Můj vlastní kousek Jadranu

Znali jste to každý, kdo absolvoval vojenskou službu. Po devětaosmdesátém se otevřely hranice a poté, co jsme si byli nakoupit mikrovlnky ve Vídni, jsme mohli začít odvážně plánovat dovolenou, na kterou předtím dosáhlo jen horních deset tisíc. V Chorvatsku.

Musím se přiznat, že mně samotnému to trvalo dobrých deset let. Nebyly peníze, chybělo auto, které by došlo tam i zpátky, začala tam válka a furt něco… Nakonec mě ale sousedi přizvali do svého tajného spolku, když jsem si koupil skoro nové auto, které už takovou cestu mohlo zvládnout.

Přípravy trvaly týdny. Do skleněných sklenic se zavařovalo maso a před odjezdem se klepaly řízky. Kdo neměl řízek v chlebu na cestu, byl zoufalá socka a pravděpodobně také musel po cestě zemřít hlady.

Naším cílem byl Starigrad u Paklenice před Zadarem. Místo v krajině Vinnetoua, na kterém jsme všichni vyrůstali. Být tam znamenalo zažít opravdový divoký západ Ameriky. Při každé repríze mayovky jste si mohli říct: „Tam jsem byl.“

Vyráželo se před čtvrtou ráno. Jednak auta neměla klimu, tedy pokud jste neměli Mercedes, a ten jsme neměli. Jednak vám v autě neřvaly otravné děti a nekomandovala vás vaše milovaná manželka.

Zastávek bylo požehnaně. Nejdřív jsme dotankovali v Bratislavě, potom jsme okusili rozbité silnice přes sto vesnic v Maďarsku. U kukuřičného pole v Szombathely jsme se mohli vyčůrat, sníst chleby a natrhat kukuřici na večeři.

Hranice s Chorvatskem už byla opravdová hranice. Jako s Rakouskem. I čas, za který jsme jí projeli, byl takový opravdový. Ale nějaká hodinka čekání nám nemohla pokazit náladu. Věděli jsme, že máme před sebou ještě dlouhou cestu. A nemohli jsme si nic koupit, protože kuny jsme ještě nevyměnili a za marky, které jsme pašovali…

Cesty byly dobrodružné. Na dlouhých rovných úsecích jsme se snažili předjíždět náklaďáky tak, abychom nezabili sebe, ale zároveň se neroztrousili. Po hodině měl první za úkol najít parkoviště, abychom se mohli zase všichni posbírat. Jednak mobil neměl každý a jednak by si na účet za roaming bylo potřeba potom vzít půjčku.

Nedávno skončená válka byla vidět všude kolem. Rozstřílené domy zívaly prázdnotou a ty po Srbech se pomalu začaly rozpadat. Lesy byly vypálené a dálnice byly hudbou daleké budoucnosti.

Všichni jsme byli chudí jako kostelní myši, ale byli jsme na cestě k vytouženému moři!

Když jsme to moře konečně uviděli, bylo nám do pláče dojetím. Už po čtrnácti hodinách jsme se ocitli v ráji na zemi a mohli jsme vytáhnout domácí, basy piva a dojíst ty řízky…

Společné snídaně, obědy a večeře nám přidávaly na družnosti. To, že jsme děti naházeli do jiného patra pronajaté chalupy, nám zajistilo vytoužený klid. Z betonového nábřeží, kde jsme polehávali na dekách, se dalo sejít do moře po žebříku…

Byli jsme šťastní jako voliči Mečiara na prvního máje…

Vraceli jsme se tam každý rok v zhruba stejné sestavě. Jeden rok jsme nějak pochopili, že to už bude naposledy. Milá domácí nás vyúčtovala a připila si s námi na naši ranní cestu.

Nějak přišla řeč na válku, o které nikdy nechtěla mluvit. Dlouho byla zticha, zatímco jsme se my bavili, a potom pomalu začala vyprávět.

O tom, jak vznikla jejich nenávist k Srbům. O tom, jak se vojáci dobývali k ní do domu a ji napadlo ukrýt se ve studni pod podlahou. Vojáci chodili po domech, prohledávali je a stříleli hlava nehlava. A najednou slyšela souseda, také Srba, se kterým se znali roky, jak vojákům říká, že ji musí najít, protože on ví, že byla uvnitř a neodešla.

