Článek
Uvědomila jsem si, že by bylo dobré, připomenout si, jak v minulosti byla naše zem v mnoha směrech výjimečná.
V čase vánočním jsem se bavila čtením knihy „Krásy A Bohatství České Země“, kterou napsal Bohuslav Balbín.
Balbín zde vychází jednak ze své zkušenosti, kdy procestoval české krajiny křížem krážem, jednak z historických spisů nebo z geologické, dendrologické a geografické literatury.
Ze všech kapitol jeho spisu je zřejmé, že česká země byla v jeho době plná přírodního bohatství a krásy.
Obrana
Podle Balbína se „Česká země“(Bohémia) podobá pupku, náhrdelníku, srdci, loutně, vejci, růži a amfiteátru. Podle tehdejších barokních map je to docela možné, představivosti se meze nekladou. Jisté však je, že se odjakživa říkalo, že Čechy jsou srdcem Evropy.
Hlavní předností Čech byla její příznivá poloha. Země byla obklopená nepřístupnými, hustými lesy, které bránily Čechy ze všech stran proti nepříteli. Tedy tak to alespoň bývalo za dob starých historiků a cestovatelů. Dnes by se Balbín asi zděsil, kdyby ty naše lesy viděl, zničené, vykácené, viděl by holiny a průseky v lesním porostu, kudy by jistě bylo možné tu naši zemičku dobýt.
Války se však již vedou zcela jinými způsoby, takže o tuto výhodu jsme přišli.
V tehdejší době jsou Čechy také nazývány hercynským územím, protože tehdejší Šumavě se říkalo Hercynský les, který podle starých kronik byl proslulý svou velikostí a délkou.
Šumava (Gabreta), se táhne z Chebska přes plzeňský a prácheňský kraj až ke královskému městu Sušice a tak odděluje Čechy od Vogtlandu (Dnešní Fojtsko). Jedná se o historické území na rozhraní českého regionu Ašsko v okrese Cheb a tří německých států Bavorska, Saska a Durynska. Označení Vogtland pochází z doby, kdy území bylo spravováno fojty z Vidavy, Gery, Plavna a Krajce, Bavorské Falce a samotných Bavor. (Wikipedie)
Římský geograf Pomponius Mela odhaduje rozsáhlost Hercynského lesa na šedesát dní pochodu a to od Dunaje k Neckaru, což byla končina, které se dodnes říká Schwartzwald. U Koblenze odděluje tento les Francii od Hessenska a Durynska a táhne se přes Moravu do Uher.
Jak Balbín říká, u nás má hercynský les tělo a zasahuje do mnoha území svými „pažemi a nohami“.
Proč se les jmenuje Hercynský? Podle básnických představ Tita Livia se říká, že zde žila dívka Hercynia, které byl zasvěcen chrám. V něm prý stála socha bohyně, která drží v rukách husu. Husa představovala symbol toho, že naše země oplývala husami více, než v okolních zemích.
To je celkem uvěřitelná báchorka, neboť husa je u nás velmi oblíbená dodnes, i když ji mnohdy nahrazuje na našich pekáčích kachna.
Vodstvo
Další zajímavostí Čech je, že se česká země napájí pouze vlastními vodami. To znamená, že všechny řeky pramení u nás a razí si cestu všemi směry, na sever, jih, na západ a východ a končí v Severním moři a v Černém moři.
Z geografického pohledu leží Čechy výše, oproti ostatním zemím.
Z historického pojednání biskupa Dubravia „Historia Bohemica“, se dozvídáme o tehdy převratném pokusu o vznik vodního kanálu. Vychvaluje v něm českého krále a císaře Karla IV. a uvádí, že se král rozhodl provést dílo nesmírné důležitosti pro české království. Chtěl propojit řeku Dunaj s Vltavou, aby bylo možné dovážet zboží z Itália a Němec do Prahy. Nakonec se Karel však této myšlenky vzdal, neboť proti otočení toku Dunaje se obrátilo mnoho sousedních zemí. Aby se jim zavděčil, Karel nakonec tuto stavbu nechal ukončit, protože uznal, že by narušila styky se sousedy. Svedl to raději na závist okolního světa.
Škoda, tato stavba by byla celkem proveditelná, protože Dunaj se nejvíce přibližuje k Čechám u Pasova v Bavorsku.
V době Balbína bylo ještě možné vidět základy této stavební činnosti.
