Andalusie a její města na nedělní procházku, nebo na celý život.

Granadu jsem si vždycky představoval jako pueblo v pekelně vysušené krajině. Trochu americké příchuti přidává dálnice z Málagy. Zdálo se mi, že místní museli tohle město založit z čistého zoufalství, protože už nedokázali dojít dál od moře. Když se ale na horizontu objevila Sierra Nevada, spadla mi sánka. Pustá krajina v dálce vystřelila k nebi a v sedmatřicetistupňovém horku se pod vrcholy bělaly pásy sněhových polí. Majestátní Mulhacén je vysoký skoro tři a půl kilometru a na vedlejší Veletu se vyvezete lanovkou, kde je kolem 130 sjezdovek. Samozřejmě v zimě, ale i tak bych se hádal, že lyžovat se v Granadě nedá déle než na Velké Rači. Znovu a znovu jsem se přesvědčoval, že podceňovat moudrost lidí v minulosti se nevyplácí. Ten den jsem měl pod zasněženými horami na dosah svůj sen. Nespravedlivě opomenutý div světa, palác Alhambra. Jeho návštěva mě přenesla do daleké minulosti skoro na celý den. Umajjovci byli jako civilizace z budoucnosti. Zatímco my jsme stavěli první kamenné věže našich budoucích hradů, oni měli fontány se lvy, výpočty hvězdné oblohy, plastiky z mramorové štuky, krajkované kamenné hlavice sloupů, broušený beton a zlacené kazetové stropy. A večer popíjeli víno a al kohol z granátových jablek s ledem z kopců nad nimi.

Když jsem se vrátil časovou bránou zpět a vyšel na parkoviště, ukázaly hory svou moc. Zastavily všechny molekuly páry nad Granadou a spustily teplý déšť. Ideální čas podívat se na něco ve městě. Pád Umajjovců a vznik křesťanského superkrálovství byla větší revoluce, než si u nás děti na hodině dějepisu umějí představit. Byly to divoké devadesátky 15. století. Alhambra přitom ani nebyla dobyta. Byla to činčilový kožich a Mercedes s jachtou v jednom. A Isabela Kastilská chtěla svůj nový obytný šperk víc než svého muže a jeho Aragónsko. Na klenoty měla prostě čich. Odcházející Maurové zanechali vzkaz, že se vyplatí vyplout na kraj světa, protože místo útesu, odkud všechno padá do vesmíru, tam bude zlato, které se hodí každému, kdo ho ukradne. Jen rok po nastěhování do Alhambry vyplul Kryštof Kolumbus obsadit to, co najde. Po roce se vrátil a progresivní mafiánský papež Borgia pro jistotu rozdělil nový kulatý svět mezi mocnosti, aby mu neklesaly příjmy kvůli válkám. O pár let dorazilo do Španělska první zlato z Peru. To bylo větší terno než všechny eurofondy. Páni světa z Alhambry byli najednou bohatí jako Putin a mohli roztáhnout svá marnotratná křídla… To zlato můžete vidět třeba v granadské katedrále. Nový svět a nové myšlenky vrátily Granadu mezi vyhlášené adresy světa. Místo oltáře apsida, za ní kolonáda s desítkami oltářů zalitých zlatem a vznášející se varhany uprostřed lodi na ohromných sloupech. Ani v Pešti byste takové nenašli…

Mně se při natáčení té krásy nepoeticky vybil mobil a uprosil jsem sekuriťačku, aby si odpojila lampičku ze zásuvky. Protože zavírali, bylo to nekonečných deset minut. Když se mě chystala definitivně vyhodit, vystřelil jsem a natáčel všechno kolem sebe jako blázen, zatímco ona rozvážně kráčela za mnou s tím, že mě buď vyhodí, nebo zavře v nějaké hrobce. Když se mi podařilo oběhnout katedrálu dokola, kapituloval jsem a nechal se vyvést, přičemž hned za mnou zabouchla dveře. Nevadí, podívám se na to v klidu doma na televizi…

Po letním dešti byl vzduch jako u nás na zahradě. Ze spleti uliček mě okouzlilo náměstí Trinidad. Bylo by to obyčejné kamenné náměstí, kdyby bylo u nás. I pár kavárenských stolů by na něm u nás asi bylo. Ale v Granadě jsem se ocitl v tropickém pralesním parku. Musel jsem se posadit a objednat si předraženou paellu. „Máte tu ale dokonalé počasí,“ utrousil jsem číšníkovi.

