Vymyšlené stromy života v zahradách u vodopádu si v Singapuru postavili

Autor je Slovák, a tak když zmiňuje zloděje z parlamentu, myslí tím ty, které vyšetřují orgány u něj doma a ne ty, které vyšetřují tady…

Náš národ miluje pohádky. Popelku o Vánocích, nebo o malém království mezi horami, kde moudrý král přemýšlí, jak zlepšit život poddaných, a vzdělaní rádcové připravují zákony, které vedou království do šťastné budoucnosti. Krále si volíme podle toho, kdo co naslibuje, a když nás jednou přesvědčí, fandíme mu doživotně jako španělskému fotbalovému klubu. Jako by to ani nebyl náš skutečný život. Na domovní schůzi neumíme zvolit domovníka, protože mu závidíme čtyři eura, a odmítáme půjčku na opravu střechy, která zatéká, protože se nechceme zadlužit. Vážené dámy a pánové! Naši politici nás zadlužují tempem jako marginalizovaná rodina, která v ukradené kabelce našla bankovní karty i s občankou. O domovníka se budeme hádat, ale kdo je ministrem financí, je nám jedno. Hlavně, aby se do nás ten Západ, který nám půjčuje, nemíchal. A když bude zle, obrátíme se na Východ. Ten se nás už nemůže dočkat. Vždyť nám přece někdo pomůže. Hlavně, ať nás někdo mocný přichýlí pod svá široká křídla. Na rozdíl od pohádek naši králové lžou, až se jim práší od huby, a jejich rádci jsou často tupí jako polena. A skutečně se zajímají hlavně o to, jestli je u jejich vily i marina pro jachtu. V jejich skutečném domově – na Jadranu…

Chybí nám vzor. Někdo, koho můžeme pohodlně kopírovat a ušetřit si roky tápání. Tak, jak to už léta dělají Číňané. A právě proto tu mám pro vás jeden dokonalý vzor. Jmenuje se Singapur. Jsou to takové nové super hrnce, univerzální čistič a kryptoměna v jednom. Nevěříte? Vysvětlím. Naše malá, nedůležitá země nikdy nebude Ruskem ani Čínou, i když polovina národa o této cestě sní. Představte si, že cestujeme v čase do roku 1965. Tehdy vznikl Singapur jako zapomenutý bahnitý ostrov v deltě řeky Johor, který pravidelně zaplavovaly lijáky a nikdo z mocných o tento zapadlý kout světa neměl zájem. Dokonce i Angličané odtud utekli. Singapurci neměli nic, jen ten starý anglický přístav. A pak je vyhodili i z Malajské federace. Vyhodili! Tak museli vyhlásit stát, protože je nikdo nechtěl! My jsme v té době zvolili milovaného a oblíbeného šéfa ústředního výboru strany a celý národ začal v extázi budovat socialismus s lidskou tváří jako nejvyspělejší stát komunistické poloviny světa… V Singapuru to bylo podobné. Moudrý a rozhleděný strýček Lee Kuan Yew už od roku 1959 dělal vrcholovou politiku a měl vizi řídit stát, jako by to byl jeho vlastní dům. Pořádné školy, zdravotnictví a rozumné investování zisků z přístavu.

Nás osvobodily ruské tanky a dvacet let jsme jezdili nakupovat k nafoukaným Maďarům, případně jsme utíkali utěšovat se k Polákům, kteří na tom byli ještě hůř než my (ach, kde jsou ty časy!). Pár šťastlivců mohlo jet se stanem do Jugoslávie a přivézt si odtud Elánky, které jsme jim my ostatní záviděli. My jsme se hnali do komunismu a v Singapuru podle nás byly jen opice. Ale nebyly. Opravdu rozumně investovali vydělané peníze do své budoucnosti a do výstavby superměsta. Vládní strana PAP – People’s Action Party, tedy Strana lidové akce – je u moci od vyhlášení nezávislosti až dodnes. To je mokrý sen našich malých diktátorů. Ano, jsou svobodné volby, ale lid s písní na rtech přijde k urnám a volí znovu a znovu svého milovaného vůdce. V Rusku to funguje stabilně, u nás jen občas.