Přírodní bohatství
Je známo, že Čechy zrovna neoplývají solí. Sůl se i za Balbína dovážela především z Halle v Sasku. Sám Balbín však byl přesvědčen o tom, že naše země není tak docela bez vlastních zdrojů soli. Uvádí, že v nejstarších análech (neuvedeno, ve kterých) se píše o tom, jak naši předci dobývali sůl ve Slaném (proto ten název) a v Bílině na Ústecku byly v jeho době ještě vidět solné jámy. Ve Slaném prý tryskal solný pramen, který zabarvoval řeku vody do běla, od toho pak název řeky i místa Bílina. Protože byl ale smíchán s vodou, nedával čistou sůl. Ale jak Balbín podotýká, to by nevadilo, neboť by se dala sůl z vody získat odpařením. Pramen pak dle městského syndika (městský radní) Theobalda zmizel po zemetřesení.
Slaných pramenů se nacházelo po Čechách ještě několik, ale byly využívány pouze místní populací.
Nedostatek soli byl však vyrovnáván množstvím rud, zlatem a stříbrem.
Karel IV. prý roku 1370 prohlásil, že může hromadami surového i opracovaného zlata a stříbra pokrýt celou věž pražského Hradu.
Podle Balbínova tvrzení, první zlaté mince razila kněžna Libuše. Na jedné straně měl být obraz svítícího slunce a na straně opačné byla podoba Libuše. Tuto nepodloženou informaci Balbín čerpal zřejmě z Hájkovy kroniky, neboť z archeologických nálezů víme, že první ražené mince byly stříbrné denáry knížete Boleslava I. (935-967).
Balbín dále uvádí, že podle Plínia nejlepší ryzí zlato je takové, které se získává z řek a potoků. A toto prvotřídní zlato se u nás získávalo hlavně z řeky Otavy u Písku a Sušice, kteráž to města podle této činnosti získala i svá jména.
V Sušici jsou dosud podél řeky vidět tzv. sejpy, které vznikaly přesýpáním písku a jeho oddělování od zlatých zrnek.
Za řekou Otavou pak následuje Jizera, kde byly naleziště zlata, ale i drahých kamenů. Prý v tehdejší době bylo zlatonosné i Labe, které přinášelo zlatá zrnka z Krkonoš.
Bohatší na zlato jsou však podle Balbína české potoky a říčky. Prý u tetínské tvrze, kde bylo sídlo sv. Ludmily a prvního knížete Bořivoje, se objevuje zlato velmi hojně v písku potoka, který se vlévá do Mže. Potoky, které vyvěrají z hor příbramských, jsou zase bohaté na stříbro.
V krajině mezi Kašperskými horami a Sušicí jsou prý taky zlatonosné potoky, hlavně se v Kašperských horách zlato i kutalo. Zbyla zde po této činnosti ještě stará štola.
I v tomto století se pokoušely různé firmy začít s těžbou zlata v Kašperských horách, ale místní obyvatelé se postavili proti. Jak je vidět, zlata by zde bylo asi stále dost, když byl o těžbu takový zájem.
O zlatých a stříbrných dolech v Čechách bych mohla napsat ještě mnoho, ale to by byl velmi dlouhý výčet.
Jen se ještě zmíním o tom, že dle Balbína Čechy oplývaly i dalšími komoditami. Tvrdí, že v našich horách je ukryto velké množství rtuti, která se dostává na povrch při dolování a vytéká při oddělování rud. Píše též o nalezištích ledku, který je často velmi jednoduše na dosah. Nemusí se kopat, stačí prý „jen škrábnout do země“ a o nalezištích síry, které je prý všude dost. Vznikal proto bezpočet výroben střelného prachu, například v Praze a Plzni, ale také v Mladé Vožici.
No a na závěr je třeba se zmínit, že se u nás dobýval i český vápenec a mramor. Dle jeho slov se kusy znamenitého vápence dobývají na četných místech po Čechách. Proslulé svou kvalitou byly vápencové bloky bělostné, lesklé a čisté, odsekávané na pražské Bílé hoře.
Mramoru bylo v Čechách o něco méně, ale přesto se i zde lámal.
Například u Dobřichovic se lámal černý mramor, který byl protkaný zlatožlutými nitkami, takže na pohled byl velmi krásný. Dále byly lomy kolem Karlštejna. Tam se lámal mramor bílý, tzv. parský (název dle Paru, ostrova ve Středozemním moři) a také purpurově červený.
O sklárnách a zázračných léčivých pramenech, kterých bylo v Čechách za Balbína nepřeberné množství se zmíním snad někdy příště.
Už teď se asi čtenářům klíží oči, neb článek je příliš dlouhý, ale to jen proto, že popsat všechny krásy Čech dávných dob není možné na pár řádcích.
Zdroj: Bohuslav Balbín : Krásy a bohatství české země (Panorama, 1986)
