími zraněnými ji odvezl do nemocnice a zachránil jí život. Dnes je z ní elegantní dáma.

Po muzeu se potulovaly desítky turistů i místních středoškoláků, kteří tam byli místo vyučování. Fotili se u tanků a hned si porovnávali statusy na Instagramu. Smích a štěbetání mladých studentů odlehčovaly dusnou atmosféru. A fotografie plačící nahé holčičky popálené napalmem pro ně byla asi stejně vzdálená, jako jsou pro naši mládež vzdálené fotografie dětí z koncentračních táborů…

Později večer jsme na hlavním náměstí obdivovali zrekonstruované honosné historické stavby z období francouzské kolonizace. A o těch Francouzích tu člověk kupodivu neslyší skoro nic. Jen jsme s uznáním konstatovali, že místní naučili vařit pho z ořezů a kostí, péct bagety a plnit je všelijakým chutným masem.

Pár kilometrů za městem probíhala bojová linie, kde se ukrývali partyzáni z Vietkongu. Dnes je vesnice Cu Chi turistickou atrakcí stejně významnou jako Prezidentský palác. Dnes už s kompletním zázemím, splachovacími záchody i restaurací. Po obědě si můžete vyzkoušet, jak klaustrofobické bylo plazit se partyzánskými tunely. Pak se ale dozvíte, že všechny tunely přístupné turistům jsou rozšířené a zpevněné na běžnou evropskou velikost. A každých pár metrů jsou přidané únikové chodby pro obéznější nebo méně pohyblivé návštěvníky. Pro mnoho bělochů lezoucích po čtyřech jsou i tyto rozšířené chodby místem, kde poznají své limity. Do těch původních děr by totiž dobrovolně nevlezl ani jezevčík.

Cestou živým skanzenem narazíte i na různé dílny. Zatímco u výroby munice sedí jen figuríny, výrobu sandálů obsluhují živí řemeslníci v dobových revolučních montérkách. Obuv vyrábějí ze starých pneumatik, ale prodávají ji, jako by šlo o nové gumy – takže už za aktuální kapitalistické ceny. Jak jinak. Turisté mají k dispozici i autentickou zvukovou kulisu střelby ze samopalů, kterou zajišťuje střelnice – za příplatek. Tady se tvoří fronty. Vždyť kdo by takovému lákadlu odolal? Z partyzánské vesnice jsme odjížděli plní emocí nad tím, jak trpěli chudáci američtí vojáci i chudáci vietnamští partyzáni. A hlavně jsme byli spokojení, že jsme tam netrpěli my…

Prezidentský palác postavený v šedesátých letech rozhodně nevynechejte. Doma nic tak parádního z té doby nemáme. Architektura je čisté nadčasové umění a ukazuje, že kdyby to komunistům nevyšlo, byla by Jižní Korea jen druhořadou vesnicí.

V elegantním zasedacím sále jihovietnamského prezidenta jsem se na chvíli ocitl sám. Náhle se zatáhlo a spoza otevřených skleněných slunolamů začal pronikat rachot odlétajícího vrtulníku. Do sálu se vplížil stín muže, který se pomalu sesunul do hlavního křesla. Byl to prezident Duong Van Minh. Bývalý voják Cizinecké legie se vypracoval až na nejmocnějšího generála Jižního Vietnamu. Jenže jeho země nebyla tím rájem na zemi, o jakém snil. Tehdejší prezident řešil vlastní korupční kšefty, nechával střílet do protestujících buddhistických mnichů a co bylo nejhorší – nezvládal Vietkong. Když se od něj odvrátil i Kennedy, udělal Van Minh konečně to, co si Američané přáli. Vytáhl prezidenta i jeho bratra z kostela, kam uprchli, a v nákladním autě je proměnil v hamburger.

Jenže pak se Američané začali tvářit, že oni to zase až tak moc nechtěli. Tři měsíce se snažil nastolit vlastní pořádek, když přišel jiný, mocnější generál a poslal ho do důchodu.

Pak uplynulo deset dlouhých let občanské války, během nichž se pokazilo všechno, co se pokazit mohlo. Teď už vláda, Američané a vlastně každý, kdo mohl, odletěli, a on se najednou stal regulérním prezidentem. Byl jím druhý den a jeho úkolem bylo přežít příchod severovietnamské armády, která právě vyslala dva tanky, aby obsadily Prezidentský palác – to už totiž bylo všechno, co z Jižního Vietnamu zbylo. Jen dva tanky! A on neměl nic. Navíc věděl, že třetí den už prezidentem nebude.

Seděl v křesle sám a očekával vojáky dychtící po vítězství. Jedinou kartou, kterou hrál, byl žolík s velkou korunou – symbol moci, kterou mohl předat. Mohli ho zastřelit stejně, jako on nechal odstranit svého předchůdce. Doufal však, že každá moc potřebuje potvrdit svou nadřazenost s korunou na hlavě. Věřil, že pocit všemocnosti zatemní mysl i komunistům.

Chodbou se rozléhalo klapání vojenských bot. Neběželi. Už nebylo třeba. Dvoudenní prezident se postavil a přivítal generála ze severu se slovy, že je připraven předat mu úřad. Ten mu odsekl, že nemůže předat něco, co už nemá. Přesto si ani přes své pohrdání parlamentarismem nenechali ujít obřad ponižující kapitulace a oficiální převzetí moci. Dvoudenní prezident odešel z místnosti živý a spolu se svým doprovodem vstoupil do dějin. Nakonec to ale jako správný legionář přežil a dokázal si užít důchod v Kalifornii…

Vyjasnilo se, stíny minulosti zmizely a já si uvědomil, že z vedlejšího kina stále doléhají sugestivní zvuky dokumentu o konci vietnamské války.

Zdá se přitom, že komunistům to začíná vycházet až teď, když vyměnili Marxe za noční kluby a Lenina za Lennona… Bui Vien je malý Bangkok. Žádná omezení kvůli nočnímu klidu tu neexistují, takže nemusíte nic hledat. Prostě se procházíte ulicí, kde noční kluby bez stěn končí až na chodníku, a některý z nich si vás sám vcucne dovnitř. Dnešní politikou je tu dobré jídlo, pití a nespoutaná noční zábava pro ty, kteří ráno nemusí do práce.

Není lepší tečky za návštěvou Vietnamu než Skydeck v Bitexco Tower. To je dnešní Vietnam v kostce. Finanční věž realitního holdingu vlastněného domácími finančními žraloky, navržená Venezuelanem, který už ale sídlí v New Yorku… Výhled odtud je však nádherný. Vzpomínám na každé úžasné město, které mě z takové výšky okouzlilo, a Saigon dnes rozhodně není žádná chudá nevěsta. Je překrásná. I když je to dnes už Ho Či Min. Ale kdo by tady v Indočíně řešil takový detail, jako je změna pohlaví, že?