No kdybych byl Singapuřanem. Volil bych tak? Zavřete oči a cestujte se mnou. (Tedy jen obrazně, abyste mohli číst dál.) Přestavěný přístav tvoří základ HDP, které je třikrát vyšší než to naše. Bydlí se v šik mrakodrapech na umělých kopcích, které tvoří zahrady plné květů a chodníků pro pěší. Parkování a silnice jsou pod zemí, pod nimi jsou tunely pro odvod záplavové vody a pod nimi metro… Jeho zastávky budou brzy dostupné pro každého do 10 minut chůze a musí fungovat i zatopené pod vodou – na rozdíl od toho, co zatopilo v Praze.
Procházeli jsme se v noci kolem obytných věží a bylo to bezpečné a magické, jen jsem měl vybitý mobil. Byly to nejdokonalejší mrakodrapové zahrady na světě. A protože by si takové bydlení nikdo běžný nemohl dovolit, je správa bytů a jejich ceny regulována. Asi bych ty autokraty volil i já…

Ohromné stromy se tyčily k nebi a mně se vynořila nedávná vzpomínka na stejný obrázek, který kamarádka postovala na síti. Pomyslel jsem si, že ty zelené obrůvky nemám šanci vidět naživo. Ale život mě překvapil. Ohromné útvary s chodníkem nad hlavami vypadaly, jako by byly vystřižené z Pandory. Na park jsme měli jen dvě hodiny, což znamenalo proběhnout ho v poklusu. Představil jsem si, jak by byl stejný projekt stavěný z eurofondů u Malinova.
„Dámy a pánové, za tímto ostnatým plotem vidíte 18 vodárenských věží a bazény na úpravu vody. Věže jsou natřeny zeleně, aby splývaly s přírodou, a v plotě jsou díry, aby se v klidné ohradě množil hlucháň… Těšíme se, že jste až z Číny přišli podívat na naše nové technické zařízení Vodáren a kanalizací…“
Tak by to dopadlo u nás. Dnes vodárenské věže Marina Bay Garden zná celý svět jako sci-fi zahrady s vlastní světelnou show.

Singapur nemá pitnou vodu. Nemá jí dostatek. Na malém kousku země žije jakoby celé Slovensko. A tak nejprve postavili ostrov, jako v Dubaji. Na něm vše potřebné k filtrování pitné vody a jejímu uskladnění ve věžích. Do tohoto bodu bychom to možná zvládli. Ale dál už jde o moudré hlavy a dalekozraké vidění. A toho nemáme. Vyrobit z výrobny vody světovou atrakci je něco nad naše síly a zájem politiků.

Na konci zahrad jsou dvě obrovské prosklené kupole velké jako stadion – v jedné je ukrytý prales s vodopády a v druhé středomořské zahrady s květinami. Na zastřešeném nádvoří jsem uviděl obrazy turecké umělkyně, kterou jsem obdivoval, aniž bych věděl, že se mi někde na druhém konci světa zjeví. Z různých odpadů – plošných spojů, zipů, tablet, víček a kabelů – tvořila neuvěřitelně živé portréty. A já zůstal sám a měl jsem být na cestě na vyhlídku. Rychle jsem proběhl s kamerou kolem a fotil a natáčel, co se dalo. Okolo jezírek na čištění vody jsem už běžel v poklusu. Ještě pár fotek na pěším mostě a vešel jsem do dalšího zázraku jménem hotel Marina Bay Sands. Řekl jsem hotel? To je velmi skromné pojmenování. Marina je město ve městě. Teprve až když vstoupíte do nitra věží-katedrál, napadne vás, jak se něco takového dá postavit. Nuže, malé okénko do ekonomiky pro fanoušky samostatného Slovenska: když v Singapuru vytvořili umělý ostrov se zahradami, zasypali i bažiny, které ležely téměř v centru. Řeknete si: co s tím. U nás by byl pozemek prodán schránkové firmě, jejíž uživatel výhod by byla babička někoho opravdu důležitého. Singapurci to prodali kasínu v Las Vegas a celkové investice činily závratných 5,5 miliardy USD. A návratnost? U nás by schránková firma zkrachovala po roce, ale v Marině funguje kasino jako magnet na Číňany. Dokonce je kontrolují a vedou si záznamy, aby někdo z nich moc neprohrál. A během pěti let byli v takovém zisku, že se projekt rozšiřuje. A teď se držte – investice bude 10 miliard USD! Jen to „blbé“ kasino jim vydělá tolik, co do nás nalije Brusel za sedm let!