— „Jistě, ale jen dnes. Zítra už bude osmatřicet. Ale když přijdete v lednu, tak si můžete i zalyžovat.“

Granada je dokonalá, jen ne vždy…

Málaga

Málaga má lidský rozměr řekněme našich Košic, i když má obyvatel jako Bratislava. Ve svém centru. Zatímco naše „superměsto“ má kolem sebe jen vesnice a městečka, Málaga má kilometry zastavěného pobřeží s hotely, satelitními městy a infrastrukturou pro tisíce Švédů a Rusů, kteří tu žijí, chodí do škol, hrají hokej a nemíní se vrátit domů. Další stovky Čechů a Slováků si tu zase kupují apartmány na důchod.Snad si Španělé s tou směskou důchodcovských imigrantů vytvoří harmonické soužití. Každopádně místo to není špatné. S topením si není třeba moc lámat hlavu. A kolem je všechno, na co si člověk vzpomene. Samotné město se dá projít za jeden den. Příjemné ulice a náměstí, poměrně prostorné a reprezentativní. Kousek středověku a dokonce i antické divadlo pod hradbami. Neodolal jsem Picassovu muzeu a zmrzlinárně na hlavní třídě. Body navíc přidává obrovský park a promenáda u přístavu. A když vás město omrzí, sednete na vlak a jste za chvíli ve svém apartmánu, nebo na letadle domů, kde si můžete vyřizovat důchod. Například…

Marbella

Pokud jste řadový turista, potěší vás, že je na nábřeží Marbelly Česká hospoda. Tam si můžete dát kdeco, ale já bych doporučil zůstat jen u toho piva. Krásný park se sochami Salvadora Dalího a romantické uličky s náměstíčky vás pohltí.

Náměstí Pomerančovníků je takový koncentrát romantiky, že se budete muset osprchovat a vyprat si věci, abyste se ho zbavili.

Trochu mě překvapilo, že železnice až do Marbelly nevede. Je to přece jen takové provinční městečko.

Ale pokud jste ruský milionář, nebo slovenský politik, pak Marbella bude další adresa pro parkování vaší jachty, kromě té, co máte v Chorvatsku. Počet milionářů na jednu židli v kavárně je tu vyšší než v Dubaji. A tak si můžete v přístavu Puerto Banús okukovat kabelky od Bulgariho i modely od Ferrari zaparkované před obchody. K tomu ta Plzeň a nějaké tapas — takový výlet přece nemůže dopadnout špatně. Nebo ano?

Do Mijasu se vám vyplatí odtřepat se tu čtvrthodinku od pobřeží. Mega romantické město přilepené na svahu hory je jen pár minut autem od moře. Schody mezi úzkými uličkami jsou vykládané mozaikou a na bílých fasádách s černými mřížemi a modrými květináči by se mohla vyučovat estetika urbanismu. Kdo potřebuje doladit svou chalupu v provensálském stylu majolikovým číslem domu nebo hodinami, musí jet právě tam. V podstatě tam nic není, kromě krásy, kterou se můžete procházet a nikdy vás neomrzí. I když je to turistická atrakce, nic tu není umělé a nic nevypadá lacině. V jednom šik obchodě s uměleckými doplňky byly černobílé fotografie Mijasu spřed sto lety a městečko vypadalo smutně, bídně, ošuntěle a špinavě jako Vyhne na konci socialismu. Ani se nedá uvěřit, že před sto lety na tom my byli lépe…

Místa, kterými jsem se toulal, byla tak zajímavá, že jsem všechno nedokázal popsat a zdokumentovat v jednom blogu.

Takže pokud vás zaujalo moje cestování časem, přečtěte si a podívejte se na jeden z opomenutých divů světa — okouzlující Alhambru.

A časem přidám samostatný příběh sexy města Rondy. Možná vás to přiměje podívat se na tato krásná místa, nebo pokud jste tam už byli, tak si je připomenout. Anebo vás tam přenesu já svými příběhy. Bude mi potěšením.