Hlavní obsah

Vietnam - Hoi An – festival lampionů

Foto: Ladislav Kucharik

Starý Hoi An, město hedvábných světel, a nový Da Nang s mrakodrapy, na nichž chvíli vlaje červená vlajka s hvězdou a pak chvíli běží reklama. Dva sousedé, kteří nenudí.

Článek

Mnoho mých známých komentuje Vietnam s tím, že reprezentativní jsou jen města na očích, zatímco venkov zůstává skrytý ve své zaostalosti. Tam prý sedláci večeří jen hmyz a večer sledují vládní zprávy pod plechovým přístřeškem na CRT televizoru. Asi jako u nás v osadách, jen bez sociálních dávek. Ale budete se hodně divit. V teplém listopadovém dni už na konci období dešťů jsme se potulovali uličkami Hoi Anu a viděl jsem životaschopnost místních, kteří sice neodebírají lifestylové časopisy o bydlení, ale snaží se mít domečky se skleněnými stěnami a obložené lesklými kachličkami napodobujícími mramor. Uvnitř mohutné sedačky, naproti televizi plachta domácí výroby a na dvorku skútr – často elektrický, také z domácí produkce. Všude čisto, květiny a oltáře pro duchy. Celkově to působí vzdušně a mile, dokonce lépe než dům Nory Mojsejové na Pereši. Vlastně, ona ten dům už prodala a už není ani Mojsejová, ale Kabrheľová. Víte, to byl ten queer Versace, který se s ní soudil, protože mu nevrátila půjčené peníze, a na chvíli ji i zavřeli a tak si ho raději vzala… No, odbočili jsme až příliš. Slovenské celebrity jsou nestálé a dávat je někomu za vzor je asi hloupost.

A k tomu asketickému stravování vietnamských rolníků jen tolik, že téměř všude jsou rozežraní turisté, které je třeba krmit. Takže spíš překvapí dostupnost, množství a sortiment jídla. Nevěřícně jsem hleděl na mohutný gril na dvoře restaurace, kde se otáčela celá napíchnutá kozička. Byl to pohled trochu jako na středověkou hostinu pod hradem Vlada Tepeše – napichovače…

Cílem našeho bloudění bylo molo se slavnými plovoucími košíky. Francouzi kdysi zdanili každou loď, a tak vychytralí Vietnamci si místo lodiček vymysleli kokosové koše. Ty jsou dnes turistickým zlatým dolem. Plavba trvá asi hodinu a po cestě jsou ukrytá různá překvapení. Například pokus o chycení vlastního kraba nebo focení autentického rybáře, který je placený za rozhazování sítí vždy, když se kolem plaví roj turistů. Překvapí i hudební produkce, která připomíná diskotéky u nás na vesnicích v devadesátých letech. I vystajlované tetičky na ulici s nosítky plnými ovoce jsou autentické asi tak, jako pltnaři na našich řekách. Jejich jediným cílem je nechat se fotit s turisty.

Skutečná historie vás obklopí až ve starém městě. A večer má staré město jedinečnou atmosféru a otevřené noční trhy. Skupina imigrantů z Japonska si postavila dřevěný most i se svatyní a přivezla si také larvy bource morušového. Od těch dob se tu vyrábí hedvábí, ale na nějakou šik metráž do kufru bych se příliš netěšil. V hedvábné manufaktuře dívky vyšívaly desítky realistických obrázků. Bylo mi líto té práce na vypiplané okaté kočičce v rámu. Na jednom stole jsem si všiml ultravkusné výšivky s tropickými rajkami ledabyle napasované na nasvícenou kabelku. Přišel jsem k ní, když vtom přiběhla zřejmě nějaká vedoucí, popadla látku a utekla pryč, vykřikujíc: „No foto! No foto!“

Na opuštěné kabelce svítil nápis Dior. To vlastně hodně vysvětlovalo. A mimochodem, na prodej nebyla ani ta okatá kočka…

Město je večer zaplavené tisíci svítících lampionů. Do toho desítky loďek, které vozí turisty po řece, kde mohou vypouštět papírové květy se svíčkami. A samozřejmě množství barů, které jsou připravené přivítat stovky turistů. My jsme si samozřejmě jeden lampion koupili. A pak další a další. Dohromady jsme jich nakonec měli pět. Jeden jsem na chalupě namontoval na noční lampu, dva jsou na skříni a zbytek se podařilo věnovat jako originální dárek. Kouzlo nočního Hoi Anu je silné a je těžké mu nepodlehnout.

Foto: Ladislav Kucharik

Hoi An

Foto: Ladislav Kucharik

Hoi An noční trhy

Foto: Ladislav Kucharik

Kokosové košíky

Foto: Ladislav Kucharik

Hoi An

Foto: Ladislav Kucharik

Hoi An

Foto: Ladislav Kucharik

Hoi An

Kupci pak přišli z Číny a jejich klany fungovaly jako dobře sehraná mafie. Klanový dům je napůl palác a napůl kulturní dům – se zabudovaným kostelem i hospodou. Novým členům se tu pomáhalo, a ti pak museli pomáhat svému společenství.

