Vodopády Iguazú, přírodní div světa

3,5 milionu turistů přiletí do téhle díry v pralese, který si všichni pletou s Amazoniou, a kropí zdejší města valutami jako vydatný pramen, který zavlažuje datlové palmy ve ztracené oáze. Divem světa jsou už jen proto, že jsou největší. Měří 2,7 kilometru, mají více než dvě stovky vodopádů a první a zároveň nejmohutnější Ďáblův chřtán dosahuje výšky 80 metrů. Jsou neskutečně velkolepé. Přes řeku Iguazú vede hranice mezi Argentinou a Brazílií. Obě země příkladně spolupracují na hýčkání turistů a každá si pro ně připravila nabitý celodenní program. Turisté utrácejí štědře na obou stranách. Tak po 20 milionech pro každou zemi. Dolarů – aby nedošlo k omylu. To je, jako kdyby vodopády vyplavovaly 300 kilo zlata ročně… To vůbec nezní špatně.

Do Puerto Iguazú jsme dorazili z Buenos Aires. 1200 kilometrů autobusem za 16 hodin. A teď napíšu něco, co většina Slováků a Čechů nečeká… Bylo to super. Sedadla v první třídě v našich vlacích jsou jen vytvarované židle. V místním dálkovém autobuse trůnila v řadě tři obézní sedadla a dala se sklopit na spaní. Ale že opravdu sklopit. A byla tam i letuška. Vlastně autobusuška. No dobře. Byla tam stevardka a nosila kávu, čaj a deky. Sice to všechno bylo jako z nádražního bufetu v Trebišově, ale bylo. Mají to tam na rozdíl od nás vychytané. Povím vám, že kdyby takový autobus jezdil i u nás, určitě bych se s ním chtěl svézt. Z nádraží v Buenos Aires, kde bylo snad 80 nástupišť, jich odjížděly stovky. A z Brazílie se takhle můžete svézt tisíce kilometrů třeba až do Chile. Ano. Taková cesta není na jedno odpolední zdřímnutí v letadle, ale člověk má zase možnost vidět, jak se krajina mírného pásu pomalu mění v džungli. Tedy pokud celou cestu neprospí v těch křeslových sedačkách. Když konečně dorazíte do Puerto Iguazú, zjistíte, že je to díra. Zprava i zleva jsou hranice a za nimi opravdu velká města. Ale i malá díra může mít své kouzlo. Vlastně na líné odpoledne u hotelového bazénu je to ideální místo. Koneckonců nikdo se tu dlouho nezdrží. Všechno kolem vzniklo a funguje jen kvůli vodopádům.

Stál jsem na ulici Ciudad del Este v Paraguayi. Paraguay je skutečná země. Je větší než Československo, které už skutečné není. Má malé HDP, ale také malý dluh. A nehrozí jí krach jako Slovensku. Paraguay má z vodopádů opičí prd, a tak museli být Paraguayci kreativní. Polovina turistů, kteří chtějí vidět vodopády, skončí tady kvůli nákupům. Přiznám se, že ještě pár dní předtím jsem jen velmi matně tušil, kde vlastně Paraguay leží. Představoval jsem si, že by tu mohlo být nějaké indiánské pueblo se stánky, kde se prodávají plody amazonského pralesa. No, netrefil jsem ani ten prales. Tedy, ten tu je, ale není to Amazonie, nýbrž Mata Atlântica. A nejsou tu indiáni, ale potomci Španělů, kteří tu postavili město jako obří tržnici pro každého, kdo jede kolem.

Trochu znuděně jsem postával v davu na ulici a čekal, až ospalá Španělka v hmoždíři rozdrtí bylinky pro čekající a zalije je studenou vodou, čímž vznikne tereré. Je to sice maté, jen zalité studenou vodou, ale maté je národní nápoj nepřátel, a tak se maté muselo říkat jinak. Protože Paraguayci nejdřív bojovali se Španěly, potom s Argentinci a nakonec se všemi okolními sousedy najednou. Kupodivu to nějak ustáli. Dnes jsou nájezdy od sousedů vítané, i když také připomínají bohapusté rabování. Obrovské krabice mají rabující přivázané na motorkách, další trčí z otevřených kufrů taxíků. Paní s tereré pořád ne a ne domlátit, tak jsem se posunul k chlapíkovi, který seděl na schodech před svým obchodem a dumal, proč jsou všichni turisté vedle a ne u něj. Zeptal jsem se, jestli si můžu přisednout na schody, slovensky, protože španělsky neumím a zkoušet to v jiném jazyce nemělo ani smysl. V rámci slušného vychování jsem se pokusil o socializaci tím, že jsem vytáhl placatku a nalil sousedovi na schodech jablkovici. Kupodivu po půldecáku neodpadl a posunkovou řečí zhodnotil, že to ujde. Dali jsme si do druhé nohy a týpek zavolal na kamaráda, který kousek dál pucoval auto, které mu posrali ptáci. Vypili jsme do třetí nohy a k tomu jsem konečně dostal i to tereré – na zapití. Právě jsme se začali vášnivě bavit o tom, jak jde život, když se naše skupinka vydala dál. Poobímal jsem se se svými novými kámoši a já zjistil, že emigrovat do Paraguaye nemusí být taková sebevražda, jak to na první pohled vypadá. Koneckonců je dost našich influencerů, kteří se mnou souhlasí a místo v Bernolákově mají trvalý pobyt právě v Ciudad del Este, prioritně kvůli daním…