Vojáky to rychle přestalo bavit, soused tam nadával ještě hodinu…

Nebo jak odešla do Záhřebu a tam během ostřelování v krytu sbalila spacák a chtěla odejít pryč, protože muž i syn bojovali v armádě, takže neviděla smysl v tom, aby se někde schovávala…

Řekl jsem jí, že Srbové velmi dobře věděli, o co přicházejí. A že v Chorvatsku už bude jenom lépe. Akorát až budeme v Evropě, už nebude možné pít předtím, než si člověk sedne do auta.

Domácí nalil ještě po jednom a prohlásil, že když přežili bombardování od Srbů, tak přežijí i suchý teror od Unie…

Do Paklenice jsme se už nevrátili. Vždycky si na ty časy vzpomenu, když přejíždíme most přes Maslenici.

V roce 2005 se mi splnilo přání nejezdit pořád na jedno a totéž místo, ale vidět něco víc z rozpadlé Jugoslávie. Soused zorganizoval pro naši skupinu dovolenou v Černé Hoře, protože ho zlákala vidina levného ubytování a čevapčiči. Kdo měl v autě navigaci, ten vedl skupinu, a tak nikdo jiný ani netušil, kam vlastně jedeme.

Už v Maďarsku bylo vedro, které jsme řešili pootevřenými okny a zavěšenými ručníky. Vzpomínám si hlavně na to, že nás noc zastihla na parkovišti u popelnic nad Sarajevem a k tomu jsem si pouštěl Nohavicu z cédéčka. Ve tři ráno nám začali klepat na okna policisté, asi jestli žijeme. Usoudili jsme, že je čas vyrazit, a zamířili jsme na Nikšić.

Teď na chvíli vyskočím ze vzpomínek a přidám tip na výlet. Pokud máte terénní motorku nebo terénní auto a hledáte dobrodružnou trasu, kde se můžete mimo civilizaci pořádně vyřádit, neznám pro vás lepší trasu, než je tahle. Výhledy z cesty kolem přehrady Piva jsou dechberoucí.

A navíc tudy dnes vede i silnice. V době, kdy jsme tam jeli my, nevedla. Alespoň ne všude.

V Brodě jsme neodbočili na cestu do Černé Hory, protože podle nás tam žádná nebyla. Až když jsme podruhé ve čtyři ráno stáli na stejném místě, projížděli kolem milí hoši z místní mafie, jen decentně ozbrojení, kteří něco pašovali ve starším Mercedesu. Naštěstí stejným směrem jako my.

Rychle jsem pochopil, že cestu do svahu vyhrabaly tanky. A také to, že už společně na dovolenou nikdy nepojedeme.

Doufal jsem jen v to, že se za tu hodinu kodrcání po kolejích s nikým v protisměru nepotkáme, což se mi také splnilo. A možná se o to postarali ti hoši před námi a auta v protisměru někam uklidili.

Cestou začalo svítat a my jsme najednou viděli, že stačí vybočit a jsme všichni v nebi. Tedy až po půlkilometrovém pádu do rokle…

Po nekonečně dlouhé době jsme přijeli k mostu na hranici ve Šćepan Polji. Mercedes zmizel, ale když jsme přijeli my, vyskočil z dřevěnice chlapík v zelených trenýrkách a tílku, který si nazul kanady. Cestou si nasadil čepici a přes rameno přehodil samopal.

Donutil nás projet prašnou jámou, která byla dezinfekčním brodem, a mohli jsme přejet přes kovový most s prkennou vozovkou zavěšený nad divokým kaňonem Driny.

Dál to pokračovalo jako v béčkové komedii.

Když jsme zjistili, že ve skutečnosti nemáme nic objednané a každé ubytování by bylo půl kilometru od pláže, znovu jsme se nalodili do naší karavany a z posledních sil se dovlekli do první zátoky v Chorvatsku.

Na ubytování bychom brali cokoliv a přesně cokoliv jsme také našli.

Horké počasí odvál studený vítr. K moři to bylo jen sto metrů, ale z kopce a po schodech. Místo pláže byly skály zalité betonem o rozměrech autobusové zastávky a v moři balvany s ježky ostrými jako žiletky.

