Xi-an – Pokoj Západu na Dálném východě

Na vnitrostátním letišti v Šanghaji jsem mrzl ve frontě před vchodem. Letěli jsme do Ši-anu a dovnitř pouštěli cestující po skupinkách. Každý musel projít kontrolou na drogy a výbušniny. Naštěstí nikdo nezapípal, protože jinak bychom všichni museli na osobní kontrolu. Dobrá rada pro mnohé podnikatele, ba i členy parlamentu a vlády. V Číně raději cestujte vlaky. Ušetříte si drahé telefonáty z basy. Na rozdíl od Slovenska jsou tu vlaky rychlé a jezdí už všude. Ten do Lhasy se právě staví, za rok dva už bude trať jistě hotová…

Stál jsem na hradbách širších než silnice pod Strečnem a nechápal jsem, jak tu mohou kvést stromy a statisíce květin, když byla zima jako v ruském válečném filmu. Za týden už mělo být 25 stupňů a ty stromy to očividně věděly. Na mrtvici. Zase kvůli hnusnému sychravému počasí bylo v ulicích o pár milionů Číňanů méně…

Na Ši-an se dá dívat dvěma způsoby. Buď vidíte vyhlídkovou projížďku na kole po nekonečných hradbách nad rozkvetlými sakurami v jarní mlze, s živými gejšami, jako zasněnou romantiku, nebo budete vzpomínat na otlačený zadek z kola bez odpružení na žulových kostkách ve studeném dešti, kde se vám na věžích, které jste chtěli fotit, motala děvčata ze středních škol v podivných hadrech. Obojí byla pravda. Na nekonečných hradbách jsme byli ve studené mlze jen my a desítky dívek v kostýmech připravených na focení, které muselo být důležité přinejmenším stejně jako u nás první svaté přijímání. Jejich barevné metry látek proměnily depresivní náladu v orientální tajemno. Desítky princezen Turandot trpělivě pózovaly jako majestátní sochy, zatímco jim asistentky stylizovaly róby do dramatických aranžmá. Ve zcela minimálním počtu se kolem nich motali i pohlední princové, obvykle odění do stylových černých palácových outfitů. Bylo naprosto evidentní, že každý z nich tam je z donucení své přítelkyně, která se fotila hned vedle. Místní chlapci se tu uplatňovali hlavně jako fotografové s klasickými zrcadlovkami na krku. Až jsem nabyl dojmu, že kdybyste náhodou emigrovali do Číny, živit se tu jako fotograf by byl recept na pohodlné přežití.

Xi’an je třítisícileté město, kde začínala Hedvábná stezka a které bylo Dubají starověku. V truhlicích tam měli nacpané všechny mince starého světa. A protože se topili v bohatství, nebyl problém obehnat město 13,5 kilometru dlouhými mohutnými hradbami ve tvaru čtverce, se strážními paláci schopnými ubytovat armádu. A to celé trvalo osm let. Pro jistotu opakuji: osm let! Nevím, jestli jste někdy slyšeli o tunelu Višňové. Ten se u nás například stavěl déle, než se stavěla Cheopsova pyramida… Tempo výstavby hradeb vysokých a širokých úctyhodných 12 metrů lze srovnat jen se stavebním tempem současné Číny.

Za hradbami starého města už vyrostly nové hradby, neméně působivé. Jsou to stovky bytových domů o třiceti a více patrech. Postavit jeden Londýn za 13 let vyžaduje šéfy staveb s býčími koulemi a tisíce stavařů bez víkendů.

V roce 2013 měl Ši-an 6 milionů obyvatel. V té době Google ani nedokázal pořádně napsat jeho jméno. Dnes už jeho jméno zná, ale u nás o něm pořád nikdo ani netuší. A měl by. Teď, v roce 2026, už má 13 milionů obyvatel. A je domovem automobilky BYD – Build Your Dreams, tedy Buduj své sny. Její továrna je velká jako centrum San Francisca… Ještě donedávna o ní také mnoho lidí nemělo tušení. Pár let zpátky by si čínské auto nekoupil nikdo příčetný. A vlastně by ani neměl kde a ani co si koupit. Když jsem si v březnu 2026 během cesty po Číně zapisoval poznámky, čínská auta byla u nás stále velkou neznámou. A hle! Jen o půl roku později už máme i v Žilině autosalon BYD. A aby se nešetřilo, ve stejné době otevřely showroomy další čtyři čínské značky, které u nás spustily největší průmyslovou revoluci od chvíle, kdy jsme do osobních aut začali tankovat naftu. Jejich názvy se postupně doučíme časem… Prodávají je prodejci prémiových značek a reklamy na ně už běží stejně často jako reklamy na hazardní sázení.

