Článek
V době vánoční za mého mládí bývalo sněhu tolik, že jste si museli cestu proházet už od dvěří, jinak byste se ven nedostali. Podél chodníků byly sněhové valy zvící lidské postavy, chodníky se sypaly popelem, protože ve většině domácnostech se topilo v kamnech. Obecní a městské komunikace byly prosolené tak, že se vám po zimně pomalu rozpadly boty, v nejlepším případě jste na nich měli solné mapy, které se již nedaly odstranit, ať jste je mazali, jak jste mohli. Později sůl nahradil štěrk či písek.
Vypadá to, jako bych žila ve středověku nebo za dob malíře Lady, na jehož obrázcích ze zasněžené přírody vidíme úsměvné až anekdotické situace klouzajících a padajících lidiček s posvíceneckými koláči a jitrnicemi, rozházenými po uklouzané zemi.
Ale není to zase tak dávno. Jen počasí se mění. Nemyslím si, že by se měnilo klima, jak se nám snaží namluvit ekoteroristé. Vždyť už ve školách nás učili, že jsou doby ledové (glaciály) a meziledové (interglaciály), dešťové (pluviály) a mezidešťové (interpluviály) a občas přijdou i veliká sucha. Řekla bych, že nic nového pod sluncem.
Jenom lidé si myslí, že oni jsou ti, kteří mění podnebí. Pravda. Zacházíme se zemí neuváženě, hrubiánsky a přivlastňujeme si něco, co nám nepatří.
Zajímalo by mně, kdo dal té či oné skupině lidí právo na to, aby si přivlastnila pramen, horu, les? Všechno přírodní bohatství, patří podle mě všem lidem na zemi, ale jen malá, ale mocná skupina lidí, korporací, z něho tyje. Kdo jim dal právo na přivlastňování si určitého území? V malém měřítku třeba i pláže, plácek na parkování, místa na táboření?
Né, nechci moralizovat. Chci jen říci, že je to odvěká lidská touha, vášeň něco mít, něco vlastnit, o něco se prát se sousedem o něco bojovat, bojovat a bojovat!
Nedělejme si však iluze, že v dávných dobách našich prapraprapředků to bylo jinak. To jsou jenom romantické představy o dobách dávno minulých.
Na jedné straně neustále s něčím bojujeme, na straně druhé se chlácholíme tím, že přeci nejsme takoví zmetci, přeci v sobě máme lásku a soucit, hledáme v člověku to dobré a snažíme se uvěřit bájím a pověstem o tom, jak ušlechtilí byli naši předci, jak úžasná to byla doba, kdy po zemi chodil Ježíš, syn boží. Oslavujeme každý rok jeho narození, a truchlíme nad jeho smrtí, ale co celý rok mezi tím děláme?
Dejme si ruku na srdce a podívejme se pravdě do očí. Bojujeme se svými příbuznými o dědictví, se svými manželi či manželkami o majetky po rozvodu, bojujeme o své děti, nehledě na to, zda se jim to líbí nebo ne, hádáme se, pomlouváme, prostě stále bojujeme svůj boj o přežití, stále si myslíme, že my jsme lepší, že jedině my máme to právo mít, co chceme, že jedině my máme tu pravou pravdu.
Ale abych nebyla zase tak nespravedlivá k lidské společnosti v dnešní technické a zrychlené době. Všechny tyhle vlastnosti měli už dávno před námi všichni lidé. Boj o přežití je základním instinktem lidské rasy.
Připomeňme si pravěké stěhování národů, boje městských států ve starověku, vznik knížecích, hradních, panských území a boje o ně, války knížat a králů přemyslovských, v neposlední řadě křížové výpravy, tak zvanou christianizaci ve jménu Ježíše Krista.
Kdo byl vlastně Ježíš? Kolem jeho osoby je mnoho bájí, mnoho pověstí, mnoho nejasností a mnoho badatelů se snaží o tu svou verzi pravdy. Jedno je však jisté. Byla vytvořena víra v jednoho člověka - Krista, o kterém málo kdo ví, co byl zač a jen prostě věří, že je spasitel, který za nás trpí na kříži.
Jak hrozné pomyšlení, alespoň pro mě, že někdo, koho vůbec neznám, musí trpět za něco, co neudělal? Za co třeba můžu právě já? To mě naplňuje soucitem a hrůzou zároveň. Vidím nespravedlivě odsouzeného na smrt.