Ale dovolenou jsme si užili.

Vždyť jsme všichni věděli, že je už naše poslední společná…

Další roky jsem v poměrně klidném módu poznával vyhlášená města od Makarské až po Rovinj. Pořád jsem nechápal, proč naši lidé jezdí stále na stejná místa a nepoznávají pokaždé něco nového.

Jenže potom přišel jeden speciální rok, kdy jsem si sice před cestou nastavil budík, ale ten nezvonil, protože byla neděle. Dojeli jsme až do Splitu, ale v Omiši nás už zastihl večer a věděl jsem, že musíme najít nocleh, alespoň na jednu noc.

Tady je nutné vsunout malé historické okénko z časů ne tak dávno minulých.

V těch dobách se na mobilech daly číst jen písmenka a na internet se chodilo do kaváren. Porno se mohlo sledovat akorát tak na DVD. A objednat vám nocleh v Chorvatsku dopředu mohl nanejvýš soused, který byl na tom místě před vámi.

V těch dobách bylo také běžné, že si lidé vybírali až po cestě, protože bylo i z čeho vybírat. Například u domácích, kteří posedávali s cedulkou u silnice.

My už jsme moc vybírat nemohli.

Najednou jsem uviděl ženu v černém, která jen tak stála u silnice. Zastavil jsem a zeptal se na nocleh. Ospalá posádka mého auta odmítla prohlídku s tím, že se podíváme ještě někam jinam.

My dva jsme seběhli dolů po schodech ke dveřím s prázdným prostorným bytem, na jehož konci byla chodba a pokoj s oknem nad písčitou pláží s tamaryškovými stromy.

Sedl jsem si na postel a chvíli se díval ven.

Žena tam zase jen tak stála.

Řekl jsem, že sice odjedeme pryč, ale že se vrátíme, tak ať na nás chvíli počká.

Vrátili jsme se a ona počkala.

Od té doby se sem vracím už patnáct let.

Na stejné místo.

Zažili jsme tu focení svatebčanů s nevěstou a ženichem z Polska /koho tohle proboha napadne/, i žádost o ruku mé dcery. Plavby na Brač, potápění u Brely, kajaky na Cetině, výlety do skalnatých údolí.

A Split znám lépe než Prešov.

Zažil jsem tam nejednou Diokleciánovy císařské hry a Chorvati to na nich vždycky rozjedou jako v hollywoodském velkofilmu.

Prostě jsme tu vlastně doma.

Na těch pár dní v roce.

Dnes se cestuje jednodušeji. A lépe.

Místo silnic jsou dálnice a když ne, tak těch pár kilometrů silnic je velmi slušných.

Naše děti měly v plánu přiletět do Splitu, a tak nás naložily jako cirkusový maringotkový vůz až po okraj věcmi kvůli potřebám malé vnučky. Vlekli jsme s sebou postýlku, paddleboard, bazének a kávovar…

Abychom stihli přijet přesně na letiště, rezervovali jsme si nocleh v Záhřebu, což byla polovina cesty.

Nu, Záhřeb jsou vlastně takové Košice obestavěné Bratislavou.

Velkoměstem se město stalo na konci císařství a z té doby jsou tu postavené i reprezentativní bulváry.

Od první chvíle jsem z něj byl nadšený.

Parkoviště ve dvoře, fajn hotel v absolutním centru. Spousta restaurací a grilů za příjemné ceny. Trh s voňavými broskvemi za euro a k tomu fotka před neogotickou katedrálou.

Večer se můžete toulat uličkami osvětlenými mihotavým světlem pouličních plynových lamp a ráno si můžete prohlédnout balet krátké domácké lanovky, nebo prozkoumat Gričský tunel ještě z války.

Tedy z té světové. Ne z té poslední, kdy město bombardovali Srbové.

Ale zase se určitě hodil i tehdy.

A dnes už místní žijí hlavně nadějí na lepší budoucnost. A vůbec se jim nedivím.

Vždyť i všichni zázračně zbohatlí slovenští politici mají svá skromná hnízdečka na penzi právě tady.

Tak si to na tom našem Jadranu společně s nimi užívejme, dokud nám to zase někdo neposere…