Voda je v hotelu úplně nahoře na plošině, jako infinity bazén, ve výšce 200 metrů. A v podzemí je nákupní centrum, kde se slunce prodírá poschodími až ke kanálu s gondolami. Co tam přibude za pět let, netuším, ale jeden den na prohlídku hotelu a zahrad bude málo. A to si můžete jít zaplavat na zábavný ostrov Sentosa, kde strávíte další den a dostanete se tam lanovkou přes moře. Přestože je průměrný plat 4 800 USD, na nábřeží se dá dobře a relativně levně najíst nebo pobavit v barech. Můžete nakupovat blbosti v čínské čtvrti, nebo tam zkusit asi jediný michelinský street food a neutratit víc než za dvě piva. Je to superměsto se superatrakcemi, na kterých se neustále pracuje. Nebo se můžete ponořit do džungle na kole v jednom ze šesti přírodních parků. A ještě si musíte najít čas na prohlídku mrakodrapů v Hop-in double deckeru.

Večer jsme vypluli na lodi z nábřeží místní řeky, kde byly desítky teras restaurací, barů a i nějaké kolotoče. V barech se točily halloweenské párty a kolem nás se hemžili mile vypadající kostlivci a usměvaví piráti. Vpluli jsme do laguny osvětlené milionem světel komplexu Marina Bay Sands. Hudba musela znít jako na koncertě, protože jsme byli od břehu dobrých sto metrů a pořádně to dunělo. V dálce jsem viděl něco podivného, jako přehradní zeď, a tak jsem se zeptal, co to je. Tak vážení, byla to laguna se sladkou vodou.

V období dešťů zde padají lijáky a voda odtéká do moře. Teď už neteče. I Singapur má své Gabčíkovo. A ne ledajaké. Hlavní řeky končí v laguně spolu s tunely pro přívalové vody. A na konci zátoky je přehrada, protože z této vody se vyrábí pitná. Kanalizace ústí až za lagunou do moře – a to vyčištěné. Po stýkrát jsem si řekl: klobouk dolů. Proč nás ti Singapurci neobsadí? Nebo proč naši politici nedělají zákony podle Singapuru? Vždyť je to jednoduché, jen dělejme totéž.

Ale prozradím vám, že my Singapur nikdy nebudeme. Je známo, že mají vysoké tresty za korupci s propadnutím majetku. Za drogy je trest smrti a za krádež nebo poškození majetku vězení a k tomu výprask rákoskou… To by se v našem parlamentu asi posrali strachy…

Na letišti mě milá paní nasměrovala mimo budovu k poslednímu zázraku, který jsem chtěl vidět. Každý, kdo přilétá i odlétá, může vstoupit do kouzelné džungle, kde z oblohy padá kruhový vodopád. Je to neskutečný prostor a lehnout si tam na lehátko na hodinu je zážitek na celý život. Rozhodně lepší než ležet hodinu na zemi na letišti v Dillí, i když tam mají koberce…

Minule jsem jel vlakem ze Žiliny do Bratislavy a vlak šokujícím způsobem měl zpoždění (žertuji, měl zpoždění úplně normálně) a musel jsem půl hodiny sedět v hale na plechové sedačce vedle mladého potetovaného vraha. Zase lepší, než si sednout vedle biohazard bezdomovce, že? Prostě Indie jako vyšitá. Zavřel jsem oči a byl jsem tam. V Jewel Changi Airport Waterfall. Přítmí pod banánovými listy bylo voňavé a snové. Ve vzduchu právě zastavil vlak vznášejícího se metra. A ze skleněné oblohy padal obrovský kruh vody, který mocně syčel a ztrácel se ve svítící vodní díře. Cítil jsem, jak do mě někdo šťouchl. Otevřel jsem oči a mladý potetovaný vrah mi podával mou kreditní kartu.

„Vypadla vám z mobilu.“

Podíval jsem se na něj a najednou jsem viděl jeho auru růžovou jako huňaté pyžámko.

„Ježiši, dík moc! Nezajdeme na pivo?“ – vyhrklo ze mě. Naše indická stanice se rozzářila dobrým skutkem.

Někdy stačí málo a den se zlepší. A to je dobře, protože na vodopády v džungli ještě dlouho mít nebudeme.

Odkazy na stránky pro zvědavce a nevěřící.

https://www.visitsingapore.com/

https://en.wikipedia.org/wiki/Singapore