Na naleštěné ulici moje žena objevila malý bufet, před kterým stála nezvykle dlouhá fronta. Za sklem byly vystavené pyramidy krásných lesklých světlezelených kuliček. Zasekla se u nich, jako naše malá vnučka u zmrzliny a chtěla je, přestože jsme netušili co to je, ani kolik to stojí. Ve frontě jsem našel mladé slečny, které vypadaly, že by se mohly učit exotickou angličtinu. Slečny mi přikývly, že se učí, a já jsem se jich zeptal, jestli jsou ty kuličky sladké, nebo slané. Začaly se chichotat, jako když se střelí vzduchovkou mezi slepice, a zachytil jsem jen, že je to moc komplikované… Nakonec jsme si frontu vystáli a moje žena se mohla na lavičce pustit do zeleného zázraku. Vedle seděla elegantní čínská paní a něco řekla anglicky do mobilu. Chopil jsem se příležitosti a zeptal se na záhadné kuličky. Dozvěděl jsem se, že jsou z mungo fazolí, které mají přirozeně jemně nasládlou chuť, a že obal z rýžového těsta je obarvený práškem z čaje matcha. A ještě jsem se dozvěděl, že paní je ze Singapuru. To vysvětlovalo její angličtinu.

Vzdělanci, cestovatelé a podobná havěť znají Ši-an kvůli terakotové armádě, což je poměrně nová záležitost, protože ji objevili až v 70. letech. Jakýsi rolník se při kopání studny propadl až do komory se sochami a ještě donedávna sedával v areálu archeologického parku a prodával své vzpomínky na její objevení. To, že největší archeologický objev světa byl učiněn teprve nedávno, zároveň vysvětluje, proč ho nezničily Rudé gardy jako téměř všechny ostatní památky z minulosti… Dnes je naopak domácí historie důležitá a památky se znovu budují do své původní krásy závratnou rychlostí.

Terakotová armáda má tisíce vojáků a důstojníků, jimiž moudrý císař nahradil ty živé. Terakotoví vojáci skutečně vydrželi pod zemí mnohem déle. A aby to byl dobrý obchod, jsou tyto hliněné sochy o dvě hlavy vyšší, než byl originál. Císařovu hrobku a další vojska zatím jen skenují a nechávají na pokoji. Jedno archeologické město pro miliony turistů zatím stačí. Ještě dlouho budou vyhrabávat a slepovat sochy vojáků, které už našli… Rozměry pohřebních komor pro armádu jsou ohromující. Nad odkrytými jámami jsou postavené obrovské haly s rozpětím jako v letištní hale. A kolem nich vyrostlo celé suvenýrové město, včetně parkovišť, lesoparků a náměstí. Radost nakupovat. A kdybyste se báli, že hedvábná prostěradla, hliněné vojáčky nebo nefritové náušnice nemáte jak zaplatit, v těchto nóbl obchodech se zázračně připojíte ke svým bankám i bez hesla k Wi-Fi.

Na tržní ulici v muslimské čtvrti jsme stáli s houfem místních na vyhlášený místní burger z nasekaného jehněčího masa, které se vkládá do napařeného knedliku a polévá výpekem. Kluci stíhali při přípravě jídla předvádět i malé divadélko. Natáčel jsem jako vždy, když jeden z nich vytáhl svůj iPhone a ukázal, že chce natáčet nás. Tak jsme se chvíli natáčeli navzájem. Pak se s úsměvem vrátil k práci. Bylo to poprvé, co si mě natáčel prodavač.

Ze skupinky kolemjdoucích hlučných teenagerů jeden odhodil kelímek do koše. Ten se odrazil a spadl na zem. Chlapec se otočil, vrátil se, zvedl ho a tentokrát se trefil. Netuším, jak často ve škole dostával po hubě, ale bylo mi jasné, že v této výchově soudruzi chybu neudělali…