V době předkřesťanské, křesťany hanlivě nazývané pohanská, si lidé vymysleli vícero bohů, bůžků, víl a různých jiných kouzelných bytostí, které jim místo, aby je spasily, pomáhaly (jak lidé věřili) k dobré úrodě, k tomu, aby kráva měla dost mléka, nebo aby se narodilo dost oveček a telátek. Bůžkové chránili lidská stavení před ohněm a jinými přírodními pohromami. A aby se dařilo, bylo jim obětováno část z úrody, byly jim poskytovány obětiny. Tento polytheismus narozdíl od monotheismu mi přijde tak nějak lidštější, postavený na víře v přírodu, že se k ní máme chovat s úctou a rozumem a ctít její ochránce. A když to dopadlo s úrodou všelijak, lidé cítili, že asi nebyli k sobě navzájem a též ke svým ochráncům patřičně „hodní“ a o to více se snažili své chyby napravit. Nehodili to hned na jednoho, který za to může a kterého by hned pověsili.
Ale dle křesťanského úzu v tom byl zřejmě zbytečný zmatek, zbytečné tříštění moci, takže se přešlo k jednodušší variantě jak ovládnout mysl lidí. Stačí přeci jenom jeden člověk. Řekneme, že je to syn Boha a ten má daleko větší moc než všichni místní bůžci. ON očistí naše hříchy a sejme tíhu veškerých vin z našich hlav a odstraní strach z odplaty.
Ovšem pod podmínkou, že ho budeme uctívat a modlit se, jinak nás trest boží nemine. Podle mne tedy dost kruté a vágní tvrzení. Na jedné straně je milosrdný, trpí za nás za všechny, ale na straně druhé, když tzv. zhřešíme, půjdeme do pekla?!
Kdyby to ten Ježíš tehdy tušil, co vlastně spustí ve světě za melu.
Klérus to měl dobře vymyšlené, protože oni, sluhové boží, z toho dost profitovali. Za ty naše tak zvané hříchy nám prodali odpustek. A ejhle, jsme u obchodování, dokonce i s vírou. Tak to už je vrchol, no řekněte. Myslíte si, že se s odpustky neobchodovalo? Všichni dnes již víme, že ano, protože strach člověku nedá spát a jistota je jistota, že? A když se dá obchodovat s vírou, něčím tak neuchopitelným, nehmatatelným, dá se pak už obchodovat úplně se vším.
Vlastně ty naše každoroční honby za vánočními dárky, nám mohou podvědomě evokovat odpustky. Zase na rok si vyčistíme naše hříchy. Pomodlíme se k Bohu slovy, „odpusť nám naše hříchy“, a doufáme, že nám skrze ty dárečky bude odpuštěno.
Trochu radosti přeci potřebuje každý, a čím dražší dárek, tím to odpuštění máme jistější.
Zřejmě vám to moje povídání přijde v tuto dobu nepatřičné a cinické, ale je třeba si uvědomovat i to, o čem nechceme slyšet. Během života odsuzujeme, zatracujeme, nejlépe zavíráme v nejhorším zastřelíme. To platí v celosvětovém měřítku, nemyslím na nikoho konkrétního.
No, snad to nebude tak horké, každý jsme jiný, jak se říká, ale každý jsme nádoba hříchu, jak nám namluvili ti obchodníci s vírou, takže někdo ji má plnou, někdo jenom poloprázdnou.
A tedy, kdo byl vlastně ten Ježíš? Nyní budu citovat z pramenů historických, (Kleio.cz) třeba vám to pomůže v uvědomění si toho, že nejlepší je spoléhat se jenom na sebe, snažit se být celý život morální bytosti, plnou soucitu a lásky, nebo alespoň se o to snažit, jak nejlépe to dokážeme a nevěřit jen tak v nějakou bytost, která byla stvořena taky lidskými bytostmi, mužem a ženou a přetvořena v mýtus.
Ježíž Kristus, potulný kazatel byl narozen prý v Béthlechemu/řecky Béthleem v Iúdě, podle jiných v Názarethu (arabsky an Násira) u města Sepfóris v Galilaji a stal se ústřední postavou monotheistického křesťanského kultu. Rodným jménem Jóšua/Jěšua (Jehóšua) arabsky Isá či Masíh (v koránu vystupuje v patnácti ze 114 súr, neboť je muslimy považován za Muhammadova předchůdce.