Posilněný ohnivou vodou jsem měl jen krátký čas na nákupy věcí, které mi chyběly ke šťastnému životu. Objevil jsem téměř kožený kovbojský klobouk a snažil se s prodavačem dohodnout slevu tak, že jsem na papírku škrtal nuly, které tam pak zase dopisoval on. Strávil jsem tím téměř všechen čas vyčlenený na nákupy a vyčerpal i nervy pana prodavače. Konečně jsem krvopotně srazil tu nekřesťanskou cenu, zaplatil kartou a nasadil si na hlavu svůj nový 70 eurový klobouk. Ve dveřích mi cinkla zpráva z banky, která mi gratulovala k nákupu za 7,5 eura. Na chodníku jsem jen zasyčel: „Prostitutka!“ Otočil jsem se a vrazil zpátky do obchodu, kde prodavač málem omdlel, jen co mě uviděl. Nadával jsem na podělanou paraguayskou měnu s jejími nekonečnými nulami a sbíral věci, které mi padly do oka, protože za pár minut mi odjížděl autobus do brazilského Iguazú. Když jsem došel k pultu, stála za ním už místo prodavače jeho dcera. Navzdory očekávanému smlouvání jsem jen pípl kartou, nacpal drahocennosti do igelitky a vyrazil ven z obchodu i z Paraguaye…

Iguazú jsou opravdu velké vodopády. Vlastně jsou největší na světě. Koluje legenda, že nějaký Argentinec prodával začátkem století svůj ranč v novinovém inzerátu, ve kterém napsal, že součástí pozemků jsou i vodopády a že jsou fakt velké… Nevím, jestli dobře prodal, ale už o pár let později všechny pozemky v okolí vyvlastnily vlády Argentiny a Brazílie. Byl tu zřízen národní park a hotovo. Valuty pěkně tečou rovnou do děravých rozpočtů vlád.

Pokud někdo viděl vodopády jen z argentinské strany, tedy pouze shora, udělal velkou chybu. Protože z argentinské strany je to, jako když poprvé uvidíte Monu Lisu v Louvru. Z brazilské strany je to jako vidět Monu Lisu v Louvru po zavíračce a bez davu turistů.

S roztřesenýma nohama a euforií v srdci jsem se plížil po lávce na zlomu vodopádu. Bílá, zpěněná, burácející vodní hora byla nade mnou, pode mnou, vedle mě i v dálce. Byl jsem u brány, která se otevřela do jiných světů, vyplivla nám tu Iguazú a zase se zavřela. Najednou bylo kolem nějak méně turistů, více světla a duha, která lemovala horizont jako svatozář. Jen jsem si vedle té krásy musel dávat pozor, aby mi nevypadl mobil, protože by ho spolklo peklo, které se otevíralo pode mnou…

Mimochodem, přímo do pekla se můžete nechat odvézt rychlým člunem. A nepokusit se tam dostat je velká chyba. Protože je to skvělý zážitek. Sice vidíte úplný prd a přesně to si také natočíte na svůj mobil, ale místní námořníci stíhají jak kormidlovat, tak i točit celý člun, který řve jako na horské dráze. Nebojte se, do pekla se nedostanete, protože vás kormidelník vždycky včas vytáhne z vodní stěny. A mega sprcha je milosrdně teplá a s čistou vodou. Tedy pokud zrovna nejsou povodně… Takže na lodi sice budete ječet strachy, ale budete ječet šťastní.

Parque das Aves je Ptačí park na argentinské straně. Jestli jste někdy chtěli strávit pár hodin v pralese a přitom si dopřát popíjení mojita s pressem, pak je tenhle park u vodopádů přesně to pravé ořechové. Kdo někdy záviděl kamarádovi papouška, může po zhlédnutí tisíců opeřenců tohle dětské trauma konečně vymazat. A na samotném konci parku je připravené neskutečné představení v kusu pralesa obaleného sítí, ve kterém žijí vzácní obyvatelé. Kreslený film Rio viděl asi každý. A roztomilých modrých papoušků tu poletují desítky. V džungli by už nepřežili, ale ve městě si poradí jako správní gangsteři. Stovky turistů jsou pro ně běžná realita. Na lidi jsou tak zvyklí, že se čas od času baví tím, že neslyšně slétnou z větve a za letu drápy hrábnou do nějakého dámského účesu. Nejdřív ječí pocuchané ženy a potom úplně stejně škodolibí papoušci. Až se mi zdálo, že se tam po náletu váleli smíchy a pak si šli dát něco k pití do baru u jezírka. Nějak to jejich ptačí štěstí přešlo i na mě. A víte co? Dodnes nechce odletět.