Staré obchodnické domy jsou vymyšlené jednoduše a geniálně. Uliční fasádu tvoří jen sloupy a velké otevřené výklady, které se zavírají okenicemi. Dodnes na tom není nutné nic měnit – a právě proto toto město dodnes existuje. Užívál jsem si volno u kávy s čokoládovou vůní a se zapálenou dýmkou, když ke mně přiběhla moje žena s plamenem v očích, který nevěstil nic dobrého. Objevila svůj vysněný koberec, jenž měl konečně dát našim životům smysl. Mladý Pákistánec v italském outfitu byl schopen prodat i vlastní matku, protože věděl, že ji v rámci reklamace stejně každý vrátí. Snažil se nás přesvědčit, že někde v Zakopaném otevírá pobočku a tak se při nejbližší cestě zastaví s kobercem u nás doma. Naštěstí od nás získal jen kontakt na WhatsApp a já jsem nemusel ze svého kufru vyhodit oblečení. Těch pět lampionů se tam vešlo tak akorát.

Ráno jsme vyrazili k chrámům v Mramorových horách. Byly nevelké, ale okouzlující. Na vrchol jsme se vyvezli prosklenými výtahy ve skleněných tubusech – přesně podle vkusu čínských turistů. Nahoře to bylo jeskynní, chrámové a meditační. Dolů se už jde pěšky na velkolepé parkoviště. A nedaleko je povinná zastávka v manufaktuře vyrábějící cokoli z mramoru. Na dvoře stála šestimetrová Panna Marie, vedle níž vypadal zaparkovaný autobus jako dětská hračka. Socha byla obrovská – jako kapesní Socha Svobody. Na dvoře bylo alespoň sto soch. Mezi nimi jsem zabloudil na dvorek, kde vietnamský Michelangelo v šlapkách a kraťasech vyřezával flexou z kvádru Buddhu. Bez nákresu. Jen tak po paměti. Vedle opracovával kus kamene jiný chlapík, zřejmě Raffael. Ostatní želvy byly asi na obědě. Až mě zamrazilo, když jsem viděl dvě téměř identické, dvoumetrové sochy čínských démonů. Myslím, že místní brusiči fungují jako umělá inteligence. Šéf jim popíše, co mají vyřezat, jak to má být velké, a kluci se vrhnou na kámen a brousí, dokud není hotovo. Málem jsem si koupil unikátní mramorovou dýmku. Jen škoda, že byla jen na ozdobu a ne na kouření. No co už. I umělá inteligence se občas splete.

Foto: Ladislav Kucharik

Mramorové Hory

Foto: Ladislav Kucharik

Mramorové Hory

Foto: Ladislav Kucharik

Da Nang Dračí Most

Foto: Ladislav Kucharik

Noční Da Nang

Foto: Ladislav Kucharik

Pohled na město z Mramorových Hor

Foto: Ladislav Kucharik

Železniční stanice - čekárna

Kousek severněji stojí moderní město Da Nang, velké jako Bratislava. Z historie tam není vidět téměř nic, ale i tak je magnetem pro čínské turisty. Blízko v horách je slavný most „z rukou“ a přímo ve městě most draka, který dokonce chrlí oheň. Někdy… Zábavní park s kolotoči zaplní Číňanům večer a v noci rádi navštěvují herny, stavěné speciálně pro ně. A když je kasina vypustí ze svých spárů, mohou povečeřet celkem netradičně na vyhlídkové lodi a dosyta se najíst i vynadívat na světelnou show města.

Da Nang má také zbrusu nové letiště, ale my jsme se chystali cestovat nočním vlakem.
Stanice byla prostorná, ne příliš opotřebovaná a příkladně čistá. Organizovaná podle čínského vzoru. Je to skoro jako na letišti – kvůli supervlakům, takže to je něco, co u nás nehrozí. V Da Nangu sice mají koleje jako u nás za socialismu, ale čekárna slouží jen pro cestující na nejbližší vlak. Na nic je to až tehdy, když supervlak má zpoždění. Náš naštěstí neměl. A měl kouzlo staré striptérky. Byl sice trochu obouchaný, ale bez graffiti a čistý. Jediné, co potřebujete k úplné spokojenosti, je velký sešit a lepicí páska, abyste zalepili mřížku klimatizace, která se nedá vypnout. Houpavě jsme se nechali unášet noční hornatou krajinou s rýžovými poli a městečky podél trati. Nevezli jsme se sice jejich luxusním Orient Expressem – S Journey, ale výhledy z okna jsme měli stejné. Čekaly na nás pláže Nha Trangu. V tu chvíli jsem ještě nevěděl, že na zlatý písek pláže se valí čtyřmetrové vlny. Nu, ale nikdo není dokonalý.

Po návratu domů o pár měsíců později jsem se právě chystal do práce, když mi zazvonil zvonek. Venku byla kurýrka z pošty, která pro mě měla nějaký speciální balík. Seběhl jsem dolů v papučích a snažil se zjistit, co mi to, proboha, zase přišlo, když jsem vůbec nic nečekal. Z dodávky vytáhla balík o velikosti malého kufříku, na který jsem vytřeštil oči a snažil se dopátrat, co to, k čertu, dorazilo. Zrak se mi zaostřil na odesílatele, mého Pakistance z Hoi An. Vzal jsem balík do rukou a zeptal se pošťačky:
– A víte, co je v tom balíku? –

Odpověděla, že netuší.

Tak jsem jí to objasnil:
– Právě mi přiletěl koberec. –

Žádná odezva.

– Proto že je létající! –

To ji už zaujalo.

– Doletěl totiž z Vietnamu, – vysvětlil jsem s úsměvem.

– No tak to máte super, – řekla pošťačka. – Nemusíte platit parkování.

Ale musím. Jen mám ten koberec, – zamumlal jsem si a vydal se domů rozbalit si nebe z Orientu pod nohy…

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz