Na konci světa v El Calafate

Pokud poletíte do Buenos Aires z Madridu a Slovensko už nebude členem unie, protože tam volby vyhraje ruský wehrmacht, tak své slovenské známé uvidíte stát v Madridu v půlhodinové frontě s barevnými Peruánci. Už to vidím, jak se potěší, až je povzbudíte:

– Jó, tak se mějte a snad se vidíme v letadle, jestli to stihnete…

No uvidíte se, pokud je tam na místě hned ne***e.

Naštěstí priority svazácké slovenské vlády se v roce 2025  přeházely jako zmoklé seno, protože začátkem roku nestíhali ani zprovoznit parlament, natož vystoupit z EU. My jsme stejně tak nestíhali přestup na naše letadlo.

Oproti Madridu je letiště ve Vídni jako maringotka vedle Bílé labutě. Přiletěli jsme na ohromný terminál 4, který byl logicky až čtvrtým terminálem, a odlet byl jiného z terminálu 4S s 50 branami! Naštěstí byly terminály propojeny automatickým metrem. Madrid mě nikdy nelákal, ale z letiště mi spadla brada. Inu, pomyslel jsem si, jednou se sem musím vrátit a dát si alespoň kávu na hlavním náměstí.

Měli jsme před sebou aktuálně 13 hodin tlačenice v letadle do Buenos Aires s Iberií a druhý den tři hodinky do El Calafate, což byl konec světa na konci světa. Tedy na hranici Patagonie a Ohňové země. Něco jako Lendak na východě Slovenska, jen místo Polska by už za hranicí byla Antarktida.

Třináct hodin přes Atlantik byl pořádný záhul, i když jsem polovinu cesty prospal a druhou jsem se snažil vytěsnit červeným vínem, dokud ho rozdávali. Vnitrostátní let do Patagonie druhý den už byla brnkačka.

Pokud někdo čekal v zavazadlech lamy tak musím říct, že sedadla v místním letadle byla pohodlnější a místa na nohy bylo víc než na španělské lince přes oceán…

El Calafate, drahá díra na konci světa s pořádným kusem ledu.

Konečně jsme dorazili do El Calafate. Romantický název označuje bobulovitý keř, v který se proměnila indiánská Julie, které zabili jejího Winnetoua.

Byl konec února, a přestože vrcholilo léto, bylo tu jako v září v Zuberci. Slunečný letní únorový den potěšil. To, že slunce vyšlo napravo, potom putovalo po severní obloze a zapadlo nalevo, by takový pan Turek nerozdýchal. Z toho, že slunce v poledne ukazovalo na sever, jsem byl zmatený i já. Když jsem se někam vydal a podíval se na mapu v mobilu, tak se tečka pohybovala zásadně opačným směrem, než jsem šel. Jenže pokud přijmete za svou revoluční sluníčkářskou myšlenku, že Země je kulatá, začne to dávat smysl.

Co smysl nedávalo, byl ekonomický stav, do kterého jsme vpadli. Argentinskou hyperinflaci po letech sociálního čarování a rozdávání za volební hlasy zastavil až nový prezident Javier Milei s motorovou pilou, ale místo aby řezal přemrštěné výdaje, jen nadiktoval nereálně vysoký kurz pesa. Inflace se zastavila, ale dlouho to určitě fungovat nebude. Bohužel pro nás a zřejmě i pro místní všechno zdražilo natolik, že jsme platili ceny, jako bychom byli v Kanadě. Peso je ve světě oblíbené asi jako rubl, a když ho neutratíte, můžete z něj doma vyrobit magnetky a rozdat je po příbuzenstvu. Podobně řešili pevnou měnu soudruzi v Československu v roce 1953. Uvidíme, jak dlouho se tahle účetnická telenovela bude v Argentině vysílat…

Letiště v El Calafate bylo úplně nové a šik. Jeden z počinů progresivního starosty, který se rozhodl dostat své město na turistickou mapu světa. El Calafate je díra, a to doslova. Místní indiáni našli rokli, ve které se usadili. Zatímco na náhorní plošině, kde postavili nové čtvrti s hotely, fouká permanentně něco jako jemný antarktický vichr, v rokli se dá normálně existovat. Tedy pořád popisuji únorové léto. Jak se tu čerti žení během zimního srpna, si jen domýšlím.

Postavili tu školy, hotely, obchody, parky, kruhové objezdy, autodrom, stadiónky pro fotbal i rodeo, ptačí rezervaci, nové letiště a spoustu dalších věcí, aby pak s nadějí čekali na tisíce turistů. Místo nich nejdřív přišel covid a potom hyperinflace. Odpovědné představitele města může trefit šlak z toho, že vláda nedokáže udělat ani jedinou věc – nezničit vlastní měnu. Lidé prostě nechají stát řídit blázny, kteří rozdávají obvykle hlavně sami sobě, ale pokud jde o starostu, je jim i strýček Skrblík málo. Letiště bylo dokonce postaveno ve spolupráci s nepřátelským Londýnem. Takže současná drahota se snaží dorazit už jen místní  turisty.

Zatímco město dělá pro turisty první poslední, místní obchodníci se do reality dostávají poněkud obtížněji. Velkou chybou bylo uvěřit názvu Big Pizza. Rozhodně to byla ta nejhorší a zároveň nejmenší pizza, jakou jsem kdy jedl. A bohužel také nejdražší – za 20 eur. To ovce za cenu kamzíka byla alespoň mňamózní a navíc se nám naše večeře ještě předtím předváděla na opékacím rožni ve výloze. A když jsme platili skutečnými eury v hotovosti, dostali jsme slevu od tančících číšníků. Zkrátka taková transakční daň na druhou…

Večer jsme zatáhli závěsy, protože slunce ne a ne zapadnout, a šli jsme spát s tím, že jídlo a magnetky nejsou to hlavní, kvůli čemu jsme přijeli na konec světa. A tak to také tak bylo.

Šokující krása profesora Morena

Ten profesor může za to, že Argentina je velká jako čtyři Francie a má i Patagonii. Nebylo to tak dávno, - zhruba v době, kdy si náš slavný metrosexuální hipster Štúr řekl, že než aby se měl oženit, raději se střelí do břicha na lovu… Právě v té době se narodil geodet a kartograf Moreno.

Když vyrostl, obcházel politiky v Buenos Aires a vyprávěl jim, že na jihu leží obrovská země, kterou by vládci mladé země měli nechat zaměřit a obsadit. Každý z nich se zeptal, jestli tam je zlato nebo petrolej. A když zjistili, že ne, jen ohrnuli nos a milého Morena vyprovodili ze dveří.

Ten se ale nevzdal a sháněl sponzory na expedici, dokud nedosáhl svého. Potřeboval přístroje, stan, koně a pušky. Indiána si koupil za vlastní…

Vyrazil do Patagonie a zaměřil, co jen mohl. Když pak Argentinci jednali s Chilany o hranicích, ti ani nevěděli, co tam dole kromě indiánů vlastně je. A všichni věřili Morenovým mapám. Museli. Nikomu se nechtělo trmácet tisíc kilometrů na konec světa.

Profesor, v originále Perito Moreno, je národním hrdinou. Něco jako ten Štúr. A je velkolepý a překrásný. Perito Moreno je totiž nejfotografovanější ledovec na světě.

Bohužel profesor svůj ledovec nikdy neviděl. Potuloval se někde blízko v okolí. A určitě by se mu líbil. Je to to nejkrásnější, co může konec světa nabídnout.

Ledovec odděluje dva meandry jezera Argentino. Jeden je stříbrný a hlavní jezero smaragdové. K němu vás doveze loď tak pro stovku turistů. Pár tam bylo důchodců z Ameriky, pořádná skupina Korejců, kteří byli drzí jako opice, rovněž v důchodu, a nakonec asi dvacet Čechoslováků. Tak a vaše ekonomická reforma je při takovém složení turistů v prdeli. Pomyslel jsem si.

Prozatím, pokud byste chtěli ledovec vidět na vlastní oči, máte zřejmě ještě dost času. I když fotografie staré sto let a potom další snímky pořízené v průběhu desetiletí ukazují, že pořádně ustupuje, k hřebeni And, kde vzniká, mu ještě zbývá 30 kilometrů. Za hřebenem je dalších 100 kilometrů chilských hor s fjordy a potom už jen Pacifik. A žádná další pevnina, která by mraky zastavila. Takže chilské Andy jsou nasáklé deštěm a sněhem a představují třetí největší zásobárnu ledovcové pitné vody světa.

Zatímco patagonská rovina je taková suchá tundra…

V bufetu jsme se mohli hydratovat rumem s nasekaným ledem přímo z ledovce. Já si dopřál svou jablkovici. Cestou do hotelu mě zřejmě časový posun uvedl do kómatu a moje vědomí se zresetovalo…

Když jsem se probral, zjistil jsem, že sedím v autobuse a absolutně netuším, kde jsem a co tam dělám. Obvykle, když se vám něco takového přihodí, stačí rozlepit oči a hned vidíte, jestli jste doma, někde, kde to znáte, nebo vás unesli mimozemšťané. Já jsem ale viděl prázdná sedadla podivného autobusu a prapodivnou tundru s jezerem a kopci s ledovcovými vrcholy. Nic z toho jsem předtím nikdy neviděl.

Najednou zpoza keře vyběhl pštros a chvíli běžel podél silnice. Málem se mi zastavilo srdce z toho šoku, který jsem v polospánku utrpěl.

„Ježíši, kde v prdeli jsem!“ vyhrklo ze mě.

„To kolik jsi toho domácího vypil?“ ozvala se moje žena ze sedadla za mnou.

V té vteřině jsem byl zpátky v realitě.

„Dobře, vždyť jsem jen usnul. Měl jsem jen jednoho panáka,“ zabručel jsem.

„Měl jsi je tři! Ty už dokonce i zapomínáš!“ kontrovala žena zezadu.

Opřel jsem se do sedadla a znovu zavřel oči. Byl jsem přesně tam, kde jsem chtěl být. Na toulkách na konci světa, v El Calafate…