Syrskými křesťany byl obdařen přízviskem abd-alláh, sluha boží, později latinsky servus deí, neboli mesiáš, čili řecky Chrístos/pomazaný olivovým olejem, od řeckého chríó, aramejsky mešichá, hebr. mášiach, což byla součást korunovačního rituálu židovských králů roku 1020 a 1015.
Spojení Ježíše s údajným pomazáním olivovým olejem, zdůraznilo tak oprávněnost jeho královské titulatury.
Nemajetní rodiče budoucího „kazatele- hlavy bratrstva“ (ne)vlastní otec Josef a matka Marie, žili v galilejské vsi Názaře či Názareth, arabsky Násira, Nassara, která mohla tehdy mít nejvýše 100 obyvatel.
Kromě Ježíše měli čtyři další kluky Jakuba, Josefa, Šimona a Judu a nějaké dcery, počet ani jejich jména nejsou v tradicích uvedena.
V dnešní době bychom řekli, že Ježíš byl proti královským či protiestablishmentovým kazatelem, tehdy proti králi Herodotovi, ale podle jiných pramenů byl Herodes již 4 roky po smrti. Takže se o tomto období ví opravdu málo a ještě méně o tom, že by Ježíš byl považován za krále Židů.
Za vládce Židů „na tomto světě“ se on sám nevydával, byl potulným rabbim, či prorokem, kterých se tehdy prý v Palestině potulovalo dost.
Nálepku židovského krále mu dala podle židovských pramenů jeruzalémská elita, která se jeho slovy cítila ohrožena a touto pomluvou ho i u Římanů zlikvidovala.
Zmíním se zde ještě o jedné příhodě, která je zmiňována v Evangeliu Lukáše (kapitola 19), kde Ježíš před vstupem do Jerusaléma ve formě podobenství zúčtovává s lidmi, kteří závidějí majetky ostatním. Konkrétně s nájemcem výběru daní.
Vyprávěl totiž o jistém dynastovi, který se vypravil do světa a před cestou uložil u svých lidí nějaké peníze. Když se vrátil, pochválil dva z nich, kteří mu z miny stříbra (měnová jedotka) vydělali na úrocích pět dalších, kdežto ti muži, co tu jednu minu neuložili v bance na úroky a nechali si ji doma, sepsul, kázal sebrat jim ji a dát ji tomu nejbohatšímu, poněvač „každému, který něco vlastní, tomu bude dáno, ale tomu, který nemá nic, tomu se vezme i to, co ještě má“.
Z toho mi plyne jediné, raději budu investovat, než mít peníze ve štrozoku.
K tomuto vyprávění ještě prý věrozvěst dodal: „Tyto mé nepřátele, ty, kteří si nepřáli, abych jim vládl, přižeňte sem a přede mnou je pobijte.“
Pak dva Ježíšovi žáci (mathétes) zrekvírovali komusi hříbě (pólos) „protože pán ho potřebuje“ a na něm Ježíš dojel do Jeruzaléma.
Protivníci křesťanů dokázali tu a tam „přispět“ k diskusi o vlastním způsobu Ježíšovy obživy. Z apologetických poznámek a spisů křesťanských ideologů známe jistého Sossiána Hierocla, Diokleciánova prokonsula v Palmýře, Bithýnii a Alexandrii, který někdy kolem roku 303 nebo 305 sepsal dílko citované, ale již nezachované, „Pravdivá oslovení křesťanů, neboli Milovník pravdy“ o podvodech křesťanů, jak k vytvoření Ježíšova mýtu zneužili život novopýthagorika Apollónia z Tyan. Na adresu Ježíše napsal, že to byl vůdce bandy silničních lupičů, kterých bylo více než devět set (středověká hebrejská korekce tento údaj vytáhla až na dva tisíce).
Starší židovský pamflet z konce druhého a začátku 3.století . „Ježíšův příběh“(Toledot Jéšú) tvrdí, že byl synem římského vojáka Iulia Abda Pantery, nikoliv tedy Josefa.
Jak je vidět, ideologičtí pracovníci žili od nepaměti.
Pro uklidnění rozlícené části čtenářstva chci však ještě dodat, že obecně platí, že Ježíšova legenda je stejně historicky důvěryhodná, jako příběh Achilleův, Perseův nebo Hérakleův, z doby, kdy byla paměť lidská omezená na ústní tradici.
Zdroj